Vzpomínáte rádi na své dětství? Jsou vaše vzpomínky převážně radostné a pozitivní, nebo na vás padne tíha a vybavíte si hlavně situace, které vás zraňovaly? Kdybyste měli někomu povídat o svých rodičích a jejich vlivu na vás, jak by zněl váš příběh?

Lidé si o dětství rádi vyprávějí. Nejvíc možná v době, kdy mu sotva odrostou a vzpomínky jsou stále živé. Mladý člověk je již schopen vlastního, někdy až příliš kritického pohledu na to, co zažil, a na ty, kteří ho ovlivňovali. Vytváří si dospělý názor na své dětství.

Pamatuji si, jak jsme si s přáteli povídali o našich rodinách a výchově, které jsme byli podrobeni, a při té příležitosti jsme vynesli na světlo malé i velké křivdy, kterých se na nás dopustili rodiče. Některé naše dětské epizody vyvolávaly salvy smíchu, jiné byly smutnější a vedly nás k hlubšímu sdílení a empatii.

Když zůstáváme příliš propojeni s minulostí a navíc v ní vyhledáváme bolavá místa, necítíme se dobře.

Říkali jsme si, že tohle my svým dětem rozhodně dělat nebudeme. A pak, jako rodiče, jsme se těchto chyb pokusili vyvarovat – a udělali jsme jiné.

Tušení stínu

Dětství jako téma hovoru se postupně ze života vytratí a nahradí ho jiná témata, kterými se aktuálně zabýváme. Náš postoj k dětství je někde vzadu v nás usazený a občas se vynoří, zvláště pokud se zamýšlíme nad tím, jací jsme a proč takoví jsme.

Hledáme souvislosti, a ty nás vedou zpátky do dětství, do naší rodiny a k našim rodičům. Ano, je to náš prvotní pramen. Zdroj našich vzorců chování, hodnot, přesvědčení a postojů k životu. Jsme jím ovlivněni a nemůžeme nebýt.

Někdo je poměrně spokojený s tím, co v dětství od rodičů dostal do vínku, jiný člověk může mít pocit, že mu jeho rodiče už na začátku zpackali celý život.

Utvořili jsme si názory, za co všechno mohou rodiče a jejich výchova, aneb jak se na nás podepsali. Možná máme dokonce i v lecčems pravdu, ale co s tím?

Několik důvodů, proč rodičům odpustit

Naši rodiče byli kdysi také dětmi a byli vychováváni rodiči, kteří dělali také chyby. Stejně jako my mají své šrámy z dětství. Jsme na tom podobně. I oni přebírali od rodičů nejrůznější postoje, názory, systém hodnot a vzorce chování, které jim mnohdy v životě moc neposloužily. Také jim byly rozdány karty, se kterými se museli naučit hrát.

Neutvářeli nás jen rodiče. Vliv rodičů se zdá být zásadní, nicméně ne vše bylo v jejich režii. Naše dětství ovlivňovali i sourozenci, jiní členové rodiny, školní systém s různým typem učitelů a v neposlední řadě děti, se kterými jsme byli v kontaktu.

Byli jsme v interakci s mnoha dalšími lidmi a všechno se to tak nějak míchalo a doplňovalo. Kdo je schopen dohledat, jak to vlastně bylo? Pamatujeme si jen střípky, ale kdybychom to měli pravdivě celé zrekonstruovat, možná by nás objevené souvislosti překvapily.

Odpuštění minulost nezmění, ale může upravit náš postoj k ní. Tím mění naši přítomnost.

Když si budeme povídat o rodičích a jejich výchově se sourozenci, tak budeme mít pravděpodobně podobné názory. Pokud však půjdeme hlouběji a budeme mluvit o situacích, kdy nám z našeho pohledu rodiče nějakým způsobem ublížili, pak se tyto situace budou značně lišit. Každý z nás vytáhne něco úplně jiného.

Například pro některé dítě facka tak moc neznamená a za chvíli na ni zapomene, pro jiné je to velká nespravedlnost a potupa, kterou si bude vždycky pamatovat. A tak ačkoli jsou děti vychovávány stejně, každé se kultivuje také svým vlastním způsobem dle svého vnitřního naladění, cítění a subjektivního vnímání.

Zloba na rodiče z nás činí oběť

Pokud v sobě držíme přesvědčení, že za to, co se nám v životě děje, mohou naši rodiče a jejich výchova, blokujeme sami sebe na vlastní cestě a nepřijímáme plnou zodpovědnost za sebe sama.

Možná nám byly rozdány karty, které se nám úplně nelíbí, přesto s nimi můžeme hrát a dokonce i vyhrávat. Už nejsme děti, které musí poslouchat, ale dospělí lidé s možností volby různých cest, jakými můžeme vytvářet svůj život. Je to na nás.

Když rodičům (nebo komukoliv jinému) odpustíme, uleví se nám. Já osobně mám raději slovo přijetí. Přijetí toho, že něco někdy nějak bylo. Když zůstáváme příliš propojeni s minulostí a navíc v ní vyhledáváme bolavá místa, kdy nám bylo ublíženo, necítíme se pak dobře.

Teď nemyslím terapii, která minulost konstruktivně zpracovává, ale tendenci živit v sobě smutek, sebelítost nebo vztek, který můžeme v souvislosti s dětstvím a rodiči mít. Přijetí minulost nezmění, ale může upravit náš postoj k ní. Může změnit naši přítomnost.

Kritický pohled na výchovu našich rodičů se obrušuje věkem, zvláště pak, když máme sami děti. Jako rodiče se většinou snažíme, aby naše děti byly spokojené a šťastné, zároveň však musíme dávat mantinely, vychovávat a dělat různé kroky, které se dětem nezamlouvají. Někdy jako rodiče tápeme, někdy chybujeme. A někdy si své chyby uvědomíme až s odstupem času, až jsme zralejší a máme větší nadhled.

Ohlédnutí do minulosti

Vzpomínám na své prarodiče. Jedna z mých babiček byla už jako malá holčička dána do služby, jelikož její tatínek byl nemocný a maminka dřela jako soumar, ale stejně rodinu nebyla schopna uživit. Děda z druhé strany nám vnoučatům zase vyprávěl, jak se svými bratry a sestrami chodili do školy několik kilometrů denně, doma pak na hospodářství hodně pomáhali, jejich výchova byla přísná a rodičům tehdy ještě onikali.

Proč tohle píšu? Vybavilo se mi, jak o svých rodičích mluvili. Vždy s velkou láskou a úctou. Nebyli zahořklí, ani jsem je nikdy neslyšela říci proti rodičům něco špatného. Pamatuji si je jako velmi hodné lidi, ačkoli za sebou měli z dětství zkušenosti, které my si ani nedokážeme představit.

Když někdy v médiích zaslechnu rozhovor se starším člověkem, který se zmiňuje o svých rodičích, vždy je tam ta samá přirozená úcta a láska k nim. Tatínek, maminka… Přemýšlím, proč tomu tak je a napadá mne (se vší úctou k nám samým), jestli my nejsme tak trochu rozmazlení. A jestli si náhodou nehrajeme na někoho, kdo by měl blahosklonně rodičům odpouštět.

Psychologie, nebo selský rozum?

Já sama jsem kdysi dávno dostala lekci od jednoho starého a moudrého pána, kterému jsem jednou vyprávěla o svém dětství. O tom, jak mě rodiče drželi zkrátka, jak jsem trpěla jejich příkazy a zákazy.

Byla jsem duší rebel a kamarádila jsem se s mně podobnými rebely. Má touha po svobodě vyústila v to, že jsem v patnácti letech odjela do jiného města, během jednoho dopoledne jsem si vyřídila přestup na jiné gymnázium, bydlení na internátě a tradá z dohledu rodičů.

Ten moudrý pán se mě zeptal: A kdo vám pak platil vaše týdenní cesty do jiného města? Kdo vám platil ten internát? Pár větami tak obrátil můj příběh úplně naruby. Teď, když si na to vzpomenu, obdivuji své rodiče, že mé dospívání vůbec zvládli.

Ten pán byl vzdělaný muž, ale používal také selský rozum. Neskočil tak snadno na špek mých bolístek. Měl životní zkušenosti, nadhled. Nebagatelizoval mé vyprávění, jen ho nahlížel z jiné perspektivy. My jsme se naučili uvažovat více psychologicky. Jsme poučeni knihami a články, ve kterých se dozvídáme o vlivu primární rodiny na vývoj člověka, o tom, jak máme dobře vychovávat své děti, abychom jim neublížili.

Klasické i alternativní terapeutické směry zpracovávají naše traumata z dětství. To všechno je v pořádku. Zvláště tehdy, když nám to pomáhá ke spokojenějšímu životu a k lepším vztahům s rodiči, dětmi, přáteli a dalšími lidmi, které potkáváme.

Tak co s tím odpuštěním?

Úvaha nad tématem mne nakonec zavedla do jiných končin, a tak nebudu psát náměty a popisovat terapeutické techniky na odpuštění rodičům. To může být obsahem dalšího článku. Vrátím se pouze k přijetí, jelikož všechny přístupy a terapeutické směry k němu vedou, i když jinými cestami.

Dětství bylo pro řadu lidí velmi obtížné, zvláště pro ty, kteří byli týráni svými rodiči, zneužíváni a bylo s nimi opravdu krutě zacházeno. Jejich cesta k přijetí je obtížná, jelikož tak velké šrámy na duši se hojí těžce. Potřebují na to čas a často i profesionální pomoc.

My ostatní se můžeme pokusit zmírnit náš kritický pohled na výchovu našich rodičů, přijmout to, že dělali chyby a přijmout naši bolest, kterou jsme v dětství někdy pociťovali. Pokud přijmeme, že někdy něco nějak bylo, můžeme jít dál a půjde se nám lehčeji.

Shovívavější pohled na naši minulost není o tom ji popřít, ale vymanit se z jejího vlivu, podívat se znovu do svých karet a začít s nimi s úctou k sobě hrát.