Rád bych upozornil, že pohádka v závěru tohoto článku je fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná. Považuji za krajně neprofesionální sdělovat jakékoli hlubší názory na lidi, které známe jen z médií. I když, u některých to docela řve…

V řeckých bájích je prostě skoro vše. Tak třeba krásná Leiropé, víla či rusalka, se zalíbila říčnímu bohu Kéfísovi. Ten ji do svých vln ovinul, dle některých verzí ji pak svedl, podle jiných násilí jí spáchal. Tak či onak, vypadá to, že víla z románku nebyla nejšťastnější a asi si dovedeme představit, jak jí bylo, když zjistila, že je těhotná. Narodil se jí syn nebývalé krásy. Do vínku dostal věštbu dlouhého bytí, pokud ovšem nepozná sám sebe. Narcis se jmenoval.

Dál už je příběh známější. Zamiluje se se něj kde kdo, muži, ženy, víly. Narcis je chladný a nepřístupný. Zamiluje se až do svého odrazu ve vodní hladině. Zmučen zjištěním, že objekt jeho lásky není reálný, umírá. Možná vlastní rukou, možná ne, v tom se příběhy liší. Tělo mizí, zůstává po něm jen květ narcisu.

Jeho krása je jeho štítem před matčinou smrtící nenávistí. Krásný obal. A pod ním? Strach, prázdno.

Fascinující příběh. Dá se na něj pohlížet z mnoha stran. Zajímavá je klíčová žena jeho života (ne, že by se o ni nějak zvlášť zajímal), krásná Écho. Neboli ozvěna. Ozvěna v příběhu muže, jehož zahubí zrcadlo, nezní nelogicky.

Dítě jako zbraň

My se ale vrátíme na samý začátek příběhu. Nešťastná, svedená či znásilněná těhotná dívka. Jak jí asi bylo, když to zjistila. Probouzí se mateřské city a vědomí, že jí čeká život svobodné matky. A že dítě je klíčem k tomuto osudu. Kdyby se tak nenarodilo… Jenže ono se narodí. Krásné, zdravé. Toužící po lásce a něze. A tak podobné svému otci.

Matka má dvě možnosti. Dítě milovat, či nenávidět. Chce je milovat, ale nenávist vůči otci je příliš silná. Pak najde řešení. Její krásné dítě bude její zbraní. Jejím triumfem. Bude nejkrásnější. Nejchytřejší. Nejlepší. Otci navzdory. Světu navzdory.

A tak roste Narcis. Nejkrásnější, nejchytřejší, nejlepší. Jiný ani být nemůže. Pokud neuspěje, zemře. Jeho krása je jeho štítem před matčinou smrtící nenávistí. Krásný obal. A pod ním? Strach, prázdno, smrt. A hlavně neznámo. O to pod povrchem nikdy nešlo. Matka ho tak hýčkala, tak rozmazlovala. A přesto ho nikdy nemilovala. Milovala ho jako nástroj své zloby. Jako zbraň. Svou zbraň. Ne jako člověka.

Cítí hrůzu z prázdnoty pod povrchem. Snaží se ji nevidět, jenže ona tu je, jako temný stín. O to temnější a strašnější, že si nikdy netroufl podívat se dovnitř.

Narcis buduje svůj štít. Svůj povrch. To jediné, co bylo kdy milováno. Odborně se to jmenuje falešné self. Cítí hrůzu z prázdnoty pod ním. Snaží se ji nevidět, jenže ona tu je, jako temný stín. O to temnější a strašnější, že si nikdy netroufl podívat se dovnitř. Čím více buduje svůj povrch, tím více se vzdaluje svému já. O to bolestnější je rozpor a o to silnější je potřeba uniknout hrůze uvnitř.

Tím více popírá svou nedokonalost stejně jako matka popírá svou nenávist. Čím více na ně doléhá tíha nenávisti a prázdnoty, tím více budují společnou iluzi. On nevidí její nenávist a ona nevidí jeho prázdnotu.

Jistě, že je matka přísná. V jeho dokonalosti je jejich síla. Když zklame, zničí hlavě její dílo, její zbraň. Naruší se štít a její potlačovaná nenávist se probudí naplno. Jeho dokonalost chrání před nenávistí oba.

Jak léčit narcise

Ona je tak hodná a on tak skvělý. A běda všem, kdo by si troufli tvrdit něco jiného. I proto jsou oba sami. Není bezpečné pouštět do jejich světa někoho jiného. Mají přeci sebe. A své dítě, svůj pečlivě vybudovaný svět.

Z praxe znám dva typy narcisů. Úspěšné a neúspěšné. Někteří narcisové uspějí a svět jim potvrdí jejich skvělost. A ty, co by ji snad chtělí popřít, je snadné ignorovat či zesměšnit. Obdivovatelů je dost.

S lehčími narcistními poruchami rozhodně pracovat lze a cíl je velmi snadný: naučit klienta, aby se měl rád. Sebe, ne svou prázdnou slupku.

Příběh neúspěšného narcise je smutnější. Zdálo by se, že neúspěch je příležitostí, jak poznat svou temnou tvář. Jenže ne. Hrůza je příliš velká. Jediná možnost je popřít realitu. Někdy až na hranici psychosy.

Freud tvrdil, že narcismus nelze léčit, protože narcis nevytváří vztah s terapeutem. Nepochybně to platí pro těžké poruchy, jenže úspěšný těžký narcis se u terapeuta stejně neobjeví a neúspěšný nejspíš skončí na psychiatrii s léky a do terapie taky nejspíš nepůjde.

S lehčími narcistními poruchami rozhodně pracovat lze a cíl je velmi snadný: naučit klienta, aby se měl rád. Sebe, ne svou prázdnou slupku. A to je často pěkná dřina.

Varování pro ty, co chtějí narcisy vyléčit svou láskou – jestli s nimi chcete chodit, tak s nimi choďte proto, jací jsou. Oni dost často jsou skutečně skvělí. Ale nechoďte s nimi proto, abyste je vyléčili. To nechte na nás.

A na závěr slíbená pohádka

Král Narcis, první svého jména, šel mezi lid. Rád chodil mezi lid, lid ho miloval a on miloval lásku lidu. Miloval i ty, co ho nemilovali. Jako rytíř bez bázně a hany bojoval proti všem nepravdám tohoto světa. Mnoha lidem se to nelíbilo, nedivil se, že má nepřátele. Jenže on bojovat musel. Sám proti světu. rytíř pravdy. Kdo jiný, než on. A lid mu dával sílu. Přátelé mu dávali lásku, a nepřátelé smysl. Důležitost. Hlavně ti mu dávali sílu k boji.

Král se opět vydal mezi lid, nikým nechráněn, byl mezi lidem rád. Když tu, najednou, přišel vrah. Tasil meč a bodl. Jednou, dvakrát, třikrát. Přišel strach, i když král má zemřít stár či rukou nepřítele. Jenže co to? Král nekrvácí. Meč je z gumy.

Lidu se ulevilo. Králi ne. Meč neproťal kůži, ale přesto pronikl až k srdci. Ta rána byla jako výkřik, že král je nahý. Ten muž jej zkusil zabít. Zabít jeho důstojnost. A bez ní by musel žít. Byl to atentát, ne že ne. Král riskoval, a mnohem víc než smrt.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.