Richardův otec byl debil. Lépe řečeno, Richard si zrovna tohle myslel celou pubertu a svůj názor nezměnil ani jako velkej chlap. V patnácti se rozhodl, že nikdy nebude jako on. Popudlivý, nepříjemný dědek, který leží na kanapi, nic nedělá a buzeruje celou rodinu.
Ve třiceti se Richard oženil. Mimino bylo na cestě a láska mezi ním a Lenkou vzkvétala už několik veselých let. On byl totiž Richard moc fajn. Umýval nádobí, žehlil košile, vařil halušky a nedělal hloupé poznámky o Lenčině kynoucím těle. Když se narodila Eliška, umýval jí prdelku, míchal sunar a dělal na ní obličeje. Byl v tom lepší než Lenka.
Jenže pak se něco pokazilo. Přihlouplé nedorozumění spustilo kaskádu hysterií podbarvených hádek. Richard a Lenka byli zcela ovládnuti emocemi a zamotávali se do zatuchlého spletence absurdních obvinění, zabodávali si do citlivých míst škodolibé nože nejapných komentářů a zabředávali čím dál tím hlouběji do potupné války bez vítěze.
Za pár měsíců jim došlo, že spolu už vůbec nejsou šťastní. Že to nemá cenu. Že se jim při pohledu na toho druhého otvírá zlomyslná kudla v kapse a tělem jim bouří podrážděná nenávist.
Richard podal žádost o rozvod. Všechno probíhalo standardně. Advokáti poctivě naplňovali svoje předepsané poslání – snažili se vytřískat pro svého klienta co nejvíc. Vyjednávali mezi sebou, hájili vyhrocené pozice a občas nechápavě kroutili hlavami nad nesmyslnými požadavky Lenky a Richarda.
Nikdo nezvládl oddělit svoje uražené bolístky od smlouvání. Lenka a Richard se jako poblázněné loutky nechaly ovládat poraněnými emocemi a nakonec pasivně stanuli před rozhodnutím konzervativního, nezaujatého a studeného soudce.
Eliška, které v té době byly tři roky, připadla do péče Lence. Richard si ji mohl brát jednou za čtrnáct dní na víkendy a dvakrát do měsíce ve čtvrtek odpoledne. Pro soudce byla tahle rozbitá rodina nudným, bezvýznamným případem, kterému bez většího zaváhání přiřkl ono rigidní a nepřizpůsobivé rozhodnutí: jednou za čtrnáct dní o víkendu.
Richard byl smutný a unavený. Přišlo mu to nespravedlivé. Dřív trávil s dcerou celá odpoledne, koupal ji, chystal večeři a četl pohádky. Teď ho čekají osamělé večery, bez možnosti předávat prostřednictvím těch malých a přece tak významných rituálů svojí malé princezně lásku, bez možnosti být vedle ní a koukat se, jak roste, zachytit každou jemnou nuanci jejího zrání, podpořit ji a spolu s ní znovuobjevovat svět.
Potají brečel ve své malé garsonce. Richard nebyl jako jeho otec, neseděl na kanapi, nebuzeroval rodinu. Přistoupil na všechny ty protivně protichůdné požadavky dnešní společnosti. Vydělával kupu peněz a zároveň se něžně staral o svoji holčičku. A bylo mu to k ničemu. Když se lámal chleba, nikdo neocenil, že má se svou dcerou krásný vztah, že je laskavý a vlídný, že chce Elišce věnovat svůj čas.
Jakou roli hraje táta?
Muži jsou dnes tak někde na půl cesty. Neexistují žádná přesná očekávání a pravidla, která by určovala, jak se má chovat správný táta. Vedle sebe přežívají různé, často protichůdné verze, z nichž si každý musí seskládat vlastní otcovskou identitu.
Pro někoho je důležité vydělávat peníze, někdo chce strávit s dětmi co nejvíc času, jiný s nimi jezdí na dobrodružné výpravy.
Zatímco ženy úspěšně vstoupily do veřejné sféry, mužům se nepodařilo získat takový vliv v péči o děti. Tatínci nejsou považováni za kompetentní pečovatele v porovnání s maminkami.
Když se náhodou nějaký přehnaně aktivní tatík pokusí získat dítě do vlastní péče, musí soud okouzlit svými výjimečnými schopnosti a nebeským charakterem, zatímco od matky se v takových chvílích očekává nenáročná průměrnost.
Co s otcem po rozvodu
V Česku bývají děti v 90 % případů svěřovány do péče matce. Otec se stává plátcem výživného, jakési neviditelné sumy peněz, která putuje do kapsy matce a je jen na ní, jak s ní naloží. Poslušný tatík nemá vliv na to, za co, jak a kdy se peníze utratí.
Nemá vliv na spoustu věcí v životě dítěte. Neví kdy vstává, co jí, často nebývá zapojován do rozhodnutí o tom, do jakých kroužků bude dítě chodit a jak bude trávit volný čas.
Je odtlačen na periferii, v životě dítěte hraje roli hodného strejdy, který mrňouse o víkendu protlačí kupou zábavných atrakcí, rozmazluje ho a bezstarostně sabotuje zákazy a příkazy ze strany matky, protože si chce ten krátce vyměřený čas užít bez otravného peskování. Výchovu už dávno nepovažuje za svoji zodpovědnost. Taková víkendová estráda postrádá potřebnou hloubku a neúspěšně karikuje opravdový rodičovský vztah.
V mnou provedeném výzkumu hodnotilo svůj vztah k nerezidenčnímu, tedy doma nebydlícímu rodiči (většinou otci) jako velmi blízký pouze 19,4 % dětí, zatímco vztah k rezidenčnímu rodiči (většinou matce) takto hodnotilo 65,3%. Tato čísla jsou v souladu s výsledky výzkumů provedených v zahraničí.
Děti rozvedených rodičů se poměrně často cítí frustrovány ve své potřebě být v blízkosti otce, spousta z nich ho postrádá jako průvodce, společníka a podporu. Obvykle se s ním nemohou stýkat tak často, jak by chtěly, stýská se jim a třeba i pochybují, jestli je má táta ještě vůbec rád.
Jak to řešit?
Nesmíme zapomenout, že pro spoustu otců je toto tradiční uspořádání výhodné a nijak se jim nepříčí. Především pro ty, kteří se ve výchově nikdy příliš neangažovali a plnili tradiční roli živitele, jsou víkendová setkání plynulým a nenásilným pokračováním už dříve nastolených pravidel a zvyklostí.
Na druhou stranu existují otcové, a myslím, že jejich počet bude stále narůstat, kteří si s dítětem vytvořili velmi intenzivní vztah, věnovali mu spoustu času a nebáli se být mužskými průkopníky v plínkaření, utírání prdelek, vaření jídla a pucování tvářiček.
Málokterému se však daří rozumně se domluvit s exmanželkou nebo oblomit znuděného soudce, aby sesmolil trochu kreativnější a flexibilnější rozhodnutí než „víkend jednou za čtrnáct dní“. Povinností soudce přitom je vyřknout ortel, který bude brát v potaz zájmy konkrétního dítěte v konkrétní a jedinečné situaci.
Podle metaanalýzy výzkumů na dané téma dětem prospívá především situace, kdy muž nerezignuje na svoji výchovnou roli, není sporadicky přicházejícím šaškem tlačícím káru vyprázdněné zábavy, ani dospělým kamáradem, ale tím, kdo stanovuje limity, formuluje pravidla, podporuje a poskytuje pocit emoční jistoty (Amato a Guilford, 1999).
Aby se realita aspoň trochu přiblížila tomuto ideálu je zapotřebí několik podmínek:
- Rodiče by se měli umět domluvit, měli by být schopni komunikovat a spolupracovat v otázkách týkajících se jejich dětí. Ze začátku, ve víru bolavých změn to může působit jako nesplnitelný požadavek, ale když se vášně utiší, měli by oba tvrdě dřít na tom, aby tenhle zásadní úkol zvládli. Všechno ostatní se bude odvíjet od této snahy.
- Rodič, který s dítětem žije, by si měl dávat velký pozor, aby před svou ratolestí nepomlouval a neponižoval toho druhého, aby před ním bezcitně nevyprázdňoval svoje poraněné emoce a nezatahoval dítě do nečisté hry. Od toho jsou kamarádi, popřípadě psycholog.
- Dítě by mělo mít co nejrozsáhlejší a nejflexibilnější přístup k druhému rodiči. Telefon, mail, skype, vyzvednutí ze školy, doprovod do kroužku, každý moment se počítá. Pokud jste schopni se aspoň trochu domluvit, kašlete na rigidní dodržování stanovených návštěv. Přizpůsobujte se potřebám vašim a vašeho dítěte a zbytečně ho v kontaktu s druhým rodičem neomezujte.
- Pokuste se co nejméně měnit život vašeho dítěte a dosavadní zvyky. Vodil ho otec před rozvodem každé ráno do školky? Může to dělat i nyní? Perfektní! Druhý rodič není obtížný hmyz, kterého je třeba vymazat ze života a pak zoufale brečet nad těžkým údělem nestíhajícího samoživetele. Může pomoci. Může udělat spoustu věcí.
Brát v potaz opravdové zájmy dítěte ve chvílích, kdy se hroutí manželství, není jednoduché. Všechny smysly bývají zalepeny uplakanými emocemi a často je obtížné uvědomit si, že ačkoliv mi druhý velmi ublížil, ačkoliv ho v určité chvíli nepovažuji za kvalitního člověka, je to jedna ze dvou nejdůležitějších osob v životě dítěte. A že tak by to mělo zůstat.
Literatura:
- Amato, P. R., Guilford, J. G. (1999) Nonresident Father and Children´s Well‑ Being: A Meta Analysis. Journal of Marriage and the Family, 61/3: s. 557–573. Staženo v listopadu 2009 z ProQuest Psychology Journals.
- Dudová, R. a Hastrmanová, Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
- Trampotová, O. (2010). Popouzení dítěte proti nerezidenčnímu rodiči a jeho sebehodnocení. Závěrečná bakalářská práce.
