Den předtím jsem napsal svýmu psychiatrovi (je to, proboha, vůbec možný, ptám se teď), že mi všechno připadá až moc oukej. Že všechno vychází, jak má, že spim, píšu a dokonce jsem začal malovat. On vyjádřil svý obavy, zda  se nešinu do mánie. Ale ne.

Ráno po probuzení přede mnou už zase cesta na sociálku. Každá úřednice po mně chce jiný razítko, případně jinej papír. Už se jich na mě vystřídalo pět. Nutně potřebuju příspěvek na bydlení. Nemůžou pochopit, že když platím za nesměnitelnou garsonku holej nájem  4686 korun a mám plnej invalidní důchod 10 700, nemám někdy z čeho žít. Co účet za telefon, SIPO, jídlo, mejdlo a další nutný věci?

Probouzím se, ruce se mi začínají kroutit. Při představě, že budu muset vyrazit ven a pochodovat na úřad jako nějakej žebrák, je mi na omdlení. Ale zatnu zuby a dokonce předtím dojdu až do kadeřnictví, kde je strašně milá holka až ze Sibiře. Těším se na ni.

Povídá si se mnou, velká úleva. A hlavně: usmívá se na mě. Nadáváme na  byrokraty a na razítkáře. Vycházím od lazebnice a je mi líp, jen hlava se motá. Jdu si políčit na pošťáka, na zářijovej výpis z banky, kterej na sociálním odboru Prahy 3 nutně potřebujou.

Klepu se, s každým dalším krokem zapírám sebe sama a opakuju si heslo svýho psychiatra, teď už i moje: Jen se neposrat. V prvním patře na úřadě narváno. Sesunu se na židli, rozchroupu jedničkovej Neurol, jak mi to poradil můj psychouš. Cítím, že na mě jde panická ataka. Vydržím tu, vydržím. Musim. Vedle mě se rozeřve dítě.

Nakonec, nevímjak, jdu do úplně jinejch dveří, než kam patřim. Dokážu se usmát, (snad) a říkám milý paní, která je v kanclu sama, že mám svátek, jestli by mě nevyřídila. Udělala to, na mou referentku celou dobu nadávala, že jí dá do kožichu. Všechno vidim jako v mlze, židle se se mnou rozjíždí jak řetízák. Chytám se stolu. Podepisuju se, kde mi úřednice ukáže.

Ještě chci vyzvednout pro sousedku formuláře pro ZTP, jak jsem slíbil, ale jen cosi zaskřehotám. Venku jsem se octl nevímjak. Chodník. Opřu se o zeď. Takhle tu nemůžeš stát, debile. Kurva, kurva, kurva, jen se neposrat. Vyrážím se zaťatýma zubama k přechodu a tam sebou, naštěstí ještě na chodníku, seknu.

Probírá mě asi šedesátiletej chlap. Facka jak Brno a cejtim jeho voňavku.  „Co je, mladej?“  Pomáhá mi na nohy. Klepu se jak ratlík, chci domu. „Seš dobrej?“ ptá se mě chlap. „Jo.“ A nechci ho ani vidět, nepoděkuju.

Do postele a schovat se před tramvajema, lidma, hukotem v palici. Pryč. Potím se jak svině, ale dorazim k baráku. Před vanou kleknu, osprchuju si hlavu studenou vodou. Rozchroupu další Neurol, pořádně zapiju, ale mám pocit, že v týdle chvíli musím umřít. Svíraj mě nějaký elfové, cejtím, jak po mně lezou.

Napadne mě, že zařvu z okna o pomoc. Přece mě tu takhle nenechaj chcípnout, do prdele. Pak ucítím vodu a pot na zádech, strhám ze sebe šaty, dvakrát  zakopnu o rantl vany, ale osprchuju se. Nádhera.

Musím to zapsat, napadá mě. Nahej si sedám ke kompu, pomalu, pomalinku si ve mně zoufalství, strach a děs sesedají. Už cejtim šátek, kterej jsem si pevně uvázal kolem hlavy.

Jo, je mi líp. Je mi líp, protože už se mi ruce po klávesnici nesmýkaj, teď ještě opravim překlepy, pošlu a zalehnu. V hlavě jako bych chtěl zachytit jakejsi silnej, nehmatatelnej pocit, jak mě elfové tahaj do sítě temnejch obrazů.

Děkuju Neurolu, mám svátek. Jsem automat na neznámý mince.

František Růžička