Schopnost udělat pozitivní změny ve svém životě, aby vážně bylo líp, má každý z nás. K jedné takové vybízím. Přidáte se?

Myslím, že to aspoň občas dělá většina lidí. Každopádně to dělám já. „Teď je to blbý, ale pak už to bude lepší, teď musím tohle dokončit, pak si odpočinu.“ Ale začíná mi docházet, že „pak“ je dost ošemetná záležitost.

Zpravidla se totiž vylíhnou nějaké další komplikace. Někdy se ono vytoužené „pak“ dokonce vůbec nedostaví. Naši například před dvaceti lety koupili starý dům s tím, že ho během tří čtyř let opraví, a pak to bude krása.

Všechno není hotovo ani dnes a moji moudří rodiče už vědí, že ani nikdy nebude. A že je to tak dobře – vždycky se totiž vymyslí něco nového. Jindy „pak“ sice přijde, ale vypadá výrazně jinak, než jak jsme si ho představovali.

Jen co dokončím ten projekt…

Příklad ze života. Jsem ve třeťáku na gymplu, nestíhám, učím se do tří do rána a říkám si: Bože, takhle to přece nejde. No ale všichni říkají, že třeťák je nejhorší, ve čtvrťáku už se budu věnovat jen tomu, co mě zajímá. Ve čtvrťáku kolem začne obcházet strašák maturity, dělám řidičák, učím se stále do tří do rána.

A říkám si: No jo, maturitní ročník. Je to horší, než jsem si myslela, ale dalo se to čekat. Jak já se těším na výšku. To bude super, budu studovat zajímavý věci, nebudu chodit do školy každý den, to bude času, to bude život!

Po maturitě se pouštím do studia dvou škol současně, první semestr v cizím městě jsem docela nešťastná, a říkám si: To je jasný, než si tady zvyknu, nikoho neznám, až se skamarádím se spolužáky, bude to lepší. Další rok jsem už sice adaptovaná, zato tíha studia na mě doléhá plnou vahou.

Ve většině věcí byly všechny ty roky nabité, zajímavé, spokojené a jsem za ně vděčná. Ale to je právě ono. Člověk to hrozně často nevidí.

Přebíhám z katedry na katedru, ve škole jsem od osmi do osmi, učím se do tří do rána a říkám si: No jo, všichni říkají, že druhák je nejhorší, ve třeťáku to bude klidnější, to budu jen psát bakalářku. Ve třeťáku zjišťuji, že to psaní bakalářky je menší sranda, než jsem myslela, kolem obchází strašák státnic, učím se do tří do rána… Že se opakuju? Ano, to mi taky došlo.

Tenhle model se dá použít na ledacos:

• Až splatíme auto,
• až se v práci přežene tahle vlna zakázek,
• až přestane být ekonomická krize,
• až přítel dopíše tu diplomku,
• až já dopíšu tu diplomku,

bude to lepší. A pak už přijdou jen samá pozitiva a sociální jistoty. Stoprocentně.

Zlaté časy jsou právě teď

Pokud jde o to líčení mého studia, samozřejmě přeháním. Ve většině věcí byly všechny ty roky nabité, zajímavé, spokojené a jsem za ně vděčná. Ale to je právě ono. Člověk to hrozně často nevidí. Hrozně často si myslí, že doopravdy žít začne až pak. Jenomže ono to tak není.

Žijeme teď. Už teď to má něco do sebe. A v budoucnu? Něco se samozřejmě vyřeší. A přijdou zase jiné problémy. Člověk ostatně nějaké problémy potřebuje, na bezstarostný vegetativní stav bez dalších cílů, překážek a potřeb není stavěný. Český písničkář Slávek Janoušek o tom napsal velmi moudrou píseň, kde se zpívá:

To mi to trvalo, než jsem pochopil
že zbytečný je čekat, až to bude lepší
To to trvalo, než jsem pochopil
že některý věci už se nepolepší

A především ty, co znám už nazpaměť
Že nejlepší je to možná právě teď
A že jsem byl oklamán jen přeludem
Protože lepší, lepší už to třeba nikdy nebude

Tak říkám
To není žádný provizórium
žádný provizórium
to už je vono

Tento článek samozřejmě nemá brát naději lidem, kteří jsou momentálně v těžké životní situaci. Rozhodně nechci takové těžké situace zlehčovat. Skutečně jsou chvíle, kdy je vhodné, nutné a naprosto adekvátní realitě věřit, že bude líp. Protože prostě bude líp. Už vůbec netvrdím, že změna není možná a že současné problémy se nemohou vyřešit. Naopak.

Pojďme si zkusit užívat ty dobré části na přítomnosti. A pokud na ní moc dobrých věcí nenajdeme, znamená to, že je potřeba dělat nějaké dílčí změny už teď, za chodu.

Současné problémy se s největší pravděpodobností vyřeší a za několik let si při vzpomínce na ně oddechneme, nebo se i usmějeme. Ale po nich přijdou zase jiné problémy. A ty se opět velice pravděpodobně vyřeší, aby mohly být vystřídány jinými. A pokud jde o schopnost udělat pozitivní změny ve svém životě, aby vážně bylo líp, tu má každý z nás. K jedné takové právě vybízím. Především sama sebe, ale můžete se přidat.

Mám problémy a je mi fajn

Pokud se skutečně momentálně nenacházíme v nějaké životní šlamastyce, pojďme zkusit vybudovat postoj: „Teď je to docela fajn, i když jsou nějaké problémy, se kterými si časem poradím. A pak to bude taky fajn, a zase budou jiné problémy, se kterými si časem poradím.“

Pojďme si zkusit užívat ty dobré části na přítomnosti. A pokud na ní moc dobrých věcí nenajdeme, znamená to, že je potřeba dělat nějaké dílčí změny už teď, za chodu. A ne až tehdy, kdy se celý velký problém vyřeší. Nemá cenu říkat si, že si odpočnete a začnete zase pořádně žít, až napíšete diplomku, vychováte děti do školkového věku nebo odevzdáte velký projekt v práci.

Je dobré naučit se odpočívat a žít už průběžně. Zařídit si to tak, abyste si užívali už tu cestu k cíli, už samotný průběh řešení problému. Už samotnou výchovu dětí, už samotné psaní diplomky. Protože to je život. Chtít začít žít, až bude všechno vyřešeno, znamená chtít začít žít až po smrti.