Mám rád pohádky. A jsem vděčný dětem, že mi ještě stále poskytují záminku k tomu, že je mohu poslouchat i sledovat, aniž bych působil nepatřičně. Hlavní důvod mé náklonnosti tkví v tom, že se s pohádkovými hrdiny identifikuji a prožívám jejich šťastně končící dobrodružství. A nejen to – pohádky jsou také symbolickým zdrojem inspirace pro naše vlastní životní putování.

Je úžasné, jak se v různých kulisách opakuje stejné poselství o důležitosti naší imaginace, z níž můžeme čerpat sílu. Mám rád Nekonečný příběh od Michaela Endeho. V něm malý Bastien nachází říši Fantazie, která je ohrožena Nicotou. Den po dni se pomalu tato říše rozpadá. Chceme‑li zachránit její (a svou) duši, je třeba jednat. I když se říše rozpadne, můžeme ji z malého kousíčku – díky své představivosti – znovu vytvořit a propojit ji s naším každodenním životem.

Myslím, že Fantazie je táž říše jako Země Nezemě v Peteru Panovi. I tam lze odletět z normálního světa. Podmínkou létání je trocha vílího prachu a to, abychom dokázali myslet na něco hezkého a posilujícího. Pak už se můžeme vznášet. A opět – úspěšné počínání v Zemi Nezemi se odrazí i v tom životě, ze kterého jsme původně odletěli.

Mám rád i Dorotku z Čaroděje ze země Oz. Když na konci celého příběhu zjistí, že nemusela tak strastiplně hledat svůj domov, že stačilo třikrát sklapnout podpatky kouzelných střevíců a pomyslet na něj, má pocit zbytečné cesty. Je však poučena, že střevíce pomáhají jen těm, kteří věří vlastním schopnostem.

Bez cesty, na níž Dorotka pomohla strašákovi objevit jeho rozum, lvovi jeho odvahu a cínovému panáčkovi jeho srdce, by se vrátit nemohla. Všechny tyto i další pohádky zdůrazňují vizi a naši víru v její dosažení. Kromě toho nás každá pohádka připravuje i na specifická dilemata a v tomto směru představují pohádky skrytá poselství naší mysli.

Sami v temném lese

Poprvé jsem se dočetl o tom, že pohádky mohou obsahovat skryté poselství, v jedné knize o mystice. Tam byla převyprávěná pohádka rozebrána jako zašifrovaný itinerář duchovní cesty. I přes počáteční překvapení jsem tuto interpretaci přijal, protože to byla poměrně dlouhá pohádka, kterou jsem do té doby neznal.

Když jsem později narazil na to, že by bylo možné nahlížet na pohádku o Červené Karkulce jako na skryté a časované varování před faktem, že se dívky na prahu puberty mohou stát objektem zájmu sexuálně chtivých mužů, přišlo mi to přitažené za vlasy. Do té doby jsem si myslel, že Červená Karkulka je prostě pohádka o malé holce a zlém vlkovi.

Zdá se pochopitelné, že některé pohádky mají výchovný cíl. Například ta o Smolíčkovi pacholíčkovi, Budulínkovi či pohádka O vlku a kůzlátkách nepřehlédnutelně upozorňují děti na to, že nemají nikomu otvírat, natož s někým odcházet pryč. Obsah těchto pohádek je zjevný, protože se týká dilemat, která jejich mladí posluchači řeší nebo by řešit mohli.

Někdy však pohádky odkazují k vývojovým dilematům pozdějšího věku, což je patrné na vyšším věku jejich hrdinů. A protože jsou to dilemata, která mladí posluchači ještě neřeší a hůře si je dokáží představit, jsou zde prezentována spíše symbolicky.

Do této kategorie pohádek částečně patří i děsuplná Perníková chaloupka. Dnešním jazykem bychom mohli říci, že je to pohádka o vizi a leadershipu. Posluchači jsou touto pohádkou podporováni v tom, aby si v krizové situaci našli vizi, za kterou jdou. Přestože se v pohádce ukáže, že se za nočním světlem skrývá kanibalka, bylo to lepší řešení, než zůstat o hladu a zimě na místě. Po prozření se děti nevzdávají, korigují svou vizi a znovu usilují, tentokrát již úspěšně, o nalezení cesty domů. Pokud by nám v takové situaci vize chyběla, k ničemu bychom se nevzmohli a v temném lese – zmatku naší duše – bychom se ztratili.

Rodiče Růženky nejsou jediní, kteří se musí smířit s tím, že ve věku šestnácti let jejich dcerám hrozí tělesné i citové zranění.

Jak mohou pohádky v životě pomáhat, mohu právě u Perníkové chaloupky ilustrovat příhodou, která se naší rodině stala před deseti lety. Jeli jsme autem na zimní dovolenou. Byla už mrazivá noc a my jsme stále nebyli v objednaném hotelu. V nestřeženém okamžiku jsme zabloudili a s každým dalším pokusem vymotat se z bludného kruhu jsme se dostávali hlouběji a hlouběji do tmavého, zasněženého lesa. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme otočit a vrátit se zpátky, jsme se s autem propadli ledovou krustou tak, že se auto podvozkem opřelo o led a stalo se nepojízdným. Hluboko v temném lese, mimo jakýkoli signál, jsme zůstali s ženou a dětmi ztraceni.

V tento krizový moment jsme si oba dva vzpomněli na perníkovou pohádku. A tak jsme se rozhodli, že děti teple oblečeme, vezmeme si s sebou jen to nejnutnější a vyrazíme lesní cestou, dokud nenarazíme na nějaké světlo. Po mnohakilometrovém pochodu se zničehonic les otevřel a na palouku se objevila osvětlená chaloupka. Ve skutečnosti nebyla z perníku, protože to byla služebna pohraniční stráže. Strážníci se postarali o ženu i děti a pak se společně se mnou vydali do zimy vyprošťovat naše auto. Před půlnocí jsme se ocitli ve vytopeném hotelu a měli jsme (a dosud máme) na co vzpomínat.

Holčičko, dej si pozor

Jak je patrné, mohou pohádky působit jako předpřipravené vzory řešení situací, se kterými se potkáme až v pozdějším věku. Mařenka a Jeníček jsou zjevně autonomnější postavy než Smolíček či Budulínek, Červená Karkulka už je zase o něco starší než Mařenka. A proto také přináší jiný typ vývojového konfliktu.

Karkulku, kterou většina posluchačů (a ilustrátorů) odhaduje na dvanáct let, už můžeme poslat do lesa samotnou, ale činíme tak s obavami. Zaneprázdněná matka Karkulku pouští, ale klade jí na srdce, aby se držela správné cesty a nebyla zbytečně zvídavá. Karkulka neposlechne, a tak se ocitá tváří v tvář vlkovi. Lekne se? Nikoli. Vlk se ukáže jako příjemný společník, který se o dívku zajímá a vyptává se jí na detaily jejího osobního života.

Vlk je velmi výstižným symbolem mužské síly, agresivity a pudů obecně. Přes svou hrozivost je i přitažlivý, což nově dokládá i úspěšnost ságy Stmívání.

Je zajímavé, že nezkušené Červené Karkulce nepřijde na vlkovi nic divného a povídá si s ním jako se sousedem. Nejpřekvapivější je ovšem fakt, že vlk Karkulku nesežral, což bychom od nebezpečné šelmy očekávali. Namísto toho běží a počká si v babiččině domě na Karkulku v posteli. Čekat na dívku v posteli není běžné chování (vlků), natož slušné. A pak ten divný rozhovor o velikých očích, uších i zubech, který navozuje atmosféru udiveného a nebezpečí nepředjímajícího prohlížení vlkova těla z velké blízkosti.

Interpretační pochyby rozptýlí zjištění, že v některých verzích pohádky nejde o vlka, ale vlkodlaka. Dnes bytost podobně pohádkovou jako vlk, nicméně v dřívějších dobách osobu reálnou, muže, který se za vlka považoval a tím byl nebezpečný zejména mladým dívkám. I dnes sporadicky existují lykantropové – lidé, kteří se považují vlky. Ve Spojených státech dokonce existuje sdružení Anonymních lykantropů (za svou praxi jsem potkal jen jednoho takového: byl to vysoko postavený manažer jedné firmy).

Vlk je velmi výstižným symbolem mužské síly, agresivity a pudů obecně. Přes svou hrozivost je i přitažlivý, což dokládá i úspěšnost ságy Stmívání a děl navazujících, které hltá mnoho ‑náctiletých dívek.  Každopádně – dívka je tentokrát zachráněna. Svatbou to z věkových důvodů nekončí, i když se můžeme domnívat, že až Karkulka o něco povyroste, bude jedním ze zájemců chrabrý myslivec.

Konala se veliká svatba

Přes prepubertální Červenou Karkulku, která si ještě plně neuvědomuje svou sexuální přitažlivost, se můžeme dostat k o něco starší Šípkové Růžence. To už je přímo pohádka o probuzení sexuality a ztrátě panenství. Zde už o věku nemusíme přemýšlet, protože máme k dispozici explicitní údaj – šestnáct let. A také úděl, že po dosažení šestnácti let jejich dceru něco bodne.

Rodiče Růženky nejsou jediní, kteří se musí smířit s tím, že v tomto věku jejich dcerám hrozí tělesné i citové zranění. Mohou se sebevíc snažit z jejího okolí odstranit možné zdroje tohoto predestinovaného okamžiku, nakonec stejně nějaký růžový trn v temné věži (Freud by tyto symboly ocenil) neuhlídají.

Z prekérní situace může mladou slečnu osvobodit jen její potenciální partner, jinak by v období sexuální dřímoty (latence) zůstala napořád. Jeho osvobození spočívá v tom, že si svým mečem (vida!) proseká k Růžence cestu. Hrad zbaví květin, čemuž se v latině říká de‑florace. Po nalezení princezny v posteli následuje decentní a dětem dobře představitelný polibek. Dospělý si může domyslet víc.

Pohádky nás učí víře v konečné vítězství dobra, ke kterému dojde díky našemu vlastnímu úsilí.

To taková Sněhurka už je zkušenější. Do té míry, že se stává rivalkou své (ne)vlastní matky. Jediné řešení je nebezpečně těsný prostor vyklidit, zmizet z domova a prací au‑pair, která se stará o děti‑trpaslíky, dokázat, že už je plně připravená na svatbu. Pointa nepřekvapí. Většina pohádek nám vnukává, že konečným cílem a mystériem našeho snažení je svatba – harmonické sloučení mužského a ženského principu.

A co bylo dál?

Jsou však i pohádky posvatební. Mezi mé oblíbené patří pohádka O Zlaté rybce, kde si muž spokojeně rybaří, a když vytáhne zlatou rybku, neví, co si přát ke štěstí víc. Zato jeho nespokojená žena ho žene zpátky a postupně stupňuje své požadavky, až toho má rybka dost a vrátí je do výchozího stavu. Nejde o to štěstí mít, jde o to šťastný být. Třeba při rybaření.

Ať už se pohádky orientují na problematiku týmové spolupráce (Dlouhý, Široký a Bystrozraký), všímavosti (Zlatovláska), odvahy (Bajaja), pokory (Popelka) či se zaměřují na další témata, mají jedno společné – všechny nás učí víře v konečné vítězství dobra, ke kterému dojde díky našemu vlastnímu úsilí.

Psycholog Martin Seligman tomu říká naučený optimismus. A pohádky konec. S vírou ve šťastný konec si lze lépe užívat to, co konci předchází. Proto mám rád pohádky.