Projevy šikany mohou být různorodé: posměšky, výhrůžky, zastrašování, manipulace, bití, krádeže, ale také záměrné ignorování a přehlížení. V dnešní době už není žádnou novinkou ani tzv. kyberšikana prostřednictvím SMS, emailů, nahrávání fotek a videí na sociální sítě. Jak poznat, že vaše dítě je šikanou ohrožené, a co s tím dělat?

V každém dětském kolektivu se najdou jedinci, kteří jsou více či méně oblíbení. Oblíbené děti mají vliv na ostatní ve skupině, ostatní je považují za vzor, u neoblíbených je to naopak. I pracovním kolektivu máme kolegyni, která je vtipná, pohotová a všem sympatická, vedle kolegy, který se drží stranou od ostatních a na jeho názor málokdo dá. To nám přijde celkem pochopitelné. Skoro každá skupina lidí má takové jedince.

Šikana je ale něco jiného. Jde o sociální nemoc kolektivu, kde není místo pro empatii ani respekt. Nejde už jen o oblíbenost a neoblíbenost, ale o závažné narušení soukromí a osobních práv druhého.

Legrace, škádlení, nebo šikana?

Najít přesnou hranici, za kterou se určité chování už nazve šikanou, je složité. Rozdíl bývá hlavně v tom, jak celou situaci děti vnímají, jak na ně působí. Legrace je, když se smějí všichni. Vypravěč i posluchači považují vtip za srandovní a předmětem není nikdo ze zúčastněných.

Škádlením nazýváme legrácku, která se už týká konkrétní osoby, ale je myšlena mile. Například když chceme, aby druhý nebyl tak skleslý, uděláme na něj legrácku, aby se nebral tak vážně. Důležité je, že škádlení přijde vtipné i dotyčné osobě a role protagonistů se mohou kdykoli beze strachu vyměnit.

U šikany oběť „vtípky“ nevidí vůbec zábavně a naopak se jí osobně velmi dotýkají. Šikana je jednostranná, jsou přehlížena práva šikanovaného, který cítí stud, ponížení, nerespekt či strach. Dospělý – rodič nebo učitel, který není v dětském kolektivu přítomný neustále, může snadno jednání vyhodnotit nesprávně.

Agresor potřebuje demonstrovat svou moc před publikem. Tím dosáhne jakéhosi zvráceného respektu.

Šikana je opakující se dlouhodobé chování se záměrem ublížit. V případě velmi krutého zacházení tak označujeme i neopakující se událost. Psycholog Pavel Říčan šikanu definuje jako „tělesné, psychické nebo kombinované ponižování, případně týrání jedinců jinými, nejčastěji ve vrstevnických skupinách, původci bývají jedinci tělesně silnější, starší, vyspělejší či v početní převaze.“

Šikana je problém celé třídy, nejen agresora a oběti. I přihlížející spolužáci jsou do šikany zatažení, má na ně vliv, může jim způsobit trauma. Velmi často se stává, že se jedinci identifikují s agresorem, protože se ho bojí, a tak se do akce zapojuje čím dál více dětí. Je velmi důležité, ale ne vždy snadné, šikanu podchytit v začátcích jejího bujení.

Proč je někdy obtížné šikanu odhalit? Pokud se podíváme na školní třídu jako celek, agresor potřebuje demonstrovat svou moc před publikem. Tím dosáhne jakéhosi zvráceného respektu. Veřejným předváděním šikany si zajistí, že ostatní budou mlčet ze strachu, aby se jim nestalo něco podobného jako oběti. Agresor toho využívá a svou sílu demonstruje čím dál více – ve skutečnosti i proto, že se obává, aby se na jeho činy nepřišlo.

Rozdělení moci

Děti se učí především zkušeností. Vidí, jak mezi sebou řeší konflikty dospělí, ať už to jsou autoritativní rodiče, učitelé nebo sourozenci. Velmi často jsou svědky nerovných vztahů, kdy jeden má nad druhým převahu. Mezi agresorem a obětí je klíčový rozdíl v tom, kdo je mocný a kdo bezmocný. Vztah je nerovný, nerespektující.

Pak se může stát, že dítě přijme za své, že bude také tím, kdo má navrch. V mnoha jiných případech v životě je iniciátor šikany „podřízeným“ a díky ubližování druhému alespoň někdy „vítězí“. Druhé dítě, v tomto případě oběť šikany, se zase ze strachu či poslušnosti naučí k věcem nevyjadřovat, nechat si vše líbit a nenaučí se být v kontaktu se svými emocemi a pocity, aby si dokázalo včas uvědomit, že se mu daná věc nelíbí, není správná, a aby se adekvátně bránilo. Často jsou oběťmi šikany také děti z rodin, kde jsou rodiče úzkostnější a své děti velmi opatrují. Ty se pak nedokážou prosadit.

Není vhodné hned s horkou hlavou napochodovat do školy a uličníkovi za naše dítě vynadat. Domluvme se s naším synem či dcerou, jaké kroky podnikneme, a nedělejme nic za jejich zády.

Role agresora i oběti mají často překvapivě mnoho společného. Často se oba nacházejí v obtížné životní situaci jako je stěhování, úmrtí v rodině, rozvod rodičů, frustrace atd. Agresor se v daných situacích šikanou odreagovává, na straně šikanovaného je riziko v tom, že v zátěžových situacích se dítě stává zranitelnějším a snadnějším terčem svých spolužáků.

Jak poznat, že je moje dítě šikanované?

Bývá méně časté, že hned na počátku šikany za námi dítě přijde a řekne: „Ubližují mi ve škole.“ Pravděpodobněji se stává, že je dítě nápadně unavené, častěji nemocné, z ničeho nic se mu nechce do školy, potřebuje čím dál více peněz, chodí domů hladové, i když mu dáváme svačiny atd.

Děti mohou mít spoustu důvodů, proč neříct pravdu – pocit studu, viny, neschopnosti poradit si sám atd. Dítě může pouze naznačovat, že je šikanované, a tím testovat naši reakci. Pokud zachováme klid a zároveň nebudeme jeho náznaky přehlížet, spíše bude mít odvahu svěřit se.

Co dělat, když zjistím, že moje dítě je šikanované?

Nesmírně důležité je pokusit se zůstat v klidu i přes to, jaký strach o své dítě pocítíme. Nesnažme se celou věc bagatelizovat tím, že jde jen o dětské šarvátky. Je vhodné nechat dítě vypovídat, vyslechnout ho a doptat se na podrobnosti. Když bude mít pocit, že nás jeho situace a pocity zajímají, máme větší šanci, že se dozvíme více. Děti potřebují vědět, že jsme na jejich straně. Kdo nese odpovědnost?

Šikanu řeší škola, která za ni nese plnou odpovědnost, pokud se děje za jejími dveřmi.

Když nepomůže dvojka z chování, škola může podat návrh na stanovení dohledu nad chováním dítěte, v krajním případě může být dítě umístěno v ústavu.

Častá je také spolupráce školy a jiné organizace, která systematicky pracuje s celou třídou, kde se šikana objevila.

Stejně tak musíme jasně vyjádřit, že to, co se jim děje, není správné, a podpořit je. Není vhodné hned s horkou hlavou napochodovat do školy a uličníkovi za naše dítě vynadat. Domluvme se s naším synem či dcerou, jaké kroky podnikneme, a nedělejme nic za jejich zády. Je to důležité kvůli budoucí důvěře mezi námi.

Na prvním místě se osvědčuje nechat dítě přijít s vlastním nápadem, jak by se dala situace řešit, když zase k němu přijde spolužák a začne mu nadávat. Neděsme se, pokud našeho potomka jako první reakce napadne: „Dej mi pokoj, blbečku.“ Zkusme nechat dítě samotné dojít k tomu, že nadávky by mohly šikanu naopak vystupňovat.

Podobným způsobem s dítětem naplánujme, jak se v kterých situacích zachovat. Stejně tak zkusme vymyslet, jak zajistit, aby např. dítě chodilo do školy a domů s nějakým kamarádem či spolužákem. Pro agresora bývá obtížnější dovolit si na dvě či více dětí najednou. Pokud by tyto kroky nepomohly nebo je šikana už rozběhnutá déle či dochází k fyzickému násilí, je na místě řešit celou situaci s třídním učitelem.

Je otázkou, zda existuje škola, kde by se šikana nevyskytovala. Jak už jsem naznačila v úvodu, každý kolektiv má svoji dynamiku. Když to ale začne hraničit se šikanováním, záleží na tom, jak s tímto fenoménem umí školy zacházet. Mají své metodiky prevence a ti by měli znát postup, jak šikanu řešit, ale ne vždy tomu tak je.

Dospělý, který si nese zážitek šikany z dětství, je více náchylný k sebeobviňování, úzkostem, záchvatům paniky, podceňování se…

Velmi často jsem se ve své praxi setkávala s dětmi, které našly tu odvahu svěřit se třídnímu učiteli, ale přesto se jim pomoci nedostalo. Jiné se zase setkaly s radami učitelů nebo rodičů, aby si to mezi sebou vyřešily samy. Děti ale často ještě neznají nebo neumějí použít stejné obraty a nástroje jako dospělí. Je tedy naší povinností oběti vždy ochránit a pomoci jim situaci vyřešit.

Bolest šikanovaných

Děti konflikty a hlavně jejich řešení potřebují, aby se vybavily pro budoucí život. U šikany je to jiné v tom, že oběti jsou systematicky ponižovány. Není jejich vina, že je druzí šikanují. Nejčastější příčinou nebývá příliš hubená postava, velký nos nebo nemoderní oblečení, ale nízké sebevědomí a sebehodnocení šikanovaného, na kterého si potom ostatní dovolí. Není potom překvapením, že třetina postižených šikanou se stává tzv. „chronickou obětí“.

Je velká pravděpodobnost, že zážitek šikany vede k dalšímu snížení sebevědomí, úzkostem, posttraumatické stresové poruše, v nejhorším případě i sebevraždě či násilnému jednání. Šikana nemá vliv na oběť pouze v jejím dětském věku. Často si následky nese až do dospělosti. Záleží na tom, zda a jak byly traumatické zážitky osoby zpracovány a jaké další zkušenosti nasbírala ve svém životě dále.

Někteří lidé mají přirozenou tendenci se snadněji vypořádávat s těžkostmi, jiní zase naopak. Dospělý, který si nese zážitek šikany z dětství, je více náchylný k sebeobviňování, úzkostem, záchvatům paniky, podceňování se, nesnese kritiku, má menší smysl pro humor, neumí jednat asertivně, bývá submisivnější, hůře si udrží práci, nesnadno dlouhodobě udržuje sociální vztahy, může mít potíže s ovládáním svých emocí a tím pádem se snadno i on sám stane tyranem.

Tyto důsledky mohou být zmírněny, pokud dítě a následně dospělý člověk v jiných životních oblastech (rodina, zájmový kroužek, další škola) zažije přijetí, pocity lásky, sounáležitosti, úspěchu a ocenění.