A už to lítalo. Většinou zvědavý prskavky přistávající centimetr od mý nohy:

„Cos nám (?) to chtěl udělat?“  

„Panebože, jak by tady bez tebe bylo smutno!“

„Že  prej práškama, jaký to bylo?“

Proto, když mě navštívila kamarádka Jana, že jede se svou ani ne dvouletou dcerunkou do vesnice B. na Vysočině a že bych ji tam mohl hlídat (jo, sebevrazi to s dětma uměj), už jsem stál ve dveřích s báglem.

Za krk mě drapla mánie. Ale tak nenápadně, svině jedna. No, byl jsem přece jen nakonec rád, že žiju a vidim třeba i hnusotu všech hnusot  - autobusový nádraží na Florenci.

Cestujícím, kteří s Janou, dcerunkou, taškama, pejskama a další drobotinou vyráželi to léto stejným vehiklem směr lesy, jsem chválil botasky. Jejich děti jsem hladil jak Hitler svý poslední berlínský bojovníky. Dokonce jsem se v autobuse přes silný nachlazení pustil do hlasitýho zpěvu. Jo, teď to bude všechno jiný. Ta rozkoš!

Dorazili jsme do chaloupky, kde jsem se na kluzkých kamenech rozplác a brzdil pusou, ale nevadilo nic. Ten vánek, smrdutý rybník hned pod naším bydlítkem, občané posedávající s otevřenýma hubama a semtam z nich kapající slinou a packami v klíně na svých zápražích! Bože, díky, žes mě tu nechal!

To by se vám tak hodilo, vy kurvy, aby bylo po mně! Však já eště něco dokážu...

Hned ráno, už jsem se nemoh dočkat, jsem začal pilníkem na železo drápat snad až k samýmu středu Země vrostlej mech, aby šutry, chodníček k chaloupce, neklouzaly.  Po deseti minutách jsem nástroj hodil do malin a šel si nahoru do svýho pokojíku dáchnout.  Kroutil jsem si vlasy a přemejšlel, co dál. A pak, pak jsem HO spatřil: kufříkovej psací stroj!

Jana mi při zalamování kuřecích kostí u oběda s opovržlivě zdviženým horním rtem prozradila, že v B. má chalupu nejen „jakási“ moderátorka Kousalová, ale i moje bejvalá kolegyně z Lidovek Šmídová. A taky  mediálně dost provařenej, ale hodnej sexulolog a jeho žena, novinářka Lucie - moji kamarádi!

Ústa jsem si otřel způsobně plátěným ubrouskem s bohatou výšivkou a už se třás, abych otevřel psací stroječek ve svým pokojíku. Nahoře už to lítalo, za oknem přede mnou se v bouřce kývaly stromy... Jak mě „to všechno“ napadlo, vůbec nevim.

Vysnil jsem si - a pozdějc málem uvěřil - situaci, že v nedalekých Počátkách strádá skupina Ukrajinců.

Zedníci, kteří jsou donuceni krást v tamní samošce, protože jim ve vísce B. slíbili, že dostanou práci, že zvelebí jejich domečky. Jo, ruka z východu dá konečně vesnici řád.

Znění? Asi takhle:

„Hele, doktor a vy. Slybyly praci? Slybyla. Tak. My už kde spat - neni nic. Šunka neni, chleba smet. Vodka Sasa musel krasty - obchod. Ždáme Počatky, vyrazim s naradim. Prso, musime prso, hlad! Prace a zase prace. Vopravime vsechny!“

V noci jsem se plížil přes proprděnou dědinu před vrata sexuologa. Na víkend přijede! Už zejtra, doboha! Žádost z Východu přibil jsem sexuologovi na vrata  rezavým nožem. Ta slast!

No jo, máš tu známý, tak si k těm Weissům jdi. Klárku vem sebou, jo?“ vypustila mě Jana druhej den.

Dveře hospodářského stavení zavrzaly vším svým letitým utrpením:

„Ahoj!“

„No čau, Františku, co ty tady? Hlídáš děti?“ usmála se Lucie, nedopatřením porazila Klárinku na zadek  a už mi strkala pod nos papír: „Hele, co jsme měli na vratech. Ta drzost! A my nic neslibovali! Hajzlové!“

Čtu, snažim se mručet: „Lucko, to je ňáká sranda!“

Z chalupy vyšel Petr. „Sranda? A co ty dopsaný měkký znaky? To psali voni! Musíme se bránit! Proč platíme daně? Máme přece policii! Okamžitě to musíme ohlásit...“

Klárinka, o který jsem v jednom kuse tvrdil, že jsou jí tři, spokojeně slupovala lak ze starý židle na dvorku a pochutnávala si na něm.

„Policajty? To ne, to se vysvětlí...“

„No, byli jsme u Pelikánů, už balej. Ten nůž! Pelikánovi šli za Maškovou, hele, tý nic neujde. Ptali se jí, jestli tu byli Ukrajinci. A vona, že jo, že už jí je všechno jedno. Že se jí už v šedesátym vosmym nastěhovali do baráku. To je mafie, ty vole...“

„Proboha, to jsem psal já!“ zaječel jsem.

„Hele, chceš nás uklidnit, ok, ale todle by musel vymyslet akorát šílenec.“

Ráno jsem obešel vesnici, v ruce kufříkovej psací stroj. Napřed jsem navštívil ty rodiny, který už měly sbaleno.

Nakonec mi lidé uvěřili, ale navedli největšího gaunera z vesnice, aby do mě najížděl těžkým skládacím kolem, kdykoli půjdu po „jejich“ silnici. Večerem vzdychal nad rybníkem soudce Lynch.

Ráno jsem se pokusil Janě omluvit. Nešlo to. Slíbil jsem jí, že hned ráno za kuropění odjedu a poradil, aby všem řekla, že mě z chalupy vyrazila. V depresi jsem dochrochtal na stop a pak na vlak do Havlíčkova Brodu.

V kupé jen jeden kluk, chtěl se bavit.

„A co ty vůbec děláš?" zeptal se mě po hodině.

„Jsem v prdeli,“ odpověděl jsem popravdě.

František Růžička