Byla jsem veselé, živé, bezstarostné a bezprostřední dítě. S prvním hlubokým propadem jsem se potýkala ve třinácti letech po smrti mého dědečka. Tehdy jsem procházela těžkou depresivní epizodou, která však nebyla nijak léčená, „vyřešila se sama“ a přešla do celkové melancholie. Další velký propad následoval po deseti letech. Bylo mi divně. Jinak, ale nešlo to pojmenovat. V sobě bezbřehé prázdno, které se nedá vyplnit ničím. Jen je. A nemizí.