Přidělená diagnóza lidi nějak značkuje, rozřazuje do škatulek všeobecně přijímaného systému. Psychiatři dělí pacienty ze stejně pragmatických důvodů jako potravináři zboží na mléčné výrobky a zeleninu: aby mohli snadno zjistit, kdo patří do jakého oddělení, a snadno si o nich povídat – mluvit o „zdražení másla“ nebo „prevalenci úzkostné poruchy“, aniž by bylo nutné si pokaždé znovu definovat, co tím máslem a poruchou myslíme. Důležité přitom je vědět, že stejně jako máslo definuje vyhláška, z nebe nespadly ani definice psychiatrických onemocnění. Vznikly na schůzích odborníků a hodnostářů – takže jsou výplodem naší kultury, historie a společnosti.

Na příkladu výskytu stejných nemocí napříč různými kulturami vidíme, že se v diagnostických manuálech podařilo zachytit něco objektivního, co skutečně platí. Zároveň ale neurologický, genetický a farmakologický výzkum ukazuje, že hranice různých diagnóz nejsou úplně v souladu s etiologií různých onemocnění. ADHD se podobá hraniční poruše osobnosti, zdraví lidé trpí podobnými příznaky jako schizofrenici, nespavost, deprese a obsese léčíme stejnými léky – byť se podle diagnostických kritérií jedná o daleko vzdálené obtíže. Co je na diagnózách špatně, že neumí zařadit k sobě, co se podobá?