Na terapii přichází mladý člověk v depresích. Když si s ním nějakou dobu povídám, vyjde najevo, že je nejen zmatený – z toho, co sám u sebe objevil nebo stále objevuje: svou menšinovou sexuální orientaci. Především je ale nešťastný, protože přichází o své blízké.
Homosexualita pro čtenáře Psychologie.cz nejspíš není problém. Ale co když se vás najednou začne týkat osobně? Zkuste si to představit: rostete a zrajete, formuje se vaše osobnost, jste nějak vychovávaní v rámci běžných sociálních rolí a najednou… něco tam nesedí. Ten pocit je plíživý. Kdo jsem a co to je za pocit? Žijete dál, ale ta pochybnost už vás neopustí. Pochybnost o sobě. Jsem správně? Ale co bych nebyl, co bych nebyla?
Netušíte, co se děje, až najednou: je to tady! První láska. Většina lidí na ni tak ráda vzpomíná – vy byste nejradši zapomněli. Buď má zvláštní pachuť: chodíte s „hetero“ partnerem, ale jako byste to nebyli vy. Něco tam chybí. Co to sakra může být, když je ten člověk fajn? Máte pocit, že je na vás něco divně.
Anebo se zamilujete do někoho, kdo je stejného pohlaví. To přece není pravda! Zklamal jsem, nejsem normální. Co si pomyslí okolí? To jsou první pocity. Pocity, které mnohým lidem ani neumožní případný protějšek oslovit. Zůstávají se svými emocemi sami. A čím dál víc je to izoluje od okolí, které nerozumí tomu, co se to v nich děje. A později možná i začíná tušit, že je něco „špatně“ – blízcí vám začnou klást zvídavé dotazy a problém je na světě. Jak z toho ven?
Každý k poznání vlastní sexuální orientace dochází v jiném věku a rozdílnou rychlostí. Čím déle pochybování o sobě trvá, tím více je vyčerpávající. Lidé menšinové sexuální orientace obtížněji hledají partnery. Mají menší výběr a slušnou šanci, že se „trefí vedle“ a zakoukají se do někoho, kdo jejich city nebude opětovat, protože hledá „hetero“ protějšek.
K tomu dříve nebo později řeší problém, že nemohou běžným způsobem založit rodinu, přestože po ní třeba touží. I to se stává trnem v oku jejich rodinám – s absencí vnoučat nikdo z nás nepočítá. Celé to provází pocit zklamání a selhání na obou stranách. A to v momentě, kdy člověk prochází těžkou situací a potřebuje podporu druhých více než kdy jindy.
Moje dítě je jiné
Vy všichni, kdo jste si coming outem prošli, máte můj respekt a obdiv. Coming out je obtížnou zkušeností, protože dotyčného vede k přehodnocení toho, jak dosud žil, i toho, jak vnímal vlastní identitu. Je to situace nová a nečekaná. Také pro okolí. O všem se navíc špatně mluví, nejen proto, že téma sexuality je velmi citlivé nebo pro ně nemáme slova, ale také proto, že se dotýká existenciálních dimenzí, včetně našich ambic, které do svých potomků vkládáme.
A tak se to v nás pere. Rádi bychom své dítě nějak podpořili, ale nevíme jak. Navíc jsme z toho všeho sami v šoku. Tady se láme chleba: můžeme se tvářit jakoby nic. Nereagujeme nijak. Důsledkem je, že ztrácíme kontakt s tím, co naše dítě prožívá, a nakonec ztrácíme i je samotné, protože jej přestáváme znát.
Nebo nás může přemoci obranná reakce. Začneme orientaci svého potomka zpochybňovat, nechceme tomu uvěřit. Mluvíme tak, jako by sexuální orientace byla jeho volbou, kterou může přehodnotit. Což samozřejmě není.
Tuhle chybu dělají mimochodem často i učitelé – v dobré víře o homosexualitě mluví otevřeně, nicméně tónem „o nás bez nás“, jako by si vůbec neuvědomovali, že někdo takový může právě sedět ve třídě a procházet náročným procesem coming outu.
Výsledek? Dotyčný se cítí nepřijatý a zpochybněný. Než aby toto zažíval, raději bude o svém soukromí dál mlčet. I tady je ztráta kontaktu doprovázená na obou stranách negativními emocemi nevyhnutelná.
Jediné, co se dá dělat, je přijmout sexuální orientaci svého dítěte jako fakt. To znamená přestat ji hodnotit. (Což často děláme, aniž si to uvědomujeme.) Otevřít svou mysl a začít naslouchat. Snažit se pochopit, co náš potomek prožívá, a vyjádřit mu podporu za všech okolností. Protože jedině tak svému dítěti umožníte to, o co jste vždycky usilovali: aby mohlo být samo sebou a díky tomu šťastné. Když to zvládnete vy, zvládne to i vaše dítě.
Není ostudou být k sobě upřímní a přiznat si, že i pro vás je těžké to všechno zpracovat, a klidně využít i pomoc specializované poradny. A otevřeně o tom se synem či dcerou mluvit – ale bez obviňování. Vyplatí se respektovat přání svého dítěte a dát mu prostor a čas, aby o své orientaci mluvilo, s kým bude chtít a kdy bude chtít, tedy až se bude cítit připravené. Oceňte odvahu vyjít „s barvou ven“ a vyjádřete podporu.
Od té chvíle ponesete tíhu situace společně. Ve výsledku to obohatí vás oba i váš vzájemný vztah. Stále jde o vaše dítě, které milujete – i když má jinou sexuální orientaci než vy.
