Víkend co víkend se na našich cestách odehrávají zvěrstva, vždy se stejným děsivým výsledkem – desítkami mrtvých. Sotva lze najít většího odborníka na povídání o psychologických zvláštnostech našeho silničního provozu, než je profesor Cyril Höschl. Není u nás mnoho lidí, kteří vědí o duši člověka tolik, jako on. A i když v současnosti toho především hodně nalétá po celém světě, patří zároveň mezi aktivní motoristy.
Ač se nacházíme ve středu Evropy, z hlediska bezpečnosti na silnicích soupeříme s Balkánem, v něčem i s Afrikou. Čím to je? Že by zdejší řidiči trpěli proti zbytku Evropy větší mírou duševních poruch?
Záleží samozřejmě na kritériu, které si nastavíme. Když se zeptáte, kolik lidí má psychické problémy, lze odpovědět s klidem, že každý. Když se zeptáte, kolik lidí má psychické problémy, které už mu činí potíže v práci, v rodině, v běžném životě, a tedy i na silnici, pak můžeme říci, že skoro každý. Ale chceme‑li tvrdší data, můžeme konstatovat, že téměř každý čtvrtý z české populace má problémy takového rázu, že někdy v životě přijde do styku s psychiatrií. Tím mám na mysli, že mu jsou buďto lékařem předepsána psychofarmaka nebo že absolvuje psychologickou či psychiatrickou konzultaci, přijde do kontaktu s ambulantním psychiatrem, případně v nejzávažnějším případě je i hospitalizován.
To je překvapivě vysoké procento populace.
Je. Vezmeme‑li v potaz průměrnou čtyřčlennou rodinu, pak se to vlastně týká prakticky každé rodiny, řečeno jinak téměř každá rodina přijde do styku s psychiatrií. Samozřejmě to ve skutečnosti je poněkud jinak, protože některé poruchy mají genetický základ, takže se vyskytují častěji v příbuzenské větvi.
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc
Ředitel Psychiatrického centra a Centra Neuropsychiatrických studií v Praze, profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a na Lékařské fakultě Univerzity P. J. Šafárika v Košicích, viceprezident Vídeňské školy klinického výzkumu, člen prezidia Grantové agentury ČR; v předešlých letech také prezident Evropské psychiatrické asociace a prezident Evropské federace lékařských akademií
Narozen 12. listopadu 1949 v Praze; ženatý, otec dvou dcer a dvou synů; čtyřnásobný dědeček
Řidičem je více než 40 let; nyní jezdí vozem Škoda Octavia
Přesto, mám tomu rozumět tak, že každý čtvrtý řidič je „na hlavu“?
Tak dramatické to samozřejmě není, protože to, o čem se bavíme, není otázka duševních poruch, jako je například schizofrenie či maniodepresivita, je to spíš otázka povahových rysů. Tedy záležitost psychologická. Je to problém osobního vyrovnávaní se s náročnými životními situacemi, ať už směrem k agresi, či k úniku. To se pak dá na silnici velmi dobře vypozorovat, podle toho, jak se majitel vozu identifikuje se svým autem. Auto se pak na silnici chová jakoby bylo živou bytostí s určitou povahou. Příklady známe všichni: když je silný velký vůz předjet nějakým obyčejným modelem, často to předjetý řidič nepřenese přes srdce, i kdyby se měl zabít. A naopak, kolik se odehraje kolizí, když dýchavičnou starou škodovku předjede už pokolikáté silnější vůz. V řidiči škodovky se to zlomí a dupne na plyn, aby se jim vyrovnal.
Chování na silnici je tedy jen projekcí osobnosti řidiče…
Ano, přesně tak. A začíná to už volbou určitého typu vozu. Pocity méněcennosti, nebo naopak velikášství, arogance a agresivita se do jisté míry promítají i do toho, jaké auto si kdo koupí. Dřív to bylo jednodušší. Nabídka byla omezená, všichni jezdili v několika typech aut, proto se povahové rysy nemohly tak výrazně projevit. Dnes se i třeba mezi ojetými auty dají pořídit vozy rozměrů, typů a značek, o kterých se dřív českým řidičům ani nesnilo.
Stává se vám někdy na silnici, že si o jiném řidiči pomyslíte „ty jsi můj budoucí pacient“?
Jako profesionál samozřejmě neustále narážím na psychopatologické projevy. Ale znovu zdůrazňuji, že většina z nich se týká povahových rysů osobnosti, nikoliv přímo chorob. Tedy alespoň doufám. S těmi chorobami je to totiž jako s alkoholem; jsou jedinci, kteří jezdí opilí nebo pod vlivem drog, jsou jedinci, kteří jezdí pod vlivem psychofarmak. Ale je jich naštěstí poměrně zanedbatelné procento. Tedy v porovnání s těmi, kteří se na silnici chovají jako postižení, ač jsou ve skutečnosti zcela zdrávi.
Mám soukromou teorii, že podstatná část dopravních nehod vzniká z přebujelé potřeby spravedlnosti. Ten, co je v právu, odmítá ustoupit tomu, kdo právo nemá.
Jak byste charakterizoval ty české „mistry světa za volantem“, kteří jsou v pozadí mnoha nehod?
Prostě se nedokážou ovládat, do řízení se jim promítají pocity méněcennosti, které kompenzují agresivním chováním. Nebo mají agresi jako takovou v sobě, jako charakteristický povahový rys. Nebo patří mezi lidi neschopné zvládat své afekty, trpí nadměrnou soutěživostí, ale třeba i předpojatostí, nebo naopak nedostatkem velkorysosti. Já dokonce mám takovou soukromou teorii, že podstatná část dopravních nehod vzniká z přebujelé potřeby spravedlnosti. Ten, co je v právu, odmítá ustoupit tomu, kdo právo nemá. Kdyby ustoupil, i za cenu, že to je nespravedlivé, nemuselo by k nehodě dojít.
To je ovšem spíše prvek sociálního rázu.
Samozřejmě. To je ale vše, o čem se bavíme. Otázka bezpečnosti silničního provozu je především problém sociálně‑psychologický. To není problém medicínský. Ne tedy, že by se teď armády psychiatrů měly vrhnout na řidiče.
Můžete mít totalitní režim a stanné právo, a díky tomu téměř nulovou kriminalitu. Nebo můžete mít určitou míru svobody a lidské důstojnosti, ale s tím automaticky volíte i vyšší kriminalitu.
Takže, myslíte, že bychom se měli spíš bavit třeba o sebereflexi?
Jistě, týká se to jen a jen každého z nás jako individuality. Když budu upřímný, musím přece i já přiznat, že od osmnácti let jsem prošel různými řidičskými etapami, včetně ztřeštěného adrenalinového období, jež je pochopitelně blízké všem mladým, co si potřebují něco dokázat. Pokud to se štěstím přežijete, získáváte stále větší schopnost nadhled. Už vás ty drobné křivdy na silnicích tak neberou. Ona ta skutečná dospělost na každého přijde jindy, ale fakt, že mě někdo předjede, přece nijak podstatně nevlivní kvalitu mého života. Ta je v něčem podstatně jiném.
Jak podle vás funguje filtr, který by prohlídkami u praktického lékaře měl odhalit nejzávažnější duševní defekty neslučitelné se spolehlivým řízením vozidla, jež se může v rukou nezpůsobilého člověka stát nebezpečnou zbraní?
To je velká otázka. Musím přiznat, že ani já sám v ní nemám zcela jasno. Každé zpřísňování kritérií pro získání řidičského průkazu vyvolává zase druhotný efekt, že se tím omezí lidé, kteří si to nezaslouží. To je přesně odraz obecného jevu míry svobody a kriminality. Můžete mít totalitní režim a stanné právo, a díky tomu téměř nulovou kriminalitu. Nebo můžete mít určitou míru svobody a lidské důstojnosti, ale s tím automaticky volíte i vyšší kriminalitu. Zrovna takový je vztah mezi restriktivní a liberální politikou v oblasti udělování řidičských průkazů. Jde o to, že praktický lékař se vlastně vyjadřuje o tom, zda vůbec vidíte a slyšíte, zda s vámi permanentně necvičí epileptické záchvaty. A to je asi tak vše. Další jemnější nuance, včetně povahových rysů, hůř rozpoznatelných psychických poruch nebo tendencí, jako je například impulzivita, zůstanou neodkryty. Koneckonců praktický lékař se k nim ani nemá co vyjadřovat.
