Situaci na českých silnicích by prospělo, kdyby se v systému trestání více zohlednily poznatky psychologů, řekl v rozhovoru pro Psychologii.cz psychiatr Cyril Höschl.

Vím, že jezdíte octavií. Neuvažoval jste ve vašem postavení o volbě něčeho reprezentativnějšího?

Rozhodně ne. Mnoho těch drahých značek je vyloženě nastaveno na určité typy lidí. Řekl bych, že se někteří autem dokonce profilují, že určitou značkou chtějí svému okolí sdělit, jací jsou. Pro mě je octavie naprosto luxusní auto. Když to srovnám třeba se svými kolegy, americkými univerzitními profesory, kteří jezdí v otřískaných letitých chevroletech, nebo teď už spíše toyotách, tak to je o určité neokázalosti, která prostě patří ke statutu intelektuála. Podnikatel musí mít nablýskanou limuzínu, agresor čtyřkolku, terénní vůz, i když s ním jezdí jen po městě. Žene to po suché dálnici a je spokojený, že má u svého auta nesmyslně velká a široká kola, jak z obrněného transportéru. Tím přece něco signalizuje, něco tím kompenzuje. Chápu samozřejmě takové auto v nepřístupné oblasti, ale offroad ve městě… To mi nějak uniká. Ještě snad tomu mohu rozumět, když to má někdo jako koníčka.

Pak je ovšem až děsivé, jak automobilové koncerny kopírují nízké lidské pudy a vášně.

Přesně tak. Ona totiž vůbec celá sféra automobilové dopravy je jakousi projekční obrazovkou psychiky populace. Vše, co o sobě vzájemně víme, dáváme mimo jiné najevo tím, čím jezdíme. A jak jezdíme. Pohled na silnici je tak vlastně pohledem na projekční plátno lidských duší a jejich vztahů.

Minule jsme si povídali o tom, zda je možné filtrovat řidiče na ty normální a už nebezpečné. Takové „filtrování“ by ovšem vyžadovalo vyšetření odborníkem…

Ano. A tady jsou dvě možnosti; vyšetření psychiatrem na posouzení přítomnosti duševní poruchy, což je ale poměrně hrubé kritérium. A nebo psychologem, k vyhodnocení povahových rysů a charakteristik. To se ovšem ocitáme na poměrně tenkém ledě, protože v tomto směru se nepoměrně hůř stanovuje nějaké kritérium, od kdy neřídit a kam až lze jít. V tomto případě se otevírá velký prostor pro statistické chyby prvního řádu. Tedy falešně pozitivní nebo falešně negativní hodnocení; když vám vyjde porucha i tam, kde není, a naopak nedojde k detekci tam, kde porucha ve skutečnosti je. To s sebou nese velká rizika.

Máte na mysli chybu lidského faktoru, v tomto případě psychologa?

Ono to není jen o kvalitě psychologa jako takového. Je to obsaženo v problému samotném. Lidská povaha je složitý konstrukt a nástroje k jejímu měření jsou podstatně hůře kalibrovatelné než u nástroje k měření hladiny cukru v krvi. Je složité stanovit hranici, za kterou již člověka z nějaké licencované činnosti diskvalifikovat. Myslím, že jsme ještě nedošli tak daleko, abychom mohli objektivně kodifikovat, že pokud se u někoho projeví agresivní rysy, zjišťované tou a tou metodou nad tu a tu mez, pak nedostane řidičský průkaz.

Zpravidla se taková hranice zjišťuje až dodatečně, když někdo opakovaně kvůli svému psychickému defektu něco provede…

Bohužel. Obávám se ale, že zatím skutečně nic spravedlivějšího nelze vymyslet. Samozřejmě, pokud bychom se nechtěli smířit s nebezpečím možné zbytečně restrikce.

To ovšem není právě ideální představa, potkávat na silnici stále nebezpečné, bezohledné řidiče, kteří teprve až když někoho zabijou nebo zmrzačí, jsou potrestání. Neměla by mít společnost přece jen nějakou brzdu v tomto směru?

Já vidím ze současné situace jediné východisko: behavioristický přístup. Ostatně kognitivně‑behavioristická  terapie je jednou z těch, jež mají prokazatelně velkou účinnost z hlediska léčby duševních poruch. A u chování tohoto typu nevidím – zatím, než úroveň vědy pokročí dál – jinou možnost než skutečně behavioristický přístup. To znamená, jednoduše řečeno, že kýžené chování odměňuji, a naopak chování, které chci eliminovat, trestám.

Zdánlivě jednoduchá zásada…

Ano, to je. Jen se musí do důsledku dodržovat. Je prokázáno, že díky této metodě lze dosáhnout maxima možného. Lidská společnost je tak pestrá, že nelze vše a vždy uspořádat, zaškatulkovat. Mluvím ale o většinovém chování. Tento přístup má vlastně velmi jednoduché zásady. Když to vztáhneme na silnice, hned jeden z nejdůležitějších principů pro silniční provoz platí naprosto přesně – trestat ihned.

Bodový systém nemá na chování řidičů vliv, protože netrestá okamžitě. Pomohl by skutečný behavioristický přístup.

Jak efektivní je v tomto směru náš bodový systém?

U trestu není podstatný jeho rozsah. Zásadní je, jak brzy následuje po spáchaném přestupku. Že mi za rok ubylo pár bodů? To je sice nepříjemnost, ale není to trest. Na vaše bezprostřední chování to nemá prakticky žádný vliv. Úplně jiný efekt má, když vás „osolí“ policista na místě. Mám to vyzkoušené na sobě z Ameriky, kde jsem mírně překročil předepsanou rychlost, ukolébán iluzí, že jedu naprostou pustinou. Ale že to nebyla úplná pustina mě přesvědčil ranger, který se vynořil za skaliskem. Na ten přestupek i trest si pamatuji po letech. Nechápu, proč to nelze udělat stejně u nás. To je přece jen otázka strategie těch, kteří za tu bezpečnost jsou zodpovědní.

Takže vy jste spíše zastáncem více policistů na silnicích?

Já neříkám více, ale aby byli vidět systematicky, ne kampaňovitě. Aby byli vidět s puškovými radary, aby jezdili s auty v provozu, aby využívali veškerou techniku, včetně třeba vrtulníků. Údolím smrti v USA projede sem tam občas auto, a přece tam vaší rychlost monitorují z vrtulníku. Dalším důležitým bodem je profil toho, co a jak se trestá. Když se policie zaměří na špatné parkování, zatímco na stíhání rychlých agresorů na silnicích rezignuje, pak se situace nikdy nezlepší. Když to bude obráceně, že se především a nejvíc bude trestat agresivita, zatímco pasivní přestupky se vyřeší mírně, pak se může změnit profil chování většiny motoristické veřejnosti.   

Ale to jistě nefunguje automaticky.

Já mám trochu podezření, že spektrum trestů se u nás neřídí ani tak tím, co je žádoucí, tedy v tom smyslu, aby to vedlo ke skutečnému efektu, ale spíš tím, co je nejpohodlnější. Daleko jednodušší je dát radar na úsek, kde se nic neděje, kde by situace unesla klidně stovku, ale dá se tam třicítka a pak se snadno vybírá. Jenomže to přesně je to nejméně účinné, protože vám do sítě spadne spousta nevinných lidí, zatímco agresoři ve vypjatých situacích unikají. Honit je je technicky mnohem složitější.

Vy hodně cestujete, můžete tedy porovnávat, zda to tak funguje obecně. Tedy i jinde než třeba v již zmíněných Spojených Státech…

Stačí jen přejet hranice k nejbližším sousedům do Rakouska a tam pozorovat české řidiče. Jak se začnou chovat úplně jinak než doma, jak poctivě dodržují předepsanou osmdesátku, jak se plazí tam, kde by v Česku jeli plný plyn. Ale ať už to zažili sami, nebo o tom jen slyšeli, vědí, že i na venkovské cestě vás rakouský policista při překročení rychlosti zcela nekompromisně, nemilosrdně a okamžitě sejme o částku, která je už velmi citelná. To je onen již zmíněný behavioristický přístup. A zrovna tak obráceně, Rakušák, který by si to doma nedovolil, sotva přejede hranice k nám, chová se tu zpupně, srovnatelně s českými agresory. Prostě si sem přijedou zazávodit. Otázka tedy nezní, jak měnit lidské povahy. To jde velice těžko. Ale změnit podmínky, aby se nemohly negativní vlastnosti uplatňovat, to jde podstatně snáz. Jen se musí vědět, jak na to. Musí se tomu věnovat nemalé úsilí, protože to stojí lidské zdroje a peníze. Ale jde to. Ve světě ano.

Myslíte si, že takový náhled na pravou podstatu zoufalého stavu na českých silnicích z hlediska bezpečnosti vůbec někoho zajímá? Nebo si příslušné statní orgány prostě jedou po svém, bez ohledu na výsledný efekt?

Abych řekl pravdu, nevím, zda se k tomu vyjadřovat. To není přímo obor, který by se dotýkal naší specializace. Jak už jsem uvedl, to, o čem se spolu bavíme, není zpravidla záležitost chorobného stavu. Lidé, s nimiž my přicházíme do styku, se kvůli svým patologickým projevům jistě na nevalném stavu na našich silnicích také mohou podílet, ale jen ve skutečně nepatrném poměru. Příslušné instituce zaměstnávají dopravní psychology a další odborníky, je to otázka spíš pro ně.