V posledních letech stoupá počet zpráv o tom, jak komunikace na sociálních sítích dokáže ublížit. Po sebevraždách mladých dívek Megan Taylor Meierové nebo Rehtaeh Parsonsové, které jsou asi nejznámějšími obětmi tzv. kyberšikany, začali být pedagogové na celém světě školeni ve způsobech, jak tragickým důsledkům online komunikace zabraňovat. Mohou ale sociální sítě fungovat i opačným způsobem? Mohou člověku pomoci získat podporu k překonání jeho problémů a dokonce jej od případné sebevraždy uchránit?

Nemám nyní na mysli internetové poradny včetně té zdejší na Psychologii.cz, ve kterých se k psychickým obtížím čtenářů vyjadřují psychiatři, psychologové, psychoterapeuti, koučové či poradci. To, o čem chci psát, se spíš blíží diskusím pod těmito dotazy.

Pokud vznesené téma zaujme lidi, kteří se potýkají s něčím podobným, začnou si vyměňovat zkušenosti, vzájemně se podporovat, nabízet tipy, rady, někdy ovšem také zpochybňovat, kritizovat, srovnávat. Nová kvalita, která takto vzniká, potom v něčem může připomínat terapeutickou komunitu anebo svépomocnou skupinu.

Fungování svépomocné skupiny

Pro člověka, který hledá na internetu pomoc od lidí, kteří se potýkají s podobným problémem, je velkou výhodou dobrá znalost angličtiny. Můžeme najít nepřeberné množství anglicky psaných fór zaměřených jak obecně (např. na duševní zdraví), tak i velice úzce (např. skupina pro rodiny, kterým zemřelo dítě). Interakce na těchto sítích začala v posledních letech zajímat i výzkumníky.

Psychologové z University of Calgary pod vedením profesora Toma Stronga zkoumali například online komunity nabízející pomoc gamblerům. Objevili procesy, které jsou velice podobné těm v živých svépomocných skupinách.

• Šlo například o výsostné postavení starších členů komunity, kteří usměrňovali formu a obsah příspěvků nově přihlášených.
• Podobně jako ve skupinách Anonymních gamblerů i na online fórech bylo aktivně podporováno sebeodhalování, vyprávění extrémních zkušeností a zážitků, stejně jako příběhů všedního dne.

Web, který Kanaďané zkoumali, by se dal označit za profesionální on‑line komunitu. Taková skupina má střídající se moderátory, vlastní etický kodex, jasná pravidla pro přijímání i vylučování členů. Také je zajištěno, aby na první příspěvky nových členů vždy někdo zareagoval, a to nehodnotícím způsobem, zároveň aby přidal vlastní zkušenost.

Rozjet takovou skupinu vyžaduje samozřejmě alespoň jednoho člověka, spíše však tým lidí, kteří se o průběh diskusí starají. Postupně tyto role mohou přejít na další členy, kteří se posunuli do „služebně starších“ pozic.

Spojuje nás problém

Většina nástrojů pro získávání online podpory má daleko jednodušší podobu a využívá často již existující sociální sítě. Takové můžeme najít i v češtině. Jedna z mých klientek se například často zmiňuje o facebookové skupině s názvem Deprese. Je pro mě velice zajímavé poslouchat, jak zaujatě mluví o příbězích různých členů skupiny, které v životě neviděla, ale na kterých jí evidentně záleží.

Uvědomuji si, jak důležitá je pro člověka vzájemnost. Jak podstatné je i v těžkých životních obdobích mít možnost být také někomu užitečný, nápomocný. Ještě jinak řečeno, být nejen příjemcem, ale i poskytovatelem pomoci.

Hranice mezi tím, kdy jde o vzájemnou podporu v určitém životním stylu (například sebepoškozování) a kdy jde o podporu při zotavení z psychických potíží, může být tenká.

Pro funkčnost a smysluplnost těchto nástrojů online podpory je však zásadní, aby hybatelem takovýchto fór byl člověk, který patří do „cílové skupiny“. Někdo, kdo na základě vlastní zkušenosti věří, že rovnocenná a vzájemná pomoc lidí se stejnou potíží má smysl, a kdo je zároveň ochoten věnovat spoustu času a energie do odpovídání prvním členům, rozesílání pozvánek a případně i tvorby pravidel.

Podle letmého prohlédnutí skupiny Deprese na Facebooku se mi zdá, že přesně takovým člověkem zakladatelka skupiny je. Jak píše: „Tyto stránky jsem vytvořila pro nás všechny, co máme zkušenosti s depresí. Chtěla bych pomoci desítkám, stovkám, tisícům lidí, kteří mají problémy s depresí, a to hlavně proto, že já sama s ní mám bohaté, praktické zkušenosti, deprese mi vzala maminku. Rozhodla jsem se bojovat a snažit se zabránit tomu, aby tato nemoc nadále ničila lidské životy, ba je dokonce brala.“

Blogování jako terapie

Možná ještě jednodušším způsobem získávání online podpory může být blog. Američanka Allie Hollbrooková, která měla vleklé problémy s alkoholem, vidí svoje blogování jako cestu k zotavení ze svojí závislosti. Pila po večerech o samotě a vždycky pozdě v noci usedla k počítači a probírala se informacemi o alkoholismu. Takto nakonec narazila na blog Unpickled psaný ženou, v níž viděla samu sebe.

Inspirovalo ji to natolik, že založila svůj vlastní blog, kde zveřejňovala vše, co si do té doby nechávala pro sebe. Byl to pro ni zásadní moment na cestě k zotavení. Píše: „Blogování mi nabídlo vhled do svých vlastních emocí, cestu, jak se vypořádat s nepříjemnými pocity, a berličku, o kterou se mohu opřít, když zavrávorám. Ale kromě toho jsem se také seznámila s celým světem blogerů a online komunit, o něž jsem do té doby neměla ani tušení.“

Velkou výhodou blogování je téměř absolutní svoboda: člověk si může psát, co chce a o čem chce. Pokud má mít jeho blog nějaká pravidla, určuje si je on. Pokud se mu nelíbí nějaký komentář, může jej vymazat. Navíc nad sebou nemá žádného vnějšího dohlížejícího, snad kromě automatické kontroly pravopisu. Problémem může být přitáhnout ke svému blogu dostatek lidí, a proto se často vyplácí blogovat v rámci již existující komunity.

Tato fóra přitahují takzvanou „skrytou populaci“, a proto jsou také neocenitelným zdrojem pro odborníky a plánovače sociálních a zdravotních služeb.

V mém přechozím zaměstnání jsme takto tvořili blog společně s klientem, který se zotavoval ze závislosti na heroinu a byl čerstvě propuštěn z vězení. Našli jsme anglicky psanou online komunitu zotavujících se závislých, klient začal psát v češtině, já jsem texty překládal a potom mu tlumočil odpovědi. Nejen že se nám tímto způsobem otevřela celá řada témat k diskusi mezi námi, zároveň se klient také zdokonaloval v práci s počítačem a především dostával řadu pozitivních ohlasů na své úsilí od lidí z celého světa.

Podpora – ale v čem?

Internetová fóra vzájemné pomoci mohou být přitažlivým místem pro lidi, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Ať už je to kvůli studu, obavám z reakcí okolí, strachu z potrestání, malému pocitu důvěry, z hrdosti anebo z jiných důvodů, řada lidí se ani se závažnými problémy nechce bezpečí anonymity vzdát. Pohled na některé takové diskuse může vzbuzovat řadu otázek. Příkladem mohou být podpůrná fóra věnující se sebepoškozování, která najdeme jak v angličtině, tak v češtině.

Komunikace třináctiletých chlapců a dívek, kteří si pravidelně ulevují tím, že se pořežou na ruce a žiletku nazývají nejlepší kamarádkou, se dotkne asi každého, kdo na takové stránky zavítá.

• Někteří odborníci tato fóra vítají s tím, že skrze ně mohou tyto lidi minimálně seznámit s možnostmi pomoci.
• Jiní zmiňují riziko normalizace daného chování a nižšího zájmu o vyhledání odborných služeb.

Toto riziko je ještě častěji skloňováno v souvislosti s diskusemi a blogy známými pod názvem „pro‑ana“, kde dívky sdílí deníky, fotografie a jídelníčky, které ne náhodou připomínají kazuistiky mentálních anorektiček.

Hranice mezi tím, kdy jde o vzájemnou podporu v určitém životním stylu (ať už jde o „ana“ styl, sebepoškozování nebo např. o užívání drog) a kdy jde o podporu při zotavení z psychických potíží, může být tenká. Například na síti Lidé.cz anebo na komunitním serveru Nyx.cz najdeme řadu fór týkajících se návykových látek, kde probíhá jak sdílení zážitků spojených se změněnými stavy vědomí, tak i zkušeností z přestávání, a to v přibližně stejné míře.

Víc než vzájemná pomoc

Tím, že tato fóra přitahují takzvanou „skrytou populaci“, jsou také neocenitelným zdrojem pro odborníky a plánovače sociálních a zdravotních služeb. Britská NHS už iniciovala a sponzorovala projekt pro analýzu fór o sebepoškozování a na jejich základě vytvořila vzdělávací materiály pro učitele.

Také na českém diskusním fóru o sebepoškozování se zanedlouho po jeho otevření objevila nabídka nízkoprahového klubu pro děti a mládež. Výzkumné metodologie jsou v těchto případech modifikovanými verzemi těch, které se uplatňují v živých komunitách. Zmíněný tým profesora Stronga v Kanadě tak například používal virtuální podobu etnografie nazývanou netnografie.

Ačkoliv zatím nebyl proveden žádný rozsáhlý výzkum přesvědčivě dokládající efektivitu těchto online komunit v porovnání s offline podporou, při zběžném pročítání fór je zřejmé, že členové prospěšnost pro svůj život pociťují. Vzájemné online pomáhání je tedy možné určitě doporučit. Začít je možné třeba hned pod tímto článkem. Snad pouze ze závislosti na internetu se bude lepší zotavovat někde naživo.

V článku zmíněný kanadský profesor Tom Strong bude jednou z hlavních hvězd sympozia Horizonty 2014, které se na téma „Kdo je tady expert?“ (v oblastech: duševní zdraví, závislosti, vzdělávání, sociální exkluze) uskuteční v Brně 21. a 22. listopadu 2014, pod organizační a facilitační taktovkou skupiny Narativ.