Hry jsou prý pro děti. Nesouhlasím. Dokonce si myslím, že kdo si hraje málo, tomu může každou chvíli přeskočit. Nehledě na moudré přísloví, že kdo si hraje, nezlobí.

Když jsem byla mladší, patřila jsem do komunity takzvaných fantazáků neboli lidí, kteří mají rádi žánr fantasy. Tito lidé jsou specifičtí. Obvykle nezapadají do většinové společnosti svých vrstevníků. Každodenní život jim tak úplně nestačí a rádi utíkají do světa fantazie.

Jsou schopni a víc než ochotni navléct se do kroužkové zbroje, kožených bot, pláště a kostýmu, který si sami navrhovali a šili posledních pět nocí, vzít si dřevěný meč, běhat po lese s křikem „za královnu!“ a hrát si na elfy a skřety.

Specialitou fantazáků jsou pak hry zvané LARP (z anglického live action role play), tedy akce, kdy hrajete i několik dní vámi vymyšlenou postavu, interagujete s jinými hráči a společně řešíte různé herní situace. Zkrátka takové jedno velké improvizační divadlo.

Nekonvenční. Divný?

Za toto počínání dotyční většinou dostávají tvrdě na frak od svých adolescentních vrstevníků, kteří ještě nevyrostli z věku, v jakém je třeba odsoudit cokoliv, co se vymyká normě. To, že někdo věří v rytířské ideály a místo Bravíčka čte tlusté svazky J. R. R. Tolkiena, je přece třeba po zásluze potrestat.

Rodiče nad počínáním svých potomků také marně vrtí hlavou (pokud nejde o nějaké obzvláště osvícené bytosti). Zde vzdávám hold našemu tatínkovi, který nejenže nevrtěl hlavou, ale sám zalezl do dílny a vyřezal všem svým dětem na soustruhu velký štít, aby tak jediným rozumným způsobem přispěl k jejich bezpečnosti v bitevní vřavě.

Když má někdo z mých blízkých narozeniny, neváhám ho honit po městě, nechat plnit krkolomné úkoly a luštit šifry, protože je to prostě zábavnější, než mu napsat na zeď na Facebooku „všechno nejlepší“.

A tak jsem se i já nechala semlít společenským tlakem. V předposledním ročníku na gymnáziu jsem místo na bitvy začala jezdit na přípravné kurzy k přijímačkám. Rozhodla jsem se, že už mě nebaví být na okraji společnosti a že všechna ta víra v čest a cokoliv tomu podobného je asi doopravdy pěkná hloupost. Rázem jsem se stala oblíbencem kolektivu (nikdy předtím mě nenapadlo, co udělá trocha konformity; asi by to vydalo na článek samo o sobě) a několik let jsem se na svou fantazáckou minulost dívala skrz prsty.

Pak jsme všichni nějak dospěli, začali studovat, někteří slavit svatby a vychovávat potomky. A já jsem zjistila, že přes svou snahu o normálnost se neustále obklopuji lidmi, kteří si umí hrát. Že se zase o víkendech převlékám do kostýmu, protože jezdím se svou středověkou kapelou hrávat po hradech, zase se bavím s lidmi ve zbrojích, protože bez šermířů to na hradě nejde. Že mi chybí sokolské tábory a noční bojovky, a tak pokukuji po brontosauřích akcích a táborech pro dospělé. Že se neustále angažuji v různých projektech zážitkové pedagogiky, z nichž většina je jakási mutace LARPu.

Hry nejsou jen pro děti

Můj přítel češtinář si velmi rychle ověřil, že osobní setkání s člověkem převlečeným za Máchu si studenti budou pamatovat výrazně déle než nazpaměť naučenou pasáž z učebnice. Při pořádání teambuildingů přemlouvám k nejrůznějšímu bláznivému počínání dospělé manažery a informatiky.

A když má někdo z mých blízkých narozeniny, neváhám ho honit po městě, nechat plnit krkolomné úkoly a luštit šifry, protože je to prostě zábavnější, než mu napsat na zeď na Facebooku „všechno nejlepší“ a darovat ponožky. (Nu, vlastně, když nad tím tak uvažuju, již zmíněný přítel ode mě jednou ponožky dostal. Bylo jich deset párů, byly poschovávané po domě a v každé z nich byl kousek šifry.)

Kamarádi, kteří byli dřív svými vrstevníky považováni za nemožné, se ukázali být velmi úspěšní, společensky funkční a schopní udržovat dobré vztahy. Někteří právě proto, že se dřív naučili jít za svými sny, ale ze světa fantazie je přenesli do světa skutečného. Věřím, že jiným pomohla tolik let živená kreativita a ochota dělat věci nekonvenčním způsobem. Znám takové, kteří nelitují času a místo zapnutí televize pro své potomky připravují bojovky.

Nakonec jsem došla k názoru, že stejně jako u všeho i zde záleží na tom, jak to celé člověk pojme. Nemá žádný smysl prožít celý svůj život v představách a v touze žít někde jinde jako někdo jiný (což se bohužel některým slabším povahám může stát). Vyzkoušet si něco ve vymyšleném světě vám ale může pomoci ve světě reálném.

A tak docházím k přesvědčení, které mi snad zase nějakou dobu vydrží, než mě život semele. Hrát si není nezodpovědné, ba právě naopak. Kdo si umí hrát i v dospělosti, udržuje při životě svou kreativitu – vlastnost tolik potřebnou pro úspěch, řešení problémů i pro zachování duševního zdraví.

Životní role

Člověk nemusí hned nutně oblékat kostým a odjíždět na týdenní LARP – ten berme pouze jako příklad toho, když člověka hravost vede do poněkud nekonformních vod. Je pravda, že tato aktivita se za poslední roky hodně posunula a nyní již hodně brousí ve vodách zmíněné zážitkové pedagogiky: v nabídce už nejsou jen fantasy světy s draky a kouzly, vyzkoušet si můžete třeba druhou světovou válku nebo Velkou francouzskou revoluci.

Hraním v podstatě jakékoliv postavy zjistíte mnoho o sobě. Už jen ty otázky: Proč mě láká zkusit si právě tuto postavu? Proč ji hraju tímto způsobem? Proč je pro mě těžké hrát něco jiného, proč mi tohle sedí nebo nesedí? Jsem schopný být na chvíli odvážnější, důraznější nebo rozhodnější než ve skutečnosti? A co to vypovídá o mé roli v mém skutečném životě?

Hraní rolí se ostatně pohybuje na poli psychodramatu, terapeutické techniky, kdy člověk své obtíže, starosti i povahu vyjadřuje prostřednictvím hraní improvizovaného divadla. Tím získává určitý odstup od situace a samo o sobě mu to může pomoci. Mnohdy stačí si uvědomit, že to, co děláme, je pouze hraní naší role, ze které je možné vystoupit.

Důležité však je, že všechny výše zmíněné otázky si můžete položit i bez LARPu, jen tak, ve svém reálném světě. Kdysi jsme ve škole dostali za úkol vypsat si všechny své životní role – dcera, studentka, sestra, členka volejbalového týmu… Pak jsme je měli seřadit podle důležitosti. A pak jednu po druhé odstraňovat a přemýšlet nad tím, co by se se ztrátou té které role změnilo. Zkuste to. Je to poučné.

Už jsem několikrát přemýšlela nad tím, že na sobě udělám pokus a některý den si zahraju nějakou zajímavou modifikaci své vlastní role – například „toto úterý budu hrát razantní a průraznou Nelu, ať vidím, jestli jsem toho schopná“. Zkusila jsem už variantu „dnes se budu na všechny a všude usmívat“ případně „dnes pochválím vše, co si zaslouží pochvalu“ – výsledky byly ohromující.

Samozřejmě, že život není jen hra a že hrát si nemůžeme pořád. Ale aspoň někdy by si to člověk naordinovat měl, a to jakýmkoliv z tisíce možných způsobů. Pro začátek třeba:

• uspořádat pro někoho zajímavou oslavu narozenin
• zvýšit svou pracovní produktivitu sázkou s kolegou o to, kdo zvládne víc práce v kratším čase
• vymyslet nějaké bizarní jídlo z ingrediencí, které jste ještě nepoužili, nebo z takových, které začínají na stejné písmeno
• udělat si neškodně z někoho dobrý den (viz třeba český film Babí léto)
• vymyslet hru s úkoly pro děti, vymyslet hru s úkoly pro partnera
• jako dárek napsat někomu pohádku, kde on bude hrát hlavní roli.

To už se ale pohybujeme na širším poli – na poli nekonečné lidské tvořivosti, která dělá z velké části člověka člověkem a bez které by život byla mnohem menší legrace.