Nikdy jsem neměla pocit, že bych snad nedýchala správně. Troufám si dokonce tvrdit, že umím dýchat přesně tak, jak potřebuji, abych se neudusila. S výjimkou občasného zadržení dechu při nástupu do tramvaje nebo blbostí ve vaně opakuji pravidelný nádech a výdech dvacet čtyři hodin denně. Bez výjimky.

„Přemýšlej o tom,“ řekl mi a znělo to přísně. Pak zavěsil telefon a nechal mě tam na pohovce sedět k smrti vyděšenou z toho, že neumím dělat správně něco, co by mělo být naprosto přirozené. Volám matce a ptám se jí, jestli ty moje problémy s dýcháním nemají snad nějaký skrytý původ v dětství. „Neškrtila jsi mě?“ udeřím na ni rovnou.

„Ne, ale párkrát jsem to měla v plánu,“ odpoví matka a upozorní mě, že na kraviny nemá čas, že zrovna upekla našemu psovi bábovku a že by mu ji s dovolením nakrájela, ať rychleji vychladne. Za deset minut mi volá zpět a oznamuje mi, že když mi byl asi rok, zajela jsem celá do zavinovačky a málem se udusila. „Bylas úplně modrá.“ Řekne to tak klidně, jako by šlo o barvu kachliček v koupelně.

Naštvaně rázuji po bytě ve snaze posbírat co nejvíc příčin k tomu, abych mohla být protivná celý den. Není to těžké.

Snažím se přijít na možnou souvislost, nakonec ale docházím k závěru, že to žádnou nemá, a jdu umýt nádobí. V klidu si jen tak dýchám a dokonce u toho zvládám i zpívat. Sotva však vkročím do kuchyně, tak se rozčílím. Dřez je plný vajglů, na talíři zaschlá hořčice, na sporák někdo odložil tři špagety s kečupem, v lednici nejsou potraviny umístěny ve správných sektorech.

Naštvaně rázuji po bytě ve snaze posbírat co nejvíc příčin k tomu, abych mohla být protivná celý den. Není to těžké. Všude se válí ponožky, prázdné plastové lahve, posmrkané kapesníky a denní tisk za poslední čtvrtletí. V umyvadle je zaschlá zubní pasta, ve vaně chlupy a na podlaze voda, protože chlapi se nejspíš myjí úplně mimo vanu.

„Dohodli jsme se přece, že mléčné výrobky budou na horní poličce.“ Mávám mu před očima jahodovým jogurtem a dožaduji se vysvětlení.

„Taky jsi ale říkala, že ovoce bude úplně dole!“
„No a?“
„Mám ty jahody snad vytahat?“
„Chceš mě rozčílit?“
„Na to si vystačíš sama.“
„Cože?“
„Dýchej.“

A přesně v téhle chvíli jako by někdo zastavil film a smyčkou se vrátil na jeho začátek. Tady mi došlo, co tím ten kamarád myslel. Že sice dýchám, a proto žiju, že ale nedýchám klidně, a proto nemůžu ani klidně žít. Bez ohledu na to, kolik kilometrů naběhám, kolikrát na podložce odpočatě zašeptám „namaste“, kolik psychologických seminářů navštívím nebo kolik citátů si podtrhnu v knížkách. Protože život je jinde. Je tady. Je ve mně.

Co opravdu chci, je mít vedle sebe někoho, kdo mi včas řekne uklidni se a dýchej, protože já se pak opravdu na chvíli uklidním a dýchám.

Když na to myslím, není to tak těžké. Když se soustředím, dokážu vesmír omezit na vzduch, který mi jde do plic a pak zase ven. Když se soustředím, dokážu toho hodně, ale jedno určitě nedokážu - pořád se soustředit. Vlastně ani nevím, jestli to jde nějak naučit a jestli po tom vůbec toužím. Jestli pak ze mě nebude něco jako automat na dech. Klidný. Vyrovnaný. V pohodě. Nudný jak pračka.

Děkuji, nechci.

Co opravdu chci, je mít vedle sebe někoho, kdo mi včas řekne uklidni se a dýchej, protože já se pak opravdu na chvíli uklidním a dýchám. Buď to, anebo praštím talířem o kuchyňskou linku a uklidním se až potom. Protože nikdo přece nemusíme dýchat pořád úplně správně. Stačí, když budeme všichni občas dýchat o trochu líp.

Radka Velikovská