Naše mozkové hemisféry jsou jako dva lidé. Levá hemisféra bývá nazývána realistou a pravá snílkem a umělcem. Kdyby to byli skutečně lidé, asi by nám připadalo, že jsou to dvě diametrálně odlišné osoby, které se k sobě vůbec nehodí. Ale je to jen zdání. Výborně se doplňují a jejich spojení vytváří dokonalý celek.

Pojďme si pro vykreslení našich mozkových hemisfér tyto dvě osoby představit. Realista by mohl být například učitel matematiky. Učitelé matematiky nechť mi prominou, není to pomsta za mé čtyřky a pětky, ale jen ilustrativní vypůjčení jejich profese pro účely popisu levé hemisféry, která má ráda matematiku. 

Učitel by se mohl jmenovat Josef Levý (malá nápověda – levá hemisféra). Snílek a umělec by mohla být žena, snivá umělkyně Květa Pravá (další nápověda – pravá hemisféra). 

Učitel Josef Levý

Učitel Josef Levý se právě nachází ve svém školním kabinetu plném knih, pomůcek a přístrojů. Na stěnách kabinetu visí různé nákresy, tabulky a grafy. Je to místnost účelná, přehledná a dýchá z ní vědění. Pan Levý má rád znalosti a rád se obklopuje věcmi, které mu je připomínají. Hodně toho vystudoval a vzdělává se stále, před kariérou vědce dal však přednost profesi učitele matematiky. Matematika je jeho velká láska, i když on by to tak pravděpodobně nikdy nenazval. 

Josef Levý stojí právě před tabulí a píše na ni zřejmě matematické vzorce, či co to je. Dumá, zapisuje, dumá, zapisuje. Řeší logický problém a v tuto chvíli se zabývá nějakým detailem. Tak to má rád. Má velmi rád analýzu a logiku, když na sebe vše postupně, logicky a lineárně navazuje. Vždy hledá jasné a logické řešení. Má nastudováno a také mnoho zkušeností, a tak se může držet toho, co už zná. Jeho záchytné body jsou fakta a pravidla, ta mu v životě dodávají pocit bezpečí. Jak učitel Levý s potěšením říká: Mám rád, když věci mají řád.

Možná proto má v oblibě i řeč a jazyk, včetně jeho pravidel. V jazyce nachází skrytý a uspokojivý systém. Je fascinující, jak jdou slova za sebou, každé má svůj význam a nakonec vytvoří logickou a smysluplnou větu! Jak už jsme si řekli, pan Levý má zkrátka rád, když‑to‑pěk‑ně‑na‑va‑zu‑je. Před chvílí našel řešení své úlohy, tabule je skoro popsaná… 

Nechme teď učitele Levého dořešit zapeklitý matematický oříšek a pojďme se podívat jinam. Abychom nechodili daleko, přesuneme se do ateliéru snivé umělkyně Květy Pravé, který je od školy vzdálen jen přes park. 

Snivá umělkyně Květa Pravá

Květa Pravá se právě dívá z okna a nechává se unášet pohledem na žloutnoucí listí stromů v parku. Má pocit, jako by v jeho ševelení slyšela melodii, a tak si ji začne pobrukovat. Jen tak beze slov, jen šíahóóó, hašašíííí, chichichííí. Chichichííí ji rozesměje. Netušila, že se stromy smějí podobně jako lidé. A třeba se smějí úplně jinak, co na tom záleží. 

Květa Pravá se ráda nechává unášet pocity a představami. Nachází v nich inspiraci pro vlastní tvorbu, a že tvořivá ona opravdu je! Pojďme si prohlédnout její ateliér. Co to tady všechno máme? Na stole tuby od barev, pastely a pastelky, o stěnu opřená plátna dokončená i nedokončená, na stolku poházená cédéčka, na divánku kytara, housle, bubínek a zpod polštáře čouhá flétna. Na stěnách i na podlaze jsou zaschlé cákance od barev, které nemají být smyty, ale tvořit obrazy a symboly, ve kterých můžeme nalézat nové a nečekané souvislosti. 

Snivá umělkyně Květa Pravá si s akurátností hlavu neláme, ani s pořádkem. Na zacákanou podlahu si klidně položí meditační polštářek a mezi barevnými fleky sní a medituje. Má ráda obrazy vně i uvnitř své hlavy. Její svět je plný barev, hudby a umění vůbec. Také si moc ráda zafilozofuje, neboť filozofie ji unáší do jiných dimenzí. Teď právě tančí, nohy má na podlaze a hlavu někde v oblacích…  

Učitel matematiky Josef Levý a snivá umělkyně Květa Pravá jsou od sebe jen malý kousíček. Tak mě napadlo se s nimi sejít a požádala jsem je o autorizaci článku. Sešli jsme se na půli cesty, v kavárně Srdce parku. Vybrala ji paní Pravá, protože tam rostou lípy a kaštany, na podzim tam voní zemina a tlející listí, a také tam vaří výbornou kávu. 

Setkání

Setkání to bylo zajímavé. Nejprve se náš rozhovor týkal článku. Pan Levý řekl, že čekal seriózní článek o mozkových hemisférách, data nejsou úplná, chybí ověřitelná fakta a citace, a že on má teda rád, když věci mají řád. Trošku mě to nalomilo, ale vytáhla mě z toho paní Pravá, která se nad prekérní situací pousmála, na pana Levého mrkla očkem, navrhla tykání a svým půvabem to celé odlehčila. 

A pak jsem je jen pozorovala a přiznám se, líbili se mi oba. Skvěle se totiž doplňovali. Květa se vášnivě rozpovídala o barvách a Josef jí zase povyprávěl o tom, jak Isaac Newton objevil, že barvy jsou vlastně světlo, které se láme a v našich myslích pak vytváří představu barev. Uměl to krásně vysvětlit, a to se Květě velice líbilo.

Asociace se světlem ji přenesla k hudbě, a tak začala barvitě líčit, jak ve svém poslechu vnímá světelné záblesky a co všechno pro ni hudba znamená. Na to Josef vztáhnul hudbu k matematice a mluvil o tom, jak už starověcí myslitelé našli vztah mezi matematikou a hudbou a mezi čísly a harmonií. Květa mezitím vybryndala na stůl kávu a v hnědé skvrně objevila tvář, a Josef skvrnu způsobně setřel a rozpovídal se o složení prvků v mramorové desce stolu.

A tak čas plynul a slunce svítilo skrz kaštany a lípy, oni dva si povídali a já jsem žasla nad tím, co spolu vytvářeli. Dokonalou souhru. Květa by řekla symfonii. 

Podobně jsou na tom naše mozkové hemisféry. Někdy mluví víc jedna a jindy druhá, ale jejich souhra je dokonalá, vzájemně se doplňují a jedna bez druhé by byla jen neúplnou půlkou celku.