Mnozí profesionálové nesnesou nejistotu stále se přepisující vědy, kde žádná pravda není pravdou absolutní. Uzavřou se v konzervě jedné elegantní teorie a skrz ni pak pohodlně rozebírají svět. To, co nepasuje, je opomenuto a zatraceno, to, co pasuje, je zveličeno a omíláno stále dokola.

Právě takový pocit mám ze slovutných českých psychologů a psychiatrů, kteří se zúčastnili kolokvia o adopcích dětí homosexuálními páry a byli tvrdě proti. Aby bylo jasno: Já tam nebyla. Kolokvium proběhlo před více než rokem a já jsem si dnes rozčileně přečetla jednu větu v Britských listech: „Ministr Kocáb byl překvapen nesouhlasným názorem psychologů a psychiatrů, kteří se kolokvia zúčastnili.“

Jsem překvapená. Především proto, že vím, co nám říkají výzkumy ze zahraničí. Zajímalo by mě, jak tihle pánové a dámy svůj postoj obhájili. Jestli předložili fakta, nebo zabředli do psychoanalýzou vyindukovaných, leč empiricky nepodložených tvrzení typu „dítě nutně potřebuje maminku a tatínka, jinak bude mít problémy se sexuální identitou“.

Nejsme oprávněni hlásat moudra a poučovat společnost, pokud neobhájíme to, co říkáme, hromadou empirických dat. Alespoň ne ve jménu vědy. V médiích se ale často promenují nejrůznější šášulové a všeználkové, kteří se bůhví v kterém století dobabrali k titulu psychologa a zaštítěni sexy titulem kážou v Sama Doma své podivuhodně zpátečnické rozumy. Tyhle zastaralé perly pak drze halí do vědeckého roucha, ačkoliv se jedná o výpotek jejich osobní  a vědecky nepodložené ideologie.

Moje matka je lesba. No a co?

Existují témata, která jsou obzvláště citlivá  a náchylná k tomu, aby byla řešena a rozebírána ze smutného hlediska černobílých stereotypů a zapšklých předsudků.

Názory, nebo fakta?

„Psychoterapeutická praxe jednoznačně ukazuje, že jedinci, kteří nebyli v dětství vychováváni ve stabilním a milujícím prostředí tvořeném otcem a matkou, jsou více ohroženi psychologickými problémy při utváření vlastní osobní identity než ti, kteří vyrůstali v prostředí strukturovaném jinak.“ Jaroslav Šturma, předseda Českomoravské psychologické společnosti (více)

„Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv.“ František Schneiberg, předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (více)

„Homosexuálové jsou výrazně nehomogenní, značně uzavřená minorita. Někteří sice opravdu dosahují oné plné psychické a sociální pohody, ale obecně platí, že homosexuálové mívají ve své minulosti mnohem větší procento zneužití a týrání než ostatní populace. S týráním a zneužíváním v dětství jde samozřejmě i větší pravděpodobnost opakování těchto vzorců v jejich životě s případnými svěřenými dětmi. Bohužel je i větší pravděpodobnost doprovodných sexuálních úchylek.“ Jeroným Klimeš, psycholog (více)

Homofobní lidé, mezi nimi bohužel i odborníci (viz citace v rámečku), ještě stále trpí utkvělou představou, že gayové a lesby jsou nezdraví, nestabilní a perverzní jedinci, kteří nejsou schopni založit rodinu a starat se o děti.

Že jejich děti budou trpět vývojovými poruchami, stanou se z nich homosexuálové, budou mít problém se svojí genderovou identitou (Jaroslav Štruma) a jejich „úchylní“ rodiče je budou sexuálně zneužívat (Jeroným Klimeš). Výzkumy ze zahraničí ale nepotvrzují ŽÁDNOU z jejich obav.

Jsem překvapená a taky naštvaná. Nekorektně začínám trpět utkvělou představou, že někteří velmi mocní a velmi populární čeští psychologové buď neumí anglicky, a proto nečtou, nebo jsou líní, a proto nečtou, nebo se bojí, že se jim zboří jejich pravěké teorie, a proto nečtou.

Protože kdyby četli, kdyby zabrousili do prestižních zahraničních odborných periodik, zjistili by, že se vědci už třicet let zabývají tím, jak fungují rodiny tvořené páry stejného pohlaví a jak prospívají jejich děti. Za ta léta se jim podařilo nasbírat pěknou řádku dat, z nichž vyplývá, že homo‑rodiny jsou ve svém fungování velmi podobné hetero‑rodinám.

Neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi tím, jak se vyvíjí děti leseb a gayů a děti heterosexuálů. Podle výzkumů to vypadá, že nezáleží na struktuře rodiny (tedy je jedno, zda je rodina tvořena otcem a matkou, pouze otcem, dvěmi otci atd.), ale na tom, jaká atmosféra v ní panuje, jaké vztahy a interakce existují mezi jejími členy.

Děti budou prospívat hůře, když budou mít vystresované rodiče, když budou obklopeny táhlými konflikty, když se doma nebudou otevřeně projevovat city. Když bude ve vztazích smutno a studeno. A je úplně jedno, jestli jsou rodiče heterosexuálové, anebo homosexuálové.

„Jsem ráda, že je moje máma lesba, protože mi pomohla být víc člověkem. Člověk je víc člověkem, když respektuje ostatní, když se k nim chová slušně. Díky mojí matce a díky její výchově jsem velmi tolerantní člověk, jsem dobře vychovaná a respektuju lidi, kteří jsou homosexuálové. Já soudím lidi podle toho, jací jsou, ne podle toho, s kým spí.“ K., 24 let, vyrůstala v lesbické rodině ve Španělsku

Homosexuál vychová homosexuála?

Velmi často se ozývají hlasy, které tvrdí, že z dětí homosexuálů budou taky homosexuálové. Výsledky výzkumů tuhle myšlenku nepodporují. Tyto děti budou gayi či lesbami se zhruba stejnou pravděpodobností, jako děti heterosexuálních rodičů.

A jen tak mě napadá – i kdyby tyto děti byly častěji homosexuální, tak co? Je snad homosexualita podřadnější formou bytí? Je to snad nějaká úchylka?

Další teze, kterou kolovrátkově opakují někteří psychologové odkojení psychoanalytickými teoriemi, je ta, že děti, jež vyrůstají v homo‑rodinách, budou mít problém definovat svoji sexuální identitu.

„Vždycky se mi líbili kluci. Byla jedna věc, ve které jsem měla pochyby… Vždycky jsem se sama sebe ptala: Budu lesba? Protože moje máma je lesba, takže často přemýšlíš. Ne že by tě přitahovaly ženy, ale říkáš si: Moje matka je lesba, takže uvidíme, co já. Ale ne, nejsem lesba, protože jsem spala v posteli s kamarádkama, viděla jsem je a všechno… Líbí se mi chlapi! Mám v tom jasno.“ M., 26 let, vyrůstala v lesbické rodině ve Španělsku

Celá tahle načančená paráda vychází ze sto let staré Freudovy teorie triangulace, podle níž je pro vývoj dítěte podstatné, aby vyrůstalo s otcem a matkou.

Dynamika, která se ustavuje v této triádě, je pak podle Freuda důležitější než pouhý vztah otec‑dítě či matka‑dítě a je nepostradatelná pro to, aby si dítě vybudovalo zdravou a pevnou sexuální identitu.  

Zní to hezky logicky a asi proto tuto teorii mnozí psychologové houževnatě a do úmoru přežvykují vždy, když se objeví téma adopcí homosexuálními páry. Bohužel – a k jejich zlosti – ani tato elegantní a logicky znějící teorie nemá pražádný základ v empirických datech. Není tedy teorií, ale spíše úporným dogmatem.

Přece jenom od tatíčka Freuda už uplynula pěkná řádka let a i když byl nepochybně génius, nebyl to Bůh. Pletl se a jeho úžasné nápady byly zabalené do začátku  dvacátého století. Kde jsme dnes?

Podle výzkumů netrpí děti z homo‑rodin problémy se sexuální identitou a mají adekvátní kulturní znalosti o tom, co přísluší holčičkám, co chlapečkům, co ženám a co mužům. Popletený chlapeček strojící se do růžové sukýnky s pentličkami je jen dalším výplodem homofobní fantazie.

Ha ha, tvůj otec je teplouš!

Vzhledem k tomu, že spousta mladých lidí vyrůstá v rodinách, kde je homosexualita vnímána jako něco špatného, vznikla obava, že by děti z homo‑rodin mohly trpět zavržením ze strany vrstevníků.

„Jasně, že vnímáš divné chování ze strany dětí, víš? Komentáře, občas urážlivé, často nepřímé, ale víš přesně, kam směřují. Stejná reakce jako na tlustého chlapečka, stejná jako na děcko, co má otce alkoholika, stejná.“ N., 31 let, vyrůstal v lesbické rodině ve Španělsku
 

Názory amerických expertů

„Existuje dostatek důkazů o tom, že děti vychovávané rodiči stejného pohlaví si vedou stejně dobře jako děti vychovávané heterosexuálními rodiči. Více než 25 let výzkumů zdokumentovalo, že neexistuje vztah mezi sexuální orientací rodičů a zdravým emočním, psychosociálním a behaviorálním vývojem dítěte.“ Americká akademie pediatrů, 2006

„Děti vychovávané lesbami nebo gayi se neliší v žádném podstatném ohledu od těch vychovávaných heterosexuálními rodiči. Žádný důvěryhodný empirický výzkum nenaznačuje opak.“ Americká asociace psychologů, Americká asociace psychiatrů a (americká) Národní asociace sociálních pracovníků, 2007

Podle výzkumů tyto děti vnímají, že jsou vystaveny narážkám a připomínkám, ale na druhou stranu se nepotvrdilo, že by se z nich stali ubozí otloukánci bez kamarádů. V průměru bývají stejně oblíbení jako jejich kamarádi, mají stejný počet přátel a jsou se svými vztahy spokojení.

Je tohle opravdu problém homosexuálů, anebo je to problém náš, že neumíme vychovat své děti k toleranci? Kde jinde než doma by se to měly naučit?

V rozhovorech s rodiči z homo‑rodin zaznívá tolerance jako jedna ze základních hodnot, kterou chtějí předat svým dětem. Vezmeme si z nich příklad?

„Žiju s mamkou a Achu, vysvětlím ti to, protože jsou lidi, kteří to nechápou: jsou jako manželé, akorát to jsou dvě ženy, které se milují“ A., 5 let, vyrůstá v lesbické rodině ve Španělsku

Prapodivný právní řád

Náš právní řád mi připadá smutně absurdní. Adoptovat může kdokoliv, svobodná matka, svobodný otec, manželé. Tedy všichni kromě lidí, kteří se rozhodnou uzavřít registrované partnerství. Jako bych veřejným rituálem potvrzujícím moji lásku k osobě stejného pohlaví, vstoupila do prašivé a nebezpečné kategorie. Jako bych se stala nečistým, nehodným člověkem, který není schopný láskyplně vychovat dítě.

A tohle všechno za hromadného přikyvování lidí s titulem psychologa, kteří místo toho, aby poctivě informovali, jakými nejnovějšími poznatky jejich obor k tématu disponuje, omílají svoje homofobické názory. Neberu jim jejich právo myslet si, co chějí. Ale měli by být poctiví. Sami k sobě a k vědě, kterou se zavázali zastupovat. Kdyby řekli:

„Podle současných výzkumů to vypadá, že děti homosexuálů netrpí problémy se sexuální identitou, ale já tomu nevěřím. Věřím Freudovi a těm, co rozpracovali jeho nápady.“

Nebo:

„Podle současných výzkumů se děti v homo‑rodinách vyvíjejí stejně jako děti v hetero‑rodinách, ale já si to nemyslím. Jsem katolík, homosexualitu považuji za hřích, myslím si, že homosexuálové jsou perverzní a mají sklony k pedofilii.“

To by bylo upřímné.

Věřit můžeme každý, čemu chceme. Ale oblékat svá osobní přesvědčení do hávu vědy? Řekněme takovému matení široké veřejnosti hlasité a jednoznačné NE!

Literatura:

• Arranz, E. a Oliva, A. (2010). Diversidad familiar y desarrollo. Madrid:Pirámide.
• Gonzales, M., M., Morcillo, E., Sánchez, M., A., Chacón F a Goméz A. (2004). Ajuste psicológico e integración social en hijos e hijas de familias homoparentales. Infancia y Aprendizaje, 27 (3), s. 327–343
• Gonzales, M. M. (2011). Studijní materiály předmětu Famílias no Convencionales.  studijního oboru Máster en Mediación e Intervención Familiar. Facultad de Psicología de la Universidad de Sevilla.
• López, F. (2004). Existen dificultades específicas en los hogares con progenitores homosexuales? Infancia y Aprendizaje, 27 (3),s. 351–360.
• Lucas, A., Miguel, A., Montserrat, A., Munoz, T., M., Prado, M., Rallo, J. a Valcarce., M. (2004). Algunas reflexiones críticas en torno a la homoparentalidad.Infancia y Aprendizaje, 27 (3), s.345–350.