Ve třech dosavadních dílech mého seriálu o závislostech jsem byl spíše zprostředkovatelem a komentátorem příběhů druhých, tentokrát bych se rád podělil o něco ze svého vlastního života. Bude to také o závislosti, nečekejte ale žádné dramatické odhalení. Zkrátka: před půl rokem jsem přestal kouřit. A v ten stejný den se mi narodila dcera.
Nevím přesně, jaká je myšlenka knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, ale já jsem na porodním sále vyškovské nemocnice musel rozhodně vypadat, jako bych přiletěl z Marsu. Nervózně jsem vykonával úchopy a doteky, které jsem pochytil z jedné návštěvy předporodního kurzu, a přitom jsem se ze všech sil snažil vypadat nenuceně a vyrovnaně. Moje Venušanka chvíli chodila, chvíli stála, chvíli ležela, pak rodila. Já jsem pořád jenom stál.
Krátce před desátou večer přišlo na svět naše dítě, mně se vyhrnuly slzy do očí a ocitl jsem se najednou někde úplně jinde. Ani na Marsu, ani na Zemi. Na úplně jiné planetě, byli jsme tam jenom my tři a v dálce mizela vesmírná loď s porodní asistentkou, která nás sem doprovodila. Hrála tam hudba, kterou jsem nikdy předtím neslyšel, a ve vzduchu bylo také cítit něco mimozemského. Jinak jsem ale neviděl nic než naši dceru Dorotku a svou ženu, která celou dlouhou cestu neuvěřitelným způsobem odpilotovala. Možná to vlastně ani žádná planeta nebyla, myslím, že jsme byli mimo jakýkoliv prostor.
V ten večer se ve vyškovské porodnici stalo něco, co převrátilo můj život. Kromě narození dítěte se narodilo ještě něco nového ve mně.
Trochu víc jsem se rozkoukal až na nemocničním pokoji. Bylo půl jedné v noci a poprvé jsem pocítil obrovskou únavu. Pohled mi dopadl na noční stolek, kde ležel balíček cigaret, a uvědomil jsem si, že jsem celý večer vůbec nekouřil. Začali jsme ukládat Dorotku do postýlky se zabudovaným přístrojem na kontrolu dechu, který nás neustále upomínal na to, jak prchavý může být lidský život. Myšlenka, že bych si šel v tuhle chvíli zapálit, pro mě byla naprosto absurdní.
Když jsem usínal, prolétlo mi hlavou, že už kouřit asi nebudu. A myslím, že jsem to řekl i nahlas. Znělo mi to jinak, než když jsem to říkal při různých příležitostech v uplynulých patnácti letech. Bylo to najednou něco úplně samozřejmého.
Večerní kuřák
Během posledních let jsem dokázal svoje kouření výrazně omezit. Většinou mi stačila jedna cigareta před spaním, té jsem se však nemohl zbavit. Kromě toho mi to někdy „ujelo“ a za večer jsem vykouřil půl krabičky. Už jsem ale vůbec nekouřil přes den ani ráno, na což jsem byl náležitě hrdý. Dokonce jsem zkoušel některé dny zvládnout bez jediné cigarety, to se ale moc nedařilo. Nepovažoval jsem se však už za klasického kuřáka. Byl jsem závislý na jedné cigaretě před spaním.
Mojí identitě večerního kuřáka však předcházela dlouhá cesta. Před pěti lety jsem učinil svůj první vážnější pokus o skončení s cigaretami a spojil jsem jej s odletem do Spojených států. Na letišti jsem si zapálil poslední cigaretu a společně s ní pak zahodil i celý balíček startek.
Když jsem přiletěl do Houstonu a seznámil se se svými novými spolupracovníky, brzy jsem zjistil, že jde do jednoho o zavilé odpůrce kouření, jejichž nenávist a pasivní agrese vůči kuřákům se blížila českým protiromským náladám. V duchu jsem si říkal, že s takovou atmosférou na pracovišti bude hračka zvládnout první dny a týdny nekouření.
Zapálení cigarety pro mě znamenalo odstup, byť pětiminutový, od naléhavé a všudypřítomné reality konformního světa kolem.
Po měsíci jsem ale odcestoval na 14 dní do Mexika a tam jsem si hned první večer po několika panácích tequilly běžel okamžitě pro cigarety. Předchozí měsíc jako by neexistoval. Protože jsem se ale vracel do Houstonu zpátky, řešil jsem tím pádem velké dilema. Co tomu řeknou mí američtí kolegové, kteří odstranili všechny popelníky z širokého okolí a štítí se podat ruku klientovi, kterého viděli odhazovat špačka, až mě uvidí s cigaretou?
Nebylo pro mě představitelné, abych se přiznal ke svému kouření a pokazil si tak svou získanou reputaci normálního člověka. První cigaretu jsem si tedy zapálil vždycky až večer, po příjezdu do svého amerického bytu. Přestal jsem kouřit i po ránu: vstával jsem před šestou a čekala mě hodinová cesta do práce na kole, na kterou jsem potřeboval co nejvýkonnější plíce.
Na tento nový přístup ke kouření jsem si po pár měsících zvykl a praktikoval jej i po příjezdu do Brna. V Houstonu jsem se naučil pít kávu a nekouřit při tom, odvykl jsem si vytahovat automaticky cigaretu při odcházení z jakékoliv budovy nebo po každém jídle. Šlo to. Večery jsem si ale bez cigarety pořád představit nedovedl.
Mé nové Já bez startek
Až teď, po šestiměsíčním nekouření, si uvědomuji, jak velký pro mě měla ta jedna večerní cigareta význam. Bylo pro mě těžko představitelné, že bych se s ní rozloučil, protože v ní byla obsažena podstatná část mého Já, která se začala utvářet někdy kolem patnácti let. Já‑s‑cigaretou, to byl filozofující rebel, odpůrce konvenční společnosti s tendencí překračovat hranice, který nepodlehne tlaku společnosti a nepovede uniformní životní styl. Zapálení cigarety pro mě znamenalo odstup, byť pětiminutový, od naléhavé a všudypřítomné reality konformního světa kolem.
Ne že bych se při každé cigaretě hluboce zamýšlel nad současným stavem společnosti, ale stálým, byť velice omezeným kouřením jsem udržoval kontakt s touto částí svého Já a vyjadřoval jsem jí věrnost. Přestat kouřit by pro mě znamenalo zradu této identity, ochuzení, se kterým bych se musel zákonitě nějak vyrovnávat. Buď bych si byl nucen najít nějakou náhradu, anebo se smířit se ztrátou celé této části Já, a to jsem rozhodně nechtěl.
Hodnoty, které moje kuřácká identita reprezentovala, nadále respektuji; za těch téměř dvacet let se stihly dostatečně etablovat i v dalších částech mého Já.
V ten večer se ve vyškovské porodnici však stalo něco, co převrátilo můj život. Kromě narození dítěte se narodilo ještě něco nového ve mně. Narodil jsem se Já‑s‑dcerou, popřípadě Já‑ve‑vlastní‑rodině. Byl jsem zcela pohlcen tou blízkostí nás třech a intimitou, která nás spojovala. Ocitl jsem se v novém světě, ze kterého jsem nechtěl unikat, spíš naopak: chtěl jsem se jím nechat unášet. Zapálit si, to by byl v té chvíli zcela nesmyslný akt. Moje Já‑s‑cigaretou zůstalo před dveřmi porodnice, a když jsme odjížděli domů, nechal jsem je tam stát.
Moje nové Já‑ve‑vlastní‑rodině tedy svým způsobem vytlačilo Já‑s‑cigaretou. Byl to hladký, bezbolestný proces, který měl po pár měsících i úsměvnou oficiální tečku v podobě úplného zániku značky Start. Hodnoty, které moje kuřácká identita reprezentovala, nadále respektuji; za těch téměř dvacet let se stihly dostatečně etablovat i v dalších částech mého Já. Zmizel pouze jejich symbol, protože byl neslučitelný s mým novým Já. Není samozřejmě vyloučeno, že někdy znovu přijmu cigarety do svého světa, to by se ale svět, ve kterém žiju, musel opět výrazně proměnit.
Tato moje osobní zkušenost se hezky doplňuje s mými odbornými úvahami o závislostech, stejně jako s příběhy mých klientů. Pomáhá mi uvědomit si, jak jsou závislosti propleteny s našimi identitami. Většinou si nevšimneme, jak důležitý význam se skrývá za chováním, které je pro ostatní – a často i pro nás samotné – nesmyslné.
Pomáhá mi to také pochopit, proč je prakticky nemožné odpovědět na otázku Jak s tím mám přestat? a proč nikdy nikdo nevyrobí žádný lék na závislost. Závislost je spjata se vztahy a identitami, proplétá se mezi nimi a drží se jich. A pokud se jí chceme zbavit, musíme se smířit s tím, naše vztahy a identity nemohou zůstat nezměněny.
