Sedím v přeplněné hospodě naproti poutnické ubytovně v zapadlé vísce kdesi uprostřed Španělska a čekám na poutnické menu. Od včerejška je ze mne poutník.

Teprve před deseti dny jsem se rozhodl, že půjdu na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Ten nápad jsem měl už dlouho na seznamu mezi mnoha: „Někdy, rád bych, až bude čas.“

Konečné rozhodnutí padlo náhle. Někdy se prostě stane, že je nutné se na chvíli vzdálit ze svého současného života, získat odstup a dobít si baterky.

Pouť do Santiaga se zdála být nejsnazším způsobem, jak to udělat. Překvapen sám sebou a odvahou svého rozhodnutí jsem oznamoval svému okolí, že se následující měsíc nehodlám kromě sebe o nikoho a o nic starat. A byl jsem překvapován znovu, když jsem zjišťoval, že to půjde, že nejsem nenahraditelný a kolik takové rozhodnutí vlastně vyvolá sympatií a podpory.

První lekce: neplánuj

Za sebou mám prvních dvacet kilometrů chůze, na noze první puchýř. Před sebou dalších 500 kilometrů a dny, které mám jen pro sebe. Společnost mi dělají Sef z Pakistánu (toho času nezaměstnaný šéfkuchař, který posledních třicet let pendluje mezi domovinou a západní Evropou) a Malvin Zamis, Kanaďan s českými předky, který se rozhodl, že své sedmdesáté narozeniny oslaví v Santiagu de Compostela.

Bavíme se, jak jinak, o pouti, které tady všichni španělsky říkají Camino. Tyhle otázky uslyším ještě stokrát, ale dnes jsou pro mě nové:

• „Odkud jdeš?“
• „Kolik kilometrů půjdeš zítra?“
• „Kolik váží tvůj batoh?“
• „Kolik máš puchýřů?“

Malvin vytahuje svůj smart phone, který kontrastuje se starými zdmi hospody, a ukazuje nám v něm svůj itinerář cesty. Malvin je přesný muž, proto měl vše přesně naplánováno. Bohužel, puchýř na patě, který si způsobil hned první den při přechodu Pyrenejí, ho vyřadil na deset dnů ze hry, takže místo pochodu popojel autobusem do Burgosu, což je moje výchozí město, kde se v hotelu deset dnů dával dohromady.

První den tak dostávám důležitou lekci. Na téhle cestě se toho moc plánovat nedá.

Historie svatojakubské pouti

Svatojakubská pouť vede z mnoha míst v Evropě na španělské západní pobřeží do Santiaga de Compostela. Klasická svatojakubská cesta, kterou volí většina poutníků, začíná ve Francii v městečku St. Jean Pied de Port pod Pyrenejemi a měří přes 750 kilometrů. Aby vaše cesta byla uznána jako pouť a dostali jste potvrzení o pouti, takzvanou Compostelu, stačí ujít více než 100 km nebo ujet 200 kilometrů na kole.

Každý poutník dostane ve svém výchozím místě takzvaný credencial, do něhož si nechá každý večer dát razítko. Credencial je jeho „poutním pasem“, dokládá jeho putování a ve Španělsku poskytuje poutníkům privilegium ubytovat se v poutních ubytovnách zvaných albergues.

Tradice poutí k hrobu u svatého Jakuba začala v první polovině 10. století, několik desítek let poté, co byla v roce 829 objevena hrobka s jeho údajnými ostatky. Zlatý věk poutníků k svatému Jakubovi nastal ve dvanáctém a třináctém století. Na místě hrobky postupně rostla katedrála, město se rozšířilo a na svatojakubské cestě vznikla síť klášterů a ubytoven.

S postupující renesancí a reformací pak tradice pouti upadala. O její znovuzrození se ve dvacátém století zasloužil Don Elías Valiña Sampedro z farnosti u průsmyku O Cebreiro, kde poutníci tradičně přecházeli hory na cestě do Galicie. Studiu a obnovení svatojakubské cesty zasvětil celý svůj aktivní život. Je autorem prvního moderního průvodce a vyznačil cestu typickými žlutými šipkami, které ukazují poutníkům cestu dodnes.

O popularizaci cesty se také zasloužil Paulo Coelho díky své knize Poutník. A tak počet poutníku stále stoupá. Zatímco v roce 1985 vystavila poutnická kancelář katedrály v Santiagu pouhých 690 potvrzení o pouti, v rekordním svatém roce 2010 dorazilo do Santiaga 272 703 poutníků.

Proč putujeme

Středověký poutník se na pouť vydával především z náboženských důvodů. Pouť pro něj byla výrazem živé víry, zbožnosti a pokání, prostředkem k očištění.

Dnes se na cestu vydáváme z nejrůznějších pohnutek. Otázka „proč ses vydal na pouť?“ nepatří v poutnické etiketě k těm „politicky korektním“ přesto byla občas pokládána.

Velice pěkně shrnul důvody své poutě Ole, smutný filozof z Norska, kterého jsem potkal na konci své cesty: „Každý z nás poutníků si neseme v batohu svůj shit package.“ Přeložme volně: balíček problémů.

Pokud bych měl shrnout svá pozorování, společným jmenovatelem pouti byla nová naděje. Naděje, že něco překonám, něco si ujasním. Nebo naděje, že si dokážu, že jsem ještě natolik zdravý/mladý/plný energie, abych tu trasu ušel.

Hrdina jde pro svůj poklad

Pravdou je, že ne všichni dojdou. Pokud však mluvíte s lidmi, kteří pouť absolvovali, snad všichni o ní hovoří jako o jedné z nejvýznamnějších zkušeností v jejich životě.

V původním významu je pouť cesta za účelem návštěvy určitého poutního místa, které má náboženský význam.

V symbolickém smyslu je pouť zároveň iniciačním aktem a úkonem odevzdání. Všechny hrdinské mýty jsou spojeny s cestou a putováním.

Pouť je spojena s archetypem hrdiny. Podle amerického psychologa Josepha Campbella hrdina opouští svůj každodenní život, aby podstoupil cestu do zvláštního světa, kde je vystaven nebezpečným nástrahám, zkouškám a bitvám. Musí překonat strach, aby dostal dar nesmírného významu.

Hrdina, sám navždy změněn svým dobrodružstvím, získává například živou vodu, zázračnou sílu, vědomosti o tajemstvích života a smrti, léčivý elixír. Ty pak přináší zpět do svého světa a obohacuje jimi svou komunitu.

Tisíciletá zkušenost nám prostě říká, že aby se něco změnilo v naší krajině vnitřní, je důležité putovat krajinou vnější. Možná proto tolik lidí opouští své pohodlí své každodennosti a vypravuje se na „poslední evropské dobrodružství“ do Santiaga de Compostela.

Na cestě

Den za dnem si vytvářím rutinu, obvykle vycházím před sedmou, abych se vyhnul odpoledním horkům. Každý den putuji pět až sedm hodin krajinou, která se postupně proměňuje.

Cestou míjím poutníky nebo poutníci míjejí mne, zdravíme se: „Bueno Camino!“ Někdy se dáme na chvíli do řeči, jinak ale jdeme každý sám za sebe a pro sebe, v očistném tichu. Někdy jdu celý den  krajinou sám, někdy jsem v proudu, který se ke konci cesty postupně zahušťuje.

Setkání jsou krátká, ale intenzivní. Cizí tváře se stávají známými, každým dnem poznávám na cestě víc lidí. Stejně jako v životě potkávám postavy a postavičky – někteří mne provázejí celou cestu, některé jsem prostě minul, aby mi utkvěly v paměti něčím zvláštním či pitoreskním.

A tak míjím pana Wanga z Taiwanu, který vždy důstojně kráčí  s malým baťůžkem a dvěma naditými igelitovými taškami, v každé ruce jednu. Potkávám španělskou dívku se smutnýma očima, nesoucí do Santiaga na prsou fotkou muže, údajně jejího snoubence, který těsně před svatbou zahynul při nehodě.

Zdravím se každý den s anglickým knězem Mikem, který snad na cestě znal každého jménem, a občas večeřím s pakistáncem Sefem, vykořeněným ze své kultury a závislým na hašiši a laciném španělském víně.

A  také utíkám před strýcem z Moravy, který se vydal na cestu, aby si dokázal, že po pěti infarktech je ještě chlapík. Poté, co po dvou týdnech cesty narazil na prvního Čecha, rozhodl se mu sdělit celý svůj životní příběh.

Život se zjednodušuje

Pochod, ubytovna, každodenní rituál praní ponožek a ošetření chodidel, večeře, spánek. Záměrně nesleduji žádné zprávy ani internet.

Být offline je osvobozující. Svět se rozumně zpomalil na rychlost čtyři a půl kilometru za hodinu. Důležitější než krize v Řecku nebo další vyjednávání naší vlády o ničem je teď pro mě to, jestli povrch cesty metr přede mnou tvoří tvrdé oblázky nebo měkký písek a zda odpoledne bude svítit sluníčko, aby mi uschly ponožky.

Přecházím stolové hory, osazené větrníky elektráren, putuji dva tisíce let starými římskými cestami, nekonečnými poli španělských meset a procházím téměř vylidněnými vesnicemi, kde je poutnická turistika jediným druhem obživy. Probíjím se asfaltkami průmyslových předměstí několika velkých měst a překračuji dvoje pohoří, abych nakonec zelení a mlhami Galicie doputoval do vytouženého Santiaga.

Posledních několik set metrů starým městem a konečně přicházím ke katedrále a  v souladu s tradicí, stejně jako statisíce lidí přede mnou, objímám sochu apoštola a symbolicky tak ukončuji pouť.

Na konci cesty

„Vůbec nevím, co mám teď dělat. Nedokážu se vůbec rozhodnout,“ říká mi Nanna, keramička z Dánska. S Nannou jsme se po cestě několikrát potkali a povídali si.

Jako já došla včera do Santiaga. Teď ji nacházím, jak bezradně bloudí po starém městě. Rozhoduji za ni a beru ji na zahrádku u katedrály. Shlížíme na místo, které bylo vytouženým cílem poutníků již tisíce let, a srkáme červené španělské víno.

„Tohle je výjimečná chvíle, prostě si ji jen užívej,“ říkám Nanně. Snažím se vypadat moudře, ale přitom se ve mně s radostí mísí také melancholie, zmatek a smutek. Jak řekl Forrest Gump: Člověk se nakonec musí zastavit. Po třech týdnech chůze a 530 kilometrech jsem se tedy zastavil a skončil zatím největší cestu mého života. Ale co bude dál?

„Co ti pouť přinesla?“ ptali se mne mnozí po návratu. Žádné velké AHA či osvícení se nekonalo. Co jsem o sobě zjistil?

• Dokážu ujít pět set kilometrů v kuse a dokážu spát každý den v jiné posteli.
• Vše, co opravdu potřebuju, jsem schopen unést na zádech.
• Nemám nic předpokládat a všechno očekávat.
• Na cestě jsme nakonec stejně každý sám za sebe.

Vrátil jsem se o něco lehčí na těle i na duchu, o něco sebejistější a snad o něco ostřejší. Něco se změnilo. Duše se pohnula.

Říká se, že opravdové Camino začíná až po návratu. Takže Bueno Camino. Štastnou cestu.

Mohlo by vás zajímat:

• www.ultreia.cz – české stránky s informacemi o svatojakubské pouti
• www.peregrinossantiago.es – oficiální stránky poutnické kanceláře  v Santiagu de Compostela
• Svatojakubská cesta, Cordula Rabe ‑  turistický průvodce Rother
• Poutník – Mágův deník, Paulo Coelho – v knize  slavný brazilský autor líčí svou pěší pouť do Santiaga de Compostela a získanou duchovní zkušenost.