„Chováme se tak, jak jsme se to naučili v dětství, vyvoláváme podobné situace dále v životě, docházíme k podobným konfliktům. Bohužel je řešíme podobně blbě,“ říká v rozhovoru Radkin Honzák. Kdy vyzkoušel LSD a jak to vypadá, když žlučník pláče?

O prolínání smyslů

Alex: Pane doktore, v poslední době hodně píšete o synestézii. Vysvětlil byste čtenářům, co to synestézie je a proč vás tolik zajímá?
MUDr. Radkin Honzák: Víte, já bych synestézii strašně chtěl mít, já těm synestetikům závidím. Ale abych vysvětlil, co to je. Synstézie znamená, že se vám spojí dva kanály vnímání, ačkoli vy zapojujete jen jeden. Klasická synestézie je, když při pohledu na písmena nebo číslice vidíte barvu. Synestetik pak normálně čte, akorát vidí písmenka barevně. Synestetiků není málo, já se přikláním k odhadu, že je 1 ku 240. Zajímavé je, že synestetici si často myslí, že ten podvojný vjem mají všichni, že je to normální, takže o tom nemají potřebu mluvit. Například jedna má kolegyně, se kterou se znám už padesát let, mi povídá, že si pacienty pamatuje podle barev, jeden je červený, druhý modrý.

Vypadá to, že se tak rodíme všichni. Vidíme barevně, slyšíme barevně, čicháme barevně, chutnáme barevně, ale postupem času mozek synestetické dráhy odstřihává.

Jaký jiný typ synestézie byste mi popsal?
Malířka Jana Babincová viděla ve snu obrázek plný čtverečků, a když ho pak nakreslila, zjistila, že těmi barvami je tam vepsána modlitba „andělíčku, můj strážníčku“. Protože tohle vnímání světa je strašlivě obohacující, mezi těmito lidmi najdete velkou spoustu kumštýřů. Například Nabokov, který to měl v rodině.

Synestézie je tedy dědičná?
Ano, dědí se. Krásné na tom je, že například Nabokovova maminka to měla také na písmena, ale písmena viděla v jiných barvách než její syn, tak se pak hádali, jestli „A“ je modrý nebo jaký. Začal jsem synestetiky sbírat. Nejvíc se mi jich ohlásilo, když jsem se o nich rozpovídal v rádiu. Teď mám nádhernou sbírku synestetických příhod a uvažuju, že udělám slezinu synestetiků, kde bychom si vyměnili zkušenosti.

Takže je to genetický dar od přírody.
Vypadá to, že se tak rodíme všichni. Vidíme barevně, slyšíme barevně, čicháme barevně, chutnáme barevně, ale postupem času (okolo tří až pěti let dítěte) mozek synestetické dráhy odstřihává, a synestézie zůstane jen těm, kteří na to mají ten gen – jejich mozek synestetické dráhy nepřestřihne. Zajímavé je, že mezi synestetiky je šestkrát více děvčátek. No, ono něco podobného dělá i LSD, které umí tyto spoje dočasně vytvořit, nicméně LSD tlumí zase jiné aktivity.

Máte osobní zkušenost s LSD?
Ano, když jsme kdysi před padesáti lety s LSD experimentovali, měl jsem synestetické vjemy: to jsem svým horním špičákem slyšel modrou barvu. Ale s LSD to stejně není ono, vědomí je přeci jen dost posunutý. Takže synestetikům závidím, že mají tyto zážitky každý den s čistým vědomím v realitě. Představte si to, slyšet barevně, když jste třeba na koncertě.

Nemůžou synestézie v některých případech být halucinace?
O tom se uvažovalo, ale zjistilo se, že halucinace to nejsou. Synestézie je stabilní, kdežto synestézie například po LSD stabilní není, stejně jako halucinace.

O vztahu duše a těla

Říkáte, že neléčená deprese hubí neurony. Jak vy sám se díváte na vztah duše a těla?
Víte, ono je průšvih celé to platónské dělení. Hned třeba rozum, no sama řekněte, které věci jste udělala s rozumem nebo rozumně a za půl roku zjistila, že je to kravina. To nechci zlehčovat, chci říci, že rozum je s prominutím svině, která se dá zapřáhnout před všechno. No a vidíte, rozum je vozataj Platóna. A další kravina je, že v duši jsou emoce. Emoce jsou jednoznačně tělové pochody. Je to přijímací, řídící a tělový systém, který reaguje mnohem rychleji, má vyběhanější cesty, než nějaký rozum nebo nějaká myšlenka. To neznamená, že neuznávám duchovní stránku světa, ale strčit všechno do duše je nesmysl, když přinejmenším emoce jsou vázané na tělo. Jsou to neurochemické reakce, které neustále běží, emoce není nějaký motýlek někde v psyché.

Kdybych na vás teď udělal baf, srdce se vám roztluče. No a teď si představte, že úzkostný pacient na sebe dělá baf několikrát za minutu. Není divu, že přijde s tím, že mu tluče srdce.

Můžete to přiblížit na příkladu?
Nedávno jsem dostal k recenzi monografii o ischemické chorobě srdeční, ve které bylo o této chorobě všechno, ale o úzkosti pacienta tam byly tři řádky. Ale co vidíte, když vidíte člověka s ischemickou chorobou srdeční? První, co vidíte – jak je stažený úzkostí. A je vám jasné, že nejdříve musíte pacienta zklidnit. Protože co je to ta úzkost? Je to záplava katecholaminů, která devastuje ten myokard dál. Kdybych na vás teď udělal baf, srdce se vám roztluče. No a teď si představte, že úzkostný pacient na sebe dělá baf několikrát za minutu. Není divu, že přijde s tím, že mu tluče srdce. My jsme emoce strčili do šuplíku teologům, filozofům a nově psychologům – mimochodem vemte si, na čem jediném se dodnes psychologové dokázali shodnout: jen na tom, že máme šest základních emocí. Naštěstí neurovědci umí přijít s novými poznatky a dnes se ví, že například bolest je v mozku to samé co smutek, a velká bolest je velký smutek, a velký smutek je deprese. Deprese pak vede ke stresu a stres hubí neurony.

Proto se rozvinula psychosomatická medicína?
Ano, uvědomte si, že se pohybujete ve světě, který na vás působí nejrůznějšími fyzikálními vlivy. Pak se ale také pohybujete v emočním poli, které samozřejmě nevidíte. Od narození se pohybujete v emočním poli svých blízkých, které na vás působí. V organismu se pak celá spousta věcí nemusí odehrávat jen proto, že máte bacil, ale prostě proto, že jste v nepříznivém emočním poli, kde rezonujete, reagujete. Znám lidi, kterým se výrazně zvýší krevní tlak, když se jim na čtyřech semaforech za sebou ukáže červená. A to jsou viditelné věci. Když pak žijete v nějakém emočním prostředí, ze kterého nemůžete odejít, zvláště když jste dítě, nějakým způsobem vás to zformuje, abyste se do toho prostředí vešla.

Psychoterapie, kterou člověk podstupuje, je také pravidelné učení, po kterém se utváří nová struktura v mozku.

Jaký to pak má vliv na člověka?
Chováme se tak, jak jsme se to naučili v dětství, vyvoláváme podobné situace dále v životě, docházíme k podobným konfliktům. Bohužel je řešíme podobně blbě. Já jsem dělal deset let v protimanželské poradně (smích) a tam jsem viděl lidi, kteří měli za sebou tři zkrachovalá manželství, a když jste ty partnery postavila vedle sebe, tak to bylo jak přes kopírák. Jenomže z toho kruhu se těžko leze, protože ten člověk nevidí, kde se točí v kruhu. Přijde mu, že takto je to normální. Navíc vymotat se z kruhu, vylézt a jít jinudy, stojí námahu. Vidím lidi, kteří plavou v kalném rybníce a mají možnost skočit do bystrého potoka, ale oni to neudělají, protože v rybníce se vyznají. Taky se tam ale dusí. A to je pak o té psychosomatické medicíně.

Například když se u ženy, kterou opustí další manžel, objeví deprese?
Ano, objeví se deprese a první, co způsobí, jsou trávicí obtíže. Pak se také objeví agrese, tedy žlučník, bude plakat, bude mít citový hlad. Tedy opět žaludek, můžou se objevit střevní dyspepsie. A najednou ten symptom přeroste tak, že vám začne měnit život. A my si v psychosomatice myslíme, že jakmile nastane období krize, je to čas, aby člověk začal přemýšlet, co to v tom životě je, že ho to vede šejdrem.

Dá se stavba mozku zase změnit, napravit?
Dnes už se ví, že mozkové buňky se mohou i v průběhu života rodit. Psychoterapie, kterou člověk podstupuje, je (kromě bezpodmínečného přijetí) také pravidelné učení, po kterém se utváří nová struktura v mozku. Učíme se nahlédnout na příběh svého života, učíme se nové kousky vidění našeho příběhu. Struktura tvoří funkci, funkce tvoří strukturu a naopak.