Jaký bude, když se narodil císařem?

Dvouletý Mates je jako neřízená střela. Bezhlavě se vrhá do všeho a nedbá přitom na zdraví svoje, o ostatních nemluvě. Stále je samá boule, a to ho máma vodí na kšírách. Kde se tato Matýskova vlastnost vzala? Jeho máma v tom má jasno: je to přece císařátko, dítě narozené císařským řezem. Matesovi prý stále chybí tlaky na hlavičku, které měl přirozeně prožít při porodu, nebyl „zatlačen“ na svoje místo na světě. A tak to podvědomě stále hledá.

Další matky, které rodily sekcí, touto zkušeností zase omlouvají jiná chování svého dítěte. Například Petry dcera je neprůbojná. Prý proto, že se nemusela snažit při porodu - stále čeká, že její záležitosti vyřeší jiní.

Za všechno může „císař“?

Dr. Jane Englishová, autorka knihy Born cesarean (Zrozena „císařem“), vypočítává v souvislosti s operativním narozením mj. následující změny psychiky:

• Jelikož je operativní porod záležitostí minut, nikoli hodin, takto narození lidé svůj porod dostatečně neprožijí, chybí jim zážitek narození a tak jim trvá roky, než se začnou cítit plně narození. Do té doby mají problém s vlastními hranicemi a pocitem sebe sama.
• Císařským řezem narození lidé očekávají, že péče a výživa bude vystřídána otravou a útokem. Otravou má autorka na mysli narkotika podaná matce (dnes se ovšem s výjimkou akutních, neplánovaných sekcí provádí většina těchto operací pouze v lokální anestezii). Útokem Englishová míní „násilné vyrvání dítěte z matčina vyživujícího lůna“.
• V těle těchto lidí – například v krku – prý zbývá nezdravé napětí, neboť jejich hlava byla při porodu tažena, namísto aby zažila spíše postrkávání.
• Mají též problémy ve vztazích – vztah s druhou osobou podle jejich chápání je buď úplný a dokonalý, nebo neexistuje.
• Mají problém se zaměřením na cíl, nedokážou k němu směřovat – ani to se totiž při porodu nenaučili.
• Neznají své limity a místo na světě, neboť na ně nebyli zdravě a přirozeně při porodu zatlačeni. Nevědí, kam patří a jak se vztahovat k něčemu většímu než jsou oni sami.
• Mají pocit, že pomoc vždy přijde, aniž by o ni museli usilovat či žádat.

Podle dr. Williama Emersona, který se přes dvacet let zabývá terapií „císařského porodního traumatu“, je zase velkým postižením pro dítě neplánovaný císařský řez. Však považte: dlouhé hodiny vzdorujete tlakům, bojíte se o život a snažíte se, avšak bezvýsledně. Nakonec sice přijde pomoc, ale s vaším snažením nemá nic společného.

Takto narozené děti mají podle Emersona trauma uložené hluboko ve svém nevědomí. V noci se budí, neutišitelně pláčou, mají problémy se zažíváním, brání se dotyku. Trpí nízkým sebevědomím, neumějí směřovat k cíli a mají problém s vlastními hranicemi.

Trauma jako živnost

Zní to docela drsně, že? Obzvlášť, když si uvědomíme, že se dnes u nás rodí císařem asi pětina dětí. Ve Spojených státech, Itálii či Brazílii je to ještě víc. Trend navíc stále stoupá.

Je to ale opravdu tak zlé? Možná matky dětí narozených tímto způsobem jenom svádějí na „císaře“ chování, jež by jejich děti vykazovaly, i kdyby se narodily bez použití skalpelu. A Englishová s Emersonem mají z propagace „císařského traumatu“ živnost.

Když jsem hledala vědecké studie na dané téma, byla jsem překvapena: žádné jsem totiž nenašla. Požádala jsem dokonce o rešerši v Národní lékařské knihovně – a opět nic.

Znám řadu žen, které jsou s povahou svého císařátka spokojeny. Mají pohodové a optimistické dítě, a pokud si jeho povahu dávají do souvislosti s porodem, jsou plny vděku. Například Lucie si myslí, že její syn je díky „císaři“ optimistický, důvěřivý a spokojený – vždyť se nemusel na svět drát, lékaři mu pomohli. Nezažil hodiny silných tlaků a nedostatku kyslíku, nenarodil se celý pomačkaný, ale „jako císař“ – s maximálním komfortem.

Proč chybí odborné studie?

Jak to tedy je? Je sekce pro dítě požehnáním, nebo prokletím? Po řadě diskusí s kamarádkami, matkami císařátek, jsem se rozhodla vyhledat odborné studie na dané téma. Přes  různé názory maminek (a vlastně také díky nim) jsem se totiž nemohla ubránit dojmu, že jejich děti jsou úplně normální. Některé aktivnější, jiné pasivnější, některé poslušnější, jiné tvrdohlavé. Prostě normální děti.

Osobní dojem ovšem pochopitelně může klamat a ze zhruba desítky případů taky těžko dělat statistiku. Když jsem však hledala vědecké studie na dané téma, byla jsem překvapena: žádné jsem totiž nenašla. Požádala jsem dokonce o rešerši v Národní lékařské knihovně – a opět nic.

Existuje spousta studií, týkajících se vlivu císařského řezu na rizika různých onemocnění, ale patologické vlivy na psychiku nikdo nezkoumal. Příčina je, domnívám se, nasnadě: není důvod. Porod je sice klíčovou událostí v životě člověka, avšak skutečnost, zda šlo o porod normální, nebo operativní, na psychiku určující vliv nemá.

Pavla Koucká