Naše moderní lebky ukrývají mozky doby kamenné. Nebo je to jinak? Evoluční psychologie je miláčkem médií. Vysvětluje naše sexuální choutky i původ násilného chování. Když ale začneme přemýšlet, narazíme na nesrovnalosti.

S evoluční psychologií se můžeme setkat ve většině populárně‑psychologických článků v různých médiích, Psychologii.cz nevyjímaje. Nejčastěji se tyto články zabývají sexualitou a vztahy obecně a objevují se v nich informace, které jste jistě už také někdy někde četli:

• Muži preferují ženy s poměrem pasu a boků o hodnotě 0,7, neboť ta znamená nejlepší předpoklady pro plození potomků a tedy evoluční výhodu.
• Muži žárlí nejvíc, když je jim žena nevěrná sexuálně, zatímco ženy žárlí, když se muž zamiluje.

Evoluční psychologie začala vznikat na základě sociobiologie před dvaceti lety a v současné době je považována za dynamicky se rozvíjející disciplínu.

Biologická evoluční teorie říká, že vývoj organismů určuje jejich schopnost adaptace. A náš mozek se vyvíjí stejně jako organismy.

Podle evoluční psychologie si mozek vyvinul určité „moduly“, díky nimž je schopen správně vyhodnocovat informace z okolí a zajistit tak přežití organismu. Problémem však je, že většinu času na této planetě lidé prožili v pravěku, tudíž jsou naše mozky přizpůsobeny právě tomuto prostředí.

Neboli: naše moderní lebky ukrývají mozky doby kamenné. Naše různorodé motivy jsou tedy zakódovány jako dědičné chování, které nám pomáhá šířit naše geny a zajistit si jejich prostřednictvím život věčný.

Randy Thornhill tvrdí, že znásilnění je adaptačním mechanismem, díky němuž měli muži, u nichž se gen znásilnění vyskytoval, evoluční výhodu.

Znásilnění jako nástroj evoluce?

Ne každý se chce s tímto vysvětlením smířit. Nejprve je potřeba zmínit určité pochybnosti ohledně poznatků, na nichž byly tyto teorie vystavěny.

Víme jen velmi málo o tom, jaké adaptivní problémy museli naši předci skutečně řešit. Evoluční psychologie tak někdy sklouzává k tomu, že k současnému pozorovanému chování hledá adaptační vysvětlení, místo, aby tomu bylo naopak.

Biolog Randy Thornhill tvrdí, že znásilnění je adaptačním mechanismem, díky němuž měli muži, u nichž se „gen znásilnění“ vyskytoval, evoluční výhodu oproti mužům, kteří tento gen nevlastnili.

Přitažené za vlasy? Dost možná. Fakticky neprůstřelné? Ne tak úplně.

Antropoložka Kim Hill použila pro ověření hypotézy o evoluční výhodě znásilnění paraguayský kmen lovců‑sběračů. Vytvořila matematickou projekci, do níž započítala všechny kladné i záporné faktory ovlivňující znásilňující motivaci muže z hlediska evoluce (plodnost ženy, šance potratu, úmrtí dítěte atd.). Podle výsledků převažují u znásilnění desetinásobně ztráty nad zisky, tudíž je velmi nepravděpodobné, že by se takové chování vyvinulo jako adaptační mechanismus.

Poznatky z nedávné doby ukazují, že kůra mozku dokáže mnohem rychleji reagovat na změny prostředí. Náš mozek tedy nemusí být obrazem pravěku, ale z pozdější doby.

Studenti psychologie vs. zbytek světa

Důležitějším problémem jsou určité faktické nedostatky v hypotézách evoluční psychologie. Především není vůbec jisté, že by náš mozek byl opravdu relikt z doby kamenné.

Naopak, poznatky z nedávné doby ukazují, že kůra mozku dokáže mnohem rychleji reagovat na změny prostředí. Náš mozek tedy nemusí být obrazem pravěku, ale z pozdější doby.

Rovněž není vůbec jisté, jak je to s údajným ideálním ženským poměrem pasu a boků, o kterém jsme se zmínili v úvodu. Respondenty studie s tímto často citovaným výsledkem byli (jak tomu obvykle bývá) američtí studenti psychologie. Když byla studie replikována v izolovaných kmenech Peru a Tanzanie, tamější muži preferovali mnohem podsaditější ženy (poměr 0,9).

Podle antropoložky Elizabeth Casdan preferují muži ženy s poměrem 0,9 v zemích, kde jsou ženy ekonomicky nezávislé (Velká Británie) či mají na starost shánění obživy (výše zmíněné kmeny). Naopak preferenci pro ženu s vosím pasem najdeme v zemích, kde jsou ženy na mužích ekonomicky závislé (například Řecko).

A jak je to s oním dvojím typem žárlení, tak často používaným argumentem? Podle evoluční psychologie muži žárlí, když má jejich partnerka sex s jiným mužem, neboť se zvyšuje riziko,  že budou vychovávat kukaččí dítě, zatímco ženy žárlí v případě, že se muž do jiné ženy zamiluje, jelikož to znamená, že je opustí a ony tak nebudou mít přístup ke zdrojům pro výchovu svých potomků. K těmto výsledkům dospěl David Buss na základě dotazníků mezi – ano – americkými studenty psychologie.

Zajímavé je, že výsledky dotazování z jiných zemí už tak jednoznačné není: v Německu a v Nizozemí bylo procento mužů, kteří uváděli, že sexuální nevěra je horší než emoční, pouze 28, respektive 23 procent.

A ženy? Pouze 13 procent amerických žen, 12 procent nizozemských a 8 procent německých žen uvádělo emoční nevěru jako nejhorší variantu. Velkou roli zde hrají kulturní vzorce, což opět naznačuje, že náš mozek není tak zastaralý, jak bychom se mohli domnívat.

Evoluční psychologie – všechno špatně?

Ne tak docela. Problémem kritizovaných údajů je především jejich interpretace. Výše uvedené poznatky jsou většinou hrubým zjednodušením toho, co evoluční psychologie skutečně říká.

Populární evoluční psychologie je mediálně velmi přitažlivá, neboť je jednoduchá na pochopení a zabývá se vděčnými tématy, tedy sexem a násilím.

Evoluční psychologie totiž nepopírá kulturní rozdíly a vliv prostředí obecně. Ohrazuje se proti nařčení z genetického determinismu (názor, že genetická výbava určuje vše v životě člověka), neboť podle ní je naše přirozenost souhrnem vrozených základů a jejich interakce s prostředím.

Zároveň lidé nejsou loutkami ovládanými geny. Vliv prostředí značným způsobem utváří jejich konečnou volbu. To už zní mnohem střízlivěji. Proč se tedy s tímto vysvětlením setkáváme tak zřídka?

Důvodem jsou samozřejmě média, pro která se evoluční psychologie stala hrnečkem, který uvaří (nabídne téma článku), kdykoli o to požádáme. Třeba když potřebujeme zaplácnout sobotní přílohu.

Populární evoluční psychologie je mediálně velmi přitažlivá, neboť je jednoduchá na pochopení (geny nám velí…) a zabývá se vděčnými tématy, tedy sexem a násilím.

Na vině jsou také jednotliví protagonisté oboru evoluční psychologie (například David Buss), kterým zachutnal chlebíček celebrit a začali média právě takovými zprávami zásobovat. Bohužel, popudili si proti sobě velkou část lidí, kteří se nechtěli smířit s tím, že si svou ženu zamilovali díky dobrému poměru jejího pasu a boků.

Předsudky vůči této vědecké disciplíně tak ztěžují její širší přijetí v akademické obci a aplikaci jejích poznatků do praxe, což je škoda.