Liberální rodič věří, že dítě dokáže samo posoudit, co je pro ně nejlepší, zatímco autoritativní rodič přebírá zodpovědnost za rozhodnutí dítěte, neboť se považuje za zkušenějšího. Co je pro dítě lepší?

Výchova se v moderní době stala diskutovaným tématem, v jehož rámci existují různé názorové proudy, často si navzájem odporující. Liberální proud nejčastěji zdůrazňuje potřeby dítěte a jeho představy o jejich naplňování, zatímco autoritativní chápe jako určující činitele vývoje dítěte jeho rodiče. Oba směry se tak liší především v míře autonomie, která je dítěti v jeho chování přiznána.

Například když se pubertální dítě vrátí z diskotéky o čtyři hodiny později, než slíbilo, a během pokusu o tiché vklouznutí do pokoje nablije do peřináče, liberální rodič si pomyslí, že se dítě z vlastních chyb poučí, a možná s ním ráno probere, proč má potřebu toto chování dělat, zatímco autoritativní rodič nejdříve dítě seřve a poté mu napaří domácí vězení.

Jako nejlepší výchovný styl se podle výzkumů ukazuje styl, kdy jsou na děti kladeny nároky, ale zároveň je jim poskytována dostatečná autonomie a emoční odezva.

Jednotlivé směry se rozvíjely v konkrétních společenských a historických okolnostech. Pojďme si je rámcově přiblížit.

Dítě bez traumat – rodič bez odpočinku

V rámci liberální výchovy můžeme hovořit o dvou formách, lišících se především mírou zodpovědnosti, která je na dítě kladena. První forma, vyznačující se vysokou mírou autonomie dítěte a nízkou mírou zodpovědnosti, vznikla poprvé jako reakce na tradiční autoritativní výchovu v období po 2. světové válce v USA.

Doktor Benjamin Spock vydává v roce 1946 knihu The Common Sense Book of Baby and Child Care, díky níž se stal hlavní autoritou v oblasti výchovy dětí. Spock, vycházeje přitom z psychoanalýzy, zdůrazňuje dětskou zkušenost jako klíčovou pro rozvoj osobnosti. Z tohoto hlediska je pak potřeba zajistit, aby byly potřeby dítěte vždy naplněny.

Cílem výchovy se stala zdravá osobnost dítěte, bez traumat a nízkého sebehodnocení. V praxi to znamenalo nejen reagovat na žádosti dítěte, ale přímo je předvídat.

Cílem výchovy se stala zdravá osobnost dítěte, bez traumat a nízkého sebehodnocení. V praxi to znamenalo nejen reagovat na žádosti dítěte, ale přímo je předvídat. Spockovi je často vyčítáno, že jeho rady vedly k hyperstimulaci dítěte, která se pak v dospělosti projevila nedostatkem zodpovědnosti, vůle a životního smyslu.

Vzhledem ke klesajícímu počtu dětí a rostoucím nákladům na jedno dítě je tento trend v západní společnosti stále přítomen. Pro takový styl výchovy se často používá termín helicopter parent (rodič‑vrtulník), neboť rodiče se podobně jako vrtulník vznášejí nedaleko svého dítěte, aby mohli včas reagovat na jakýkoliv podnět z jeho strany.

Líný rodič

Druhý pohled na liberální výchovu, zdůrazňující vysokou míru autonomie stejně jako vyšší míru zodpovědnosti, má svou tradici sahající minimálně do 18. století, kdy Jean‑Jacques Rousseau vydává svůj spis Emil čili o výchově. Podle jeho filosofie je člověk od přírody dobrý a pouze nevhodným formováním se stává zlým.

Líný přístup podporuje zodpovědnost dětí samy za sebe.

Tento směr výchovy je v současné době výrazně reprezentován Tomem Hodkingsonem, jehož kniha Idle Parent (Líný rodič) se stala bestsellerem. Hodkingsonova filosofie výchovy je protipolém k výše zmíněnému „helicopter parenting“, jelikož nabádá rodiče, aby byli líní, neboli nechali dětem dostatek volnosti k tomu, aby se učily samy prostřednictvím interakcí s prostředím.

Líný přístup tak podporuje zodpovědnost dětí samy za sebe např. v tom, co budou mít na snídani, při hře jim věnuje jen minimální dozor a zdůrazňuje štěstí rodičů jako důležitý faktor v pociťovaném štěstí samotných dětí.

Tygří mámy

Co se týče autoritativní výchovy definované nízkou mírou autonomie dítěte, často se tento styl zmiňuje jako nemoderní a patřící minulosti. V tomto případě se však jedná pouze o pohled omezený svým kulturním prostředím, tedy západní civilizací. Naproti tomu pro asijskou výchovu je typický silný důraz na to, aby dítě podávalo co nejlepší výkony, čemuž jsou podřizovány ostatní složky jeho života.

Velkou společenskou diskuzi v USA a Velké Británii vyvolal minulý rok článek Amy Chua Why Chinese Mothers are Superior (Proč jsou čínské matky lepší), který vychází z její knihy Battle Hymn of the Tiger Mother (Bitevní chorál tygří matky).

Amy Chua je Američanka s čínskými kořeny, která ve své knize popisuje styl výchovy, kterým byla vychována sama a který uplatňuje na své dcery. Dcerám např. zakazuje sledování televize nebo hraní počítačových her, randění, volnočasové aktivity, které nesouvisejí s hraním na hudební nástroj nebo vzděláváním.

Chua se domnívá, že dosáhnutí vynikajících výsledků je něco, co děti i přes malou míru osobní svobody nakonec ocení, a za příklad dává své dvě dcery.

Pod jejím vedením jsou dcery nuceny dosahovat nejen nejlepších akademických výsledků (být nejlepší ve třídě je standard), ale také denně trénují minimálně tři hodiny na hudební nástroj, přičemž jejich matka neustále sleduje, zda je režim dodržován. Pro takový styl výchovy, typický pro asijské matky, se rychle ujal termín tiger mother (tygří matka).

Podle Chua děti samy od sebe nejsou schopny donutit se k soustavné činnosti, pomoci níž by mohly v určité oblasti dosáhnout mistrovství, a proto je zodpovědností rodičů, aby děti nezahálely a neplýtvaly tak svým potenciálem.

Domnívá se, že dosáhnutí vynikajících výsledků je něco, co děti i přes malou míru osobní svobody nakonec ocení, a za příklad dává své dvě dcery, které pomocí soustavného drilu dosáhly vynikajících výsledků nejen v oblasti školy, ale také v hraní na hudební nástroj. A co více: mají se svou matkou výborný vztah.

Liberální, nebo autoritativní?

Jak je patrno, oba výchovné styly, tedy liberální i autoritativní, jsou ve společnosti stále přítomny, a rozsoudit, který z nich je lepší, je nesnadné. Pro detailnější zhodnocení výchovných stylů si nevystačíme pouze s dimenzí autonomie dítěte.

Diana Baumrind a po ní Maccobyová a Martin rozdělili styly výchovy pomocí dvou dimenzí:

1. náročnost – nároky, které na dítě rodiče kladou
2. responzivita – míra, v níž rodiče reagují na potřeby dítěte

Liberální výchova podle Spocka by v tomto pojetí byla charakterizována nízkou náročností a vysokou responzivitou rodičů, zatímco liberální výchova dle Rousseaua spíše vyšší náročností a nižší responzivitou.

Autoritativní výchova (v pojetí výše zmíněných autorů nazývána „autoritářská“) by pak byla definována vysokou náročností a nízkou responzivitou.

Jako nejlepší výchovný styl se podle výzkumů ukazuje styl, jenž je charakterizován vysokou mírou náročnosti a vysokou mírou responzivity, neboli: na děti jsou kladeny nároky, ale zároveň je jim poskytována dostatečná autonomie a emoční odezva.

Hranice a pravidla

Ukazuje se, že pro děti není ani tak podstatná míra náročnosti, jako spíše definování jasných pravidel, hranic chování, které se dodržují. Tato charakteristika je klíčovým faktorem pro vznik pozdějších patologií.

Výzkumy ukazují, že děti z rodin s nízkou responzivitou a nízkou náročností (tedy rodin definovaných jako zanedbávající) byly náchylnější k užívání drog, častějšímu problémovému chování či vyšší míře stresu. Takové děti trpěly především nezájmem ze strany rodičů, díky němuž jim chyběl model hranic, který by dokázaly integrovat.

Proto se nedá jednoduše říci, že módní liberální výchova je lepší než klasická výchova autoritativní. Pro výchovu dítěte není až tak důležité, jaká je šíře působnosti, která je mu rodiči vymezena, jako spíše jeho vědomí konzistence této šíře. Jinými slovy, hranice mohou být užší nebo širší, důležitější však je, jestli jsou stálé.

Styl výchovy rodiče pomáhá dítěti strukturovat jeho každodenní zkušenosti. Pokud má dítě jasně dané hranice a jistotu rodičovské lásky, může z něj vyrůst spokojený člověk, a to ať už působením liberálního (volného), či autoritativního výchovného stylu.