Průměrný Čech má nějaké doma: má kde bydlet a má kolem sebe nějaké rodinné příslušníky. Přesto se někdy objeví pocit prázdnoty a vtíravá myšlenka, zda je to ten skutečný domov. Odpověď může být složitější. Možná je to jen jedna část našeho domova. Ta druhá se skrývá hluboko uvnitř nás a čeká, až ji objevíme, porozumíme jí a začneme ji naplňovat.

Máme‑li štěstí, narodíme se obklopeni láskou a péčí, čeká nás teplé místo, jistota. Jako miminka nedokážeme nebýt sami sebou, a tak jsme také přijímáni. Zažíváme pocit domova. To je samozřejmě ten nejlepší vstup do života, jaký může dítě získat a jaký můžeme dítěti dát. Někomu se bohužel takového daru nedostane a mnozí další o něj postupně přicházejí.

Pocit jistoty, bezpečí a bezvýhradného přijetí se může vytrácet s tím, jak se rozvíjí osobnost, nebo prostě vlivem okolností, nad kterými dítě nemá moc. Nejdřív to většinou nedokáže pochopit, a tak přichází období potlačení reality, sebeobviňování, kompenzací. To vše pak s námi často putuje i do dospělého života.

Pokud časem přijde pocit, že náš domov není ideální, ale nechceme hned bořit mosty a hledat jinde, můžeme mu dát šanci tím, že začneme hledat i sami v sobě.

Nakonec dospějeme a hledáme svůj vlastní domov, někdo z té lepší, někdo z horší startovní pozice, vědomě či nevědomě. Mnohý také uvěří, že pocit skutečného domova mu přinesou jiní lidé, zajímavější zážitky, větší dům, mladší partner či dokonce nové děti. Dnešní svět nám v tomto hledání nabízí opravdu nebývalou svobodu. Umíme s ní ale nakládat?

Je to velmi tichý hlas, který nás volá domů a napovídá, jakým směrem v životě jít. A tak se snadno přehluší spoustou práce, adrenalinovými sporty, alkoholem či virtuálním světem.

Pocit domova

C. G. Jung napsal, že není jednoduché vést jednoduchý život. Co by asi říkal dnes… Jednoduché činnosti nás nutí k přemýšlení. K pohledu do očí druhého i do vlastního nitra. Jung z potřeby zhmotnit své myšlenky a nalézt domov pro svoji duši začal stavět věž u jezera. Stavěl ji postupně, bez jasného plánu, a nakonec v rozmezí mnoha let vytvořil rozsáhlý, ale jednoduchý dům bez vody a bez elektřiny. Tam se cítil sám sebou, ale zároveň v úzkém kontaktu se svojí rodinou a se svými předky.

Ti nejmoudřejší všech duchovních tradic tvrdí, že domov můžeme nalézt jen sami v sobě. Že k tomu nepotřebujeme jiné lidi, natož věci. Věřím jim. Sama ale zatím ty lidi i věci potřebuji, a tak mluvím k těm, kteří jsou na tom podobně. Zkusme obojí. V přirozené posloupnosti lidského života.

Můžeme si své hmotné i nehmotné domovy více opatrovat a chránit. Věnovat jim dostatek péče a laskavosti. Naslouchat hlasu, který cestu domů zná.

Na počátku naší dospělosti je obvyklé více toužit po věcech, po kariéře, po zážitcích. Podaří‑li se nám něco z naší touhy uskutečnit (a s něčím se rozloučit), můžeme pochopit, že domov máme docela blízko, že ho nemusíme hledat, ale uskutečňovat. Tehdy můžeme převzít odpovědnost za založení vlastní rodiny, která se stane i bezpečným přístavem pro naše děti.

A pokud přece jen časem přijde pocit, že to není domov ideální, ale nechceme hned bořit mosty a hledat jinde, můžeme mu dát šanci tím, že začneme hledat i sami v sobě.

Tehdy si také můžeme položit velmi jednoduché otázky:

• Kdy se cítím, jako bych se vrátil/a domů? Se svými vzpomínkami, se svými dětmi, při poslechu hudby, při sbírání hub, když běhám v lese?
• Co je symbolem mého domova? Nejsou to náhodou lidé, na které si nedokážu najít čas? Nebo třeba jenom vůně, která mi přináší klid a očekávání něčeho milého?
• Co se mi daří, čím pěkným dokážu prostor mého domov naplnit? Možná dokážu projevit vděčnost, možná pravidelně (a přiměřeně) navštěvuji své rodiče, i když se mi občas moc nechce, a možná si každý večer rekapituluji svůj den a nezapomenu se pochválit.

Odpovědi hledejte v klidu a nebuďte překvapeni tím, že jsou třeba až příliš prosté. Můžete to vzít jako příležitost žít své doma více vědomě.

Není reálné, abychom si každý vybudovali svoji věž. Můžeme si ale své hmotné i nehmotné domovy více opatrovat a chránit. Věnovat jim dostatek péče a laskavosti. Naslouchat hlasu, který cestu domů zná. V dospělosti už je jen na nás samých, dokážeme‑li si najít svůj prostor porozumění a bezpečí. Pro sebe i pro ty, se kterými jsou naše životy spojeny.