Velká část mých klientů se na mne obrací proto, že by se chtěli poučit ze svých chyb v partnerských vztazích, ale nedaří se jim přijít na to, kde je zakopaný pes. Není divu – je velmi těžké získat náhled na své chování, které stereotypně opakujeme v každodenním životě. V situaci, kdy máte pocit, že se vám v nějaké důležité oblasti nedaří, opakují se vám podobné problémy a situace a je pro vás důležité to změnit, ale nenacházíte cestu, je spolupráce s odborníkem velmi efektivní cesta. Kus práce ale můžete udělat i sami. Jak proces poučení se z chyb vlastně funguje?
Chybami se člověk učí. Známé rčení, které slýcháme od dětství. Funguje ale opravdu automaticky? Jsou to chyby samotné, které nás učí? Prapůvodní princip tohoto mechanismu je jednoduchý. Slouží k sebezáchově, tedy k tomu, abychom se vyhnuli nebezpečí. I evolučně starší živočichové se velmi rychle naučí vyhýbat se podnětům, které je zranily nebo jim způsobily bolest. Jde vlastně o jednoduchou formu učení, kterou behavioristé nazvali operantní podmiňování.
Operantní podmiňování (učení se ne/úspěchem) je druh učení, při kterém se mění pravděpodobnost výskytu určitého chování na základě zakoušených důsledků. Funguje to v pozitivním i negativním smyslu – stejně tak, jako se organismus naučí opakovat chování, které mělo pozitivní důsledky, učí se i neopakovat chování, které mělo důsledky negativní.
Za to můžeš ty!
Nicméně lidský svět je čím dál složitější a škála situací, které zažíváme, je čím dál pestřejší. Samozřejmě, že v situaci, kdy dostaneme ránu elektrickým proudem od staré trouby, si příště dáme pozor na to, jak s ní manipulujeme. Ale co když se bavíme o mezilidských vztazích nebo chování k sobě samému? Jistě máme všichni nějakou zkušenost s opakováním stejných chyb i přesto, že se nám už několikrát vymstily. Jak je to možné?
Do našeho světa přibylo tolik uměle vytvořeného a kulturně a sociálně podmíněného, že příroda sama už na to zkrátka nestačí. K biologicky podmíněným reakcím a chování přibylo mnoho dalších forem chování a prožívání, které vznikly na základě sociálních zkušeností, a tady už kauzalita není tak zjevná. To, kde jsme udělali chybu, nemusí být vždy na první pohled rozpoznatelné, nemusíme si to uvědomovat nebo si to připustit. Do procesu učení tak vstupuje celá řada psychických procesů a vzorců, nejde o automatický proces, musíme ho ovlivňovat vědomě a často k tomu potřebujeme zpětnou vazbu od druhých.
Pokud svou chybu nevidíme, těžko se z ní můžeme učit.
Vyberme tedy nějakou konkrétní situaci, na které si ukážeme, jak to vlastně může s našimi chybami vypadat. Nejlépe je to viditelné na vztahových záležitostech. Možná i vám se stává, že vaše vztahy obvykle končí podobným způsobem nebo z podobné příčiny. Třeba proto, že máte pocit, že vám váš partner či partnerka dostatečně nerozumí, že vás příliš kritizuje, že příliš často řeší věci, které vám připadají nepodstatné. Nebo proto, že máte pocit, že nejste dost dobří, nenaplňujete role, které druhý očekává, máte přílišné nároky atd.
Většinou se na to díváme dvěma způsoby: buď vidíme chybu na straně partnerů, nebo v sobě. V případě rozchodu většinou potřebujeme nějaký extrémní názor nebo náhled, proto se varianta typu bylo to oboustranné a nešlo to dohromady vyskytuje málokdy.
V psychologii se v tomto kontextu mluví o typologii lidí na základě tzv. locus of control, tedy místa kontroly. Jde o to, jakým směrem lidé zaměřují přisuzování příčin a důsledků různých situací ve svém životě. Buď je vidí v sobě, nebo v druhých. Samozřejmě existují různé kombinace a střední varianty. Rozlišuje se interní a externí místo kontroly:
- v prvním případě člověk své úspěchy i neúspěchy přisuzuje sobě samému
- ve druhém případě pak naopak okolí.
Často se vyskytuje kombinace externího a interního místa kontroly, a to v podobě
- přisuzování svých neúspěchů vlivům okolí a svých úspěchů sobě samému
- přisuzování neúspěchů sobě a úspěchů zásluhám druhých.
Prosím, ukaž mi, kde dělám chybu
S výše popsaným významně souvisí to, jak se stavíme k poučení se z chyb. Pokud svou chybu nevidíme, těžko se z ní můžeme učit. A pokud ji vidíme vždy a všude, dostáváme opravdu nějaké adekvátní ponaučení, nebo se spíš posouváme do sebedestruktivní roviny, kde sami sebe vlastně nutíme vyhýbat se i příjemným věcem?
Vraťme se k našemu příběhu o vztazích. Víme‑li, že se nám opakuje nějaká věc, která vede k rozchodu, můžeme si buď říct mám smůlu na partnery, nebo kde dělám chybu? A v kontextu učení se z chyb: v prvním případě není špatné položit si otázku jaké partnery si vybírám?, jaké partnery přitahuji a proč?
V druhém případě má smysl zamyslet se nad tím, jestli se příliš nezaobíráme vlastními chybami a špatnými vlastnostmi bez zvážení toho, jaký byl náš partner a jestli jsme vůbec byli kompatibilní. A jestli nezapomínáme na to, že i náš partner by měl mít respekt k tomu, jací jsme, a že to není vždycky tak, že ten druhý je lepší a má pravdu.
Souhrnně řečeno, ať už se ve zmíněné typologii nacházíte kdykoli, pro adekvátní poučení se z chyb je důležité pokusit se o nadhled a střízlivé hodnocení situace, ze které se můžete učit. Není samozřejmostí, že si chybu uvědomíte, ani že se poučíte.
Když nějaká situace dopadne z vašeho pohledu špatně, vždy má smysl podívat se na ni zpětně a s určitým nadhledem a s trochu jiným rčením, a sice „všechno zlé je pro něco dobré“. Bez rozhodnutí, že místo truchlení nad rozlitým mlékem budete hledat na neúspěchu to pozitivní a možnost se poučit a posunout dál, to nepůjde.
Ptejte se, co se vlastně stalo, jaké to pro koho má pozitivní či negativní důsledky, a hlavně, co to znamená pro vás.
A tady se musíme zastavit. Co to znamená pro nás, si často uvědomujeme spíš v kontextu stereotypů, ve kterých jsme zvyklí uvažovat. Ale naštěstí snad každý máme ve svém okolí blízkého člověka, který nám dává upřímnou zpětnou vazbu nebo má alespoň jiný názor. Toho je dobré využít, když se zamýšlíme sami nad sebou a svým chováním, a z jeho názorů si něco vzít.
Někdy je totiž to, jak běžně smýšlíme a o čem jsme přesvědčeni, že je to pravdivé a „normální“, v dané situaci vlastně neproduktivní. A chceme‑li se opravdu z chyb učit a ne lpět na tom, na co jsme zvyklí, pak si doopravdy musíme připustit, že i negativní zpětná vazba může být smysluplná, že úhel pohledu druhého člověka je cenný a potřebný pro co nejobjektivnější zhodnocení situace.
Poučení je soukromý majetek
Pro smysluplné poučení se z chyb je také velmi podstatné nastavení vlastních hranic a priorit. Podle toho pak také můžeme rozlišovat, co je doopravdy chyba a co bychom měli dělat jinak. Bez pozitivní formulace lze to negativní jen těžko určit. Bez dobrého není ani špatné, bez světla není tma. Potřebujeme zkrátka alespoň dva póly, abychom se mohli ve světě a v sobě orientovat. A stejně tak potřebujeme priority, potřebujeme vědět, co je pro nás důležité a co ne, co chceme a co nechceme. Naše poučování se z chyb by pak mělo sledovat právě dosahování našich priorit.
V příkladu partnerských vztahů to znamená, že když se zamýšlíme nad tím, co jsme udělali špatně, musíme si nejprve říct, čeho jsme vlastně chtěli dosáhnout, co bylo naším cílem a kde se ten cíl nacházel v žebříčku dalších priorit. Musíme si také uvědomit, kde chceme mít a kde máme svoje osobní hranice, jestli nám takto vyhovují a jsou v souladu s našimi prioritami a jestli je partner překročil nebo jsme je naopak my nastavili příliš úzce. A i k tomu je opět dobré slyšet zpětnou vazbu od člověka, kterému důvěřujeme, protože otázka stanovení a respektování hranic souvisí také s tím, co je druhými považováno za normální, pochopitelné a akceptovatelné.
Když se nám toto všechno podaří, můžeme si sami pro sebe shrnout, jestli jsme udělali chybu v tom, že nás partner nemohl pochopit nebo akceptovat, v tom, že jsme třeba hranice měli příliš vágní, a tak si vlastně s námi mohl dělat, co chtěl, nebo v tom, že naše očekávání byla nerealistická apod.
Abychom vše vyhodnotili smysluplně, je dobré pracovat jak se svým pohledem na věc, s minulými zkušenostmi a s názory lidí, kterým věříte, tak s analýzou situace a poznanými úhly pohledu dalších lidí, kteří byli v situaci zaangažovaní. Důležitá je hlavně otevřenost a ochota připustit si, že jsme omylní, a samozřejmě rozhodnutí naslouchat i negativním zpětným vazbám. To všechno však s pevnou důvěrou v to, kdo a jací jsme.
Když už tedy o chybě víme, pak se musíme pokusit naladit se na to, že je vlastně dobře, že se chyba stala, protože nám může pomoci posunout se někam dál, zdokonalit se, zlepšit kvalitu života. A pak přichází na řadu stanovení nového cíle – zkuste si co nejvěrohodněji a nejpodrobněji představit, jak by se věci měly vyvíjet, aby to bylo to, co si přejete. A představujte si to tak, jako by to už bylo.
- Jak si přejete, abyste se zachovali v situacích, kde jste dosud dělali chybu?
- A k jakému výsledku to má vést?
- Jak tento výsledek vypadá a jaký pocit z něj máte?
- Co vám to přináší? A co přesně pro to musíte udělat, aby se to stalo?
- Co musíte změnit? Co nového se musíte naučit?
Odpověď na tyto otázky je klíčová, protože skrývá právě to, čím se celou dobu zabýváme – konkrétní poučení z chyb v konkrétních krocích a návodech na to, co dělat jinak, na čem pracovat. Samozřejmě, že ideální by bylo najít obecné poučení a změnit zaběhlé vzorce chování tak, abyste už nikdy v podobné oblasti nechybovali, ale buďme realisté: chybujeme všichni a právě chybami se posouváme dál.
Každá komplexnější změna trvá delší dobu a potřebuje významné životní zkušenosti. Měnit stereotypy chování je tak trochu podobné jako zbavovat se závislosti. Nejvýhodnější je stanovovat si menší, realistické a v konkrétním časovém horizontu dosažitelné cíle, které mají přesah do vyšších, obecnějších a citelnějších cílů. Očekávat všechno hned je sice fajn, ale většinou to vede k tomu, že po krátkém čase sebereflexe a vůle ke změně opadne. Je to jako když chodíte po schodech – do pátého patra taky jen tak nevyšlápnete jedním krokem, musíme mít schodiště, musíte jít krok za krokem. Výtah v tomto kontextu jezdí jen velmi ojediněle.
A věta na závěr? Chtít je základ. Rozhodnout se je první krok. Vidět, cítit, myslet a naslouchat je druhý. Představit si a vžít se je třetí. Pracovat, znát pokoru a učit se jsou všechny kroky další. Možnosti jsou otevřené!
