„Přišla jste za minutu dvanáct,“ zněla slova doktora. Čtyřicet kilo v osmnácti letech znamenalo jediné. Ani roky návštěv psychologů, psychoterapeutů a podpůrných skupin mě nepřesvědčily a já musela poznat, jaké to je padnout na úplné dno. V letech, kdy si moji vrstevníci užívali života, jsem dva měsíce strávila v nemocnici. Od té chvíli jsem si začala vážit každé maličkosti v životě – čerstvého vzduchu, pobytu v přírodě, lidského objetí. Předcházelo tomu devět let boje, bolesti a nekonečných pádů.

V roce 2016 se můj život obrátil vzhůru nohama. Nemoc, o které jsem si tehdy myslela, že se mě netýká, najednou byla součástí každé minuty mého dne i celé mé rodiny. Mentální anorexie mě naučila jedno: nikdy nikoho nesoudit. Ani podle vzhledu, ani podle chování. Každý z nás si v sobě něco nese, a pokud jste si něčím podobným neprošli sami, nikdy to úplně nepochopíte.

Anorexie není jen úbytek na váze nebo honba za dokonalou postavou. V mém případě to bylo i vypadání vlasů, ztráta menses a hlavně úsměvu na tváři. Sdílím tohle všechno kvůli dospívajícím dívkám a chlapcům, kteří si procházejí tím samým nebo znají někoho, kdo s podobným problémem zápasí. Kéž by mi tenkrát někdo řekl, co vím dnes. Možná bych si ušetřila roky trápení, možná bych včas zastavila pád do temnoty.

Jídlo jako nepřítel

Hlava začne vymýšlet fígle, jak se nenajíst a nepřibrat. Ukrývala jsem školní svačiny do šatní skříně, kde je matka párkrát našla. Před návštěvou psycholožky jsem se přejídala, protože jsem nepřibrala, jak jsme se domluvily. Když jsem šla na převážení k doktorovi, který nepožadoval svléknout se do prádla, obmotala jsem si ruce závažím, jen abych měla nějaké to kilo navíc.

Když se mi nepodařilo jídlo zcela spláchnout, musela jsem kousky ze záchodové mísy ručně vyndat a vyhodit. Špinila jsem talíře, aby to vypadalo, že jsem snědla oběd. Připadala jsem si jako blázen, ale v té době jsem si myslela, že nemám na vybranou.

Z usměvavé a bezstarostné dívky jsem se najednou stala někým, koho vlastní rodina nepoznávala. Anorexie často přichází ruku v ruce s dalšími problémy – depresí nebo silnými úzkostmi. Začala jsem přemýšlet, že vše ukončím. Myšlenky na jídlo a na to, jak vypadám, mi zaplňovaly hlavu každou sekundu každého dne. Kolik toho můžu sníst, kdy a kde se najím?

Do restaurace jsem se odvážila až před dvěma lety. Na dovolenou jezdíme jedině tam, kde máme apartmá s vlastní kuchyňkou. A dort k narozeninám? Ten jsem měla naposledy ve svých patnácti, než nemoc propukla naplno. Nejhorší ale je, že jsem netrápila jenom sebe, ubírala jsem radost i svým rodičům.

Příčiny vzniku anorexie jsou různé. V mém případě se snaze najít onen faktor, který vše spustil, věnovalo jen pár úvodních konzultací s odborníkem. Jelikož jsem ani já, ani moji rodiče nemohli přijít na jeden důvod, bylo mi ihned předhozeno, že jen toužím po hubené postavě modelky, jsem vybíravá, co se jídla týče, a celkově perfekcionistka.

Této nálepky se psycholog držel po dost dlouhou dobu naší spolupráce. Až při jednom z posledních sezení jsme společně zabrouzdali k citlivé a bolestivé situaci, kterou si naše rodina v té době procházela a mě osobně hodně ranila. Až v tomto momentě jsem uviděla změknutí a projev soucitu na straně odborníka. I když mi jeho přístup v několika směrech ublížil, naučila jsem se mu odpustit.

Co se vlastně stalo?

Bohužel nalézání příčin mé nemoci mi trvalo několik let a stálo mě spoustu terapeutických sezení. Zpětně myslím, že primární roli hrál fakt, že jsem opravdu perfekcionistka, orientovaná na výkon (hlavně ten ve škole – kde jsem musela mít vždy samé jedničky), mé nízké sebevědomí a již zmíněná rodinná situace.

V posledních letech se mi navíc začaly vracet vytěsněné vzpomínky na dětství a dospívání, kdy jsem byla předčasně konfrontována se sexualitou. Hlavně v období puberty jsem byla ten typ dívky, která dospívá rychleji, a druhé pohlaví o mě začalo projevovat zájem – ve většině případů nevkusným způsobem. Kluci mě často osahávali a také si neušetřili nevhodné poznámky se sexuálním podtextem na mou postavu. Jejich záměrem asi bylo mi polichotit, ale já se za své tělo spíš styděla a snažila se svou ženskost skrývat.

Musím tedy říct, že asi neexistuje jen jeden důvod pro vznik anorexie, stejně jako neexistuje jedna příčina společná všem anorektičkám. V mém případě mi ale nikdo nikdy neřekl nic negativního, co by se týkalo mé váhy. Nikdy jsem nebyla obézní, netrpěla alergiemi na potraviny ani neměla predispozici k tomu mít nadváhu (matka i otec jsou hubení a žádný problém s jídlem nemají). Naopak jsem byla vždy štíhlé postavy s křivkami a od kamarádů slýchávala komplimenty na to, jak vypadám.

Peripetie léčby

Má léčba započala v roce 2016 a trvá dodnes. Vyzkoušela jsem všechno možné: psychoterapii, léky, nemocnici, skupinové terapie…, dokonce i soukromé trenéry a na míru sestavené jídelníčky. Všechno to stálo neskutečně moc peněz a –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ beze změny. Někteří odborníci mi řekli, že mi nejde pomoct. Připadala jsem si jako rozbitá hračka. Holka, která má vše, na co si vzpomene – domov, milující rodinu a přátele. Absolventka gymnázia, studentka dvou vysokých škol a neumí se najíst?

Mohlo by vás zajímat

Tělo po bitvě

Uzavřela jsem se svým špekem příměří. Někde vzadu ale náš konflikt pořád je.

Přečíst článek

To, že mi někteří odborníci, které jsem požádala o radu, řekli, že mi není pomoci, bylo myšleno tak, že i po několika společných sezeních jsem si pořád vedla svou. V tom smyslu, že jsem se neviděla jako „hubená“ i přesto, že teď s odstupem času vím, že jsem taková opravdu byla. Bohužel člověk nemocný poruchou příjmu potravy má zkreslené vnímání své postavy. Říká se tomu tělesná dysmorfie. Nikdy jsem této skutečnosti nechtěla věřit, ale dnes to už vidím.

Také jsem na terapiích odmítala nebo se spíš bála sdělit nějaké citlivé informace o tom, co jsem zažívala doma, což by mohlo psychoterapeuta přivést na odkrytí příčiny poruchy. Nechtěla jsem přijmout číslo na váze, které mi bylo odborníky doporučováno. Neustále jsem smlouvala a prosila o stanovení nižší váhy (někdy mi určili i váhu, kterou jsem neměla ani před nemocí – drželi se striktně BMI kalkulačky).

Tížilo mě, že mi „cizí“ člověk, který mě vidí poprvé v životě, má určovat, jak mám vypadat, aniž by věděl, jak se cítím ve svém těle. Asi obě strany shledaly naši spolupráci jako nikam nevedoucí. Samozřejmě mě to velice mrzelo a frustrovalo. Já ale v hloubi duše věděla a doufala, že někdo někde mi umí pomoci, a hledala jsem, ke komu jinému zajít pro radu.

Počítat, ale jinde

Několikrát se mi vracely myšlenky na to vzdát se. Naštěstí za podpory mých nejbližších jsem vyhledala poslední možnost na uzdravení – nutričního terapeuta. Řídit se dle kalorických tabulek a měsíční vážení pro mě zpočátku představovalo další výzvu. Další krok do neznáma, výstup z komfortní zóny. Myslím si, že je spíš výjimkou, že jsem se již v době propuknutí nemoci neřídila kalorickými tabulkami. Měla jsem ale povědomí o tom, kolik jaké jídlo má kalorií, a v hlavě si dělala počty.

Nutriční terapeutka mi dala na výběr, zda to chci zkusit. Varovala mě, že to může znamenat cestu zpátky, ale také se zmínila o tom, že má pozitivní zkušenosti s klientkami trpícími PPP, kterým tabulky pomohly mít lepší přehled o tom, kolik toho za den sní. Několik měsíců jsem se odhodlávala a nakonec tomu dala šanci.

Zapisování si jídel a jejich nutričních hodnot mi pomohlo hlavně v tom, že při snaze nabrat jsem byla schopna korigovat svůj denní příjem – respektive držet se v kalorickém nadbytku, který je tak nutný pro přibírání na váze. Každý den jsem tedy v mobilní aplikaci viděla, kolik a kde musím přidat, abych dosáhla svého nastaveného cíle (počtu kcal/den). Hned po pár týdnech se začaly dostavovat kýžené výsledky.

Hlubší změny

Po třech letech návštěv odborníka na výživu jsem začala měnit svůj pohled na sebe sama, svůj postoj k jídlu a dokázala přibrat pár kil. Od té doby i moje rodina začala vnímat příjemné změny. Naše vztahy se zlepšily, já si dokázala dopřát i malý zákusek, našla si oblibu ve sportovních aktivitách, ale hlavně se navrátila k sobě samé. Ne každý den je snadný. Nestydím se přiznat, že ve svých čtyřiadvaceti letech jsem se musela naučit jíst doslova od začátku – jíst i něco jiného než čtyři stejná jídla pořád dokola. Neslo to s sebou spoustu přemlouvání a strachu z toho, že jím něco špatného. A tak jsem se nedávno rozplakala nad hovězím gulášem.

Za mým rozhodnutím konečně se sebou něco udělat a vydat se na cestu skutečného uzdravení stálo hlavně uvědomění, že chci žít. Že mám ráda život a lidi kolem sebe. Byla jsem plná nenávisti a strachu a došlo mi, že takhle se už cítit nechci. S nástupem na svou vysněnou školu jsem se ocitla v příjemné komunitě, studium mě začalo znovu naplňovat a rozhodla jsem se vrátit k tanci. Všechny tyto (na první pohled možná malé) krůčky vedly k velkému uvědomění – že toho ve svém životě ještě hodně chci stihnout. A k tomu potřebuji energii a pevné zdraví.

Řekla jsem si, že roky pozornosti věnované anorexii teď musím investovat do sebe. Práce s hlavou je pro mě stále náročná – zejména pokud jde o vnímání mého těla, jeho přijetí a pochopení, že nemusí být „dokonalé“, aby bylo hodnotné. Ale právě v tom začínám vidět pokroky – a to je pro mě nejsilnějším motorem, proč to nevzdat.

Často jako studentka psychologie uvažuji nad tím, zda někdo s historií anorexie může vůbec vykonávat profesi psychologa. Pak si ale připomenu, že nejlépe vaší situaci rozumí ten, kdo si jí sám prošel. Věřím, že všechny ty roky vzestupů a pádů mě měly nasměrovat na tuto cestu. Mým cílem vždy bylo pomáhat lidem. Proto doufám, že tento článek si najde svého čtenáře a pomůže mu uvědomit si, že i tuto nemoc lze zdolat. Jen to chce čas a chuť se nevzdat. Přece jenom „vítězství začíná v hlavě“.

Co dnes vím

Každému rodiči, který má doma dítě trpící mentální anorexií, bych poradila mluvit s ním o tomto problému – klidně, vstřícně, s respektem a pochopením. Je důležité si uvědomit, že takto nemocný člověk má pozměněné myšlení a náhled na sebe. Často má nízké sebevědomí a negativní myšlenky ohledně vlastní osoby. To poslední, co si přeje, je hádka s někým, kdo mu má být tou největší oporou. Nekřičte na své děti, nezlobte se na ně – že zhubly, že nesnědly jídlo, že ho někomu daly nebo dokonce vyhodily. Berte tyto věci jako varovné signály a komunikujte o nich s nimi.

Také bych doporučila správnou volbu další pomoci. Takto zranitelné dítě či dospívající musí být ošetřen někým, kdo je nejen kvalifikovaným psychologem, ale je také schopný projevu empatie a pochopení pro situaci. Role rodičů je klíčová a může stejně tak pomoci jako i ublížit celému procesu léčby. Nepřestávejte své dítě milovat i přesto, že se k vám bude často chovat tak, jak byste to od něj nikdy nečekali. Bude vám nadávat, nesnášet vás. Moje maminka často se slzami v očích říkávala „bolí mě moc, jak se ke mně teď chováš, ale já se nezlobím, protože vím, že se mnou nemluví má dcera, ale ta hrozná nemoc“.

Teď mluvím k tobě, kdo si právě procházíš tím, čím kdysi já. Prosím, nevzdávej to. Pokud jsem já, bojující s tímto démonem devět let, dokázala zůstat tady a naživu, dokážeš to i ty. Nikdy bych tomu nevěřila. Za to, co jsem svému tělu (i své hlavě) za ty roky způsobila, bych si nemyslela, že mi umožní žít. Byla to léta těžké podvýživy, malnutrice, dehydratace, stresu, úzkosti, deprese, užívání antidepresiv a dalších problémů, které zanechaly rány na duši i na těle.

Jsem stále tady a více než kdy dřív mám chuť žít. Snažím se koukat na svět jinak. Vážím si každé drobnosti, každého slunečního paprsku v chladných dnech, každé chyby, která mě posouvá v životě dál. Každého rána, kdy se probouzím ve své posteli ve svém domě. Oběda se svou milující rodinou, která je mým největším opěrným systémem.

Starej se o své tělo, je to silný nástroj, který funguje pro nás, a ne proti nám. A i když mu člověk ublíží tak moc jako třeba já, najde si cestu zpět a oklepe se. Chce to jen čas, píli, trpělivost, sílu věřit a hlavně každodenní práci na svém nastavení mysli a postoji k životu. Vše ale jde, když se chce. A u anorexie více než u jiné psychické nemoci musíš chtít jen a právě ty.

Andrea, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.