Proč by muži měli číst ženské časopisy? Může jim to zachránit život. A jejich rodinám tátu. Tato myšlenka mi proběhla hlavou během nedávné přednášky psychoterapeuta Daniela Wagnera. Byla o sebevraždách. Ženy totiž na své životní cestě čelí řadě specifických výzev, které muže doženou později – nepřipravené. S Danielem jsme si povídali také o tom, co bychom si mohli všichni vzít z tragického konce životního příběhu psychologa Radka Ptáčka.
Během přednášky Sebevražda jako terapeutické téma jsi připomněl, že muži páchají sebevraždy mnohem častěji než ženy. A že nejrizikovější jsou starší muži, zhruba po pětačtyřicítce. Proběhlo mi hlavou: no jo, nečtou ženské časopisy, neznají ty „soft skills“, nesdílejí tolik. Vyklopit na kumpány v hospodě svá trápení je ve většině chlapských partiček tabu…
Já věřím, že jde o celkové mentální nastavení, které k těmto soft skills, jak tomu říkáš, otevírá bránu. Je to opravdu dovednost a určitá kompetence uvědomit si vlastní limity. Že na vše nemusím stačit a že musím mít záložní zdroje. S tímto rozměrem jsou opravdu daleko častěji konfrontovány ženy. Když se s kolegyněmi bavím, mám pocit, že třeba téma cykličnosti s sebou nese uvědomění a přijetí, že ne každý den dokážu fungovat na sto procent. Nebo těhotenství, které ženy učí říci si o pomoc a zvažovat síly. Setkávám se ve své praxi s velmi vyzrálým zvažováním, zda proces těhotenství a nároky mateřství žena zvládne. Jestli dokáže vytvořit s partnerem a blízkými prostředí, kde bude mít dítě vše potřebné, jestli bude mít ona sama dostatek síly a energie na všechno ostatní, co taková životní změna zákonitě přinese, a jestli má zázemí a lidi kolem sebe, kteří v tom procesu budou s ní. Zkušenosti, které jsem právě popsal, člověka vedou ke třem zásadním uvědoměním v oblasti prevence.
Pojďme je probrat. A mluvme o ženách i mužích.
Ano, platí to pro muže i ženy. Abychom se nedostali do situace, kdy jsme osamocení a neumíme si pomoci nebo si o pomoc říci, musíme chápat limity svého života, těla, výkonu. Ženy mají více příležitostí se těchto hranic dotýkat a prozkoumat je. Když to vztáhnu k mužům, tak dopravní zácpa je nepřítel, nemoc je nepřítel, nedostatečná erekce a výdrž je nepřítel. Emoce a potřeby obtěžují, překážejí, omezují. Cílem prevence je tedy respektovat tyto zastávky, které v našem životě jsou, a brát je jako signály, že ne vše v budoucnosti zvládnu sám a ne všechna zastavení jsou problém či konec života.
To bylo první uvědomění. Jaká jsou další dvě?
Druhé je uvědomit si, že jsem nahraditelný. A třetí, že někde je mne potřeba. Že mám za druhé zodpovědnost. Napadá mě jeden krásný příklad – zvažování prezidentky Zuzany Čaputové, zda nastoupí do úřadu vzhledem k nemoci její dcery. Proces rozhodování popisuje v knize Neztratit se sama sobě. Zvažuje zodpovědnost za úřad i zodpovědnost za ty, kteří jsou jí nejbližší. A zevrubně líčí celý proces mezi tím. Zároveň i její rozmýšlení po čtyřech letech, kdy se rozhodla znovu nekandidovat, je neuvěřitelná škola těchto soft skills. Je to ohromně inspirativní, hluboké a cenné.
Nebojme se být průměrní
Často slýcháme, že se máme rozhodovat podle sebe. Ne podle potřeb a přání druhých. Tak jednoduché to ale asi není…
Ano, některá rozhodnutí a změny neděláme kvůli sobě, ale kvůli svým dětem, své ženě, kvůli lidem kolem mne, na kterých mi záleží a za které nesu velký podíl zodpovědnosti. Je to určitý druh dovednosti vyjít ze svého světa, opustit svou vlastní důležitost a vnímat svou zodpovědnost. Někdy nás může právě toto uvědomění posílit.
To je zajímavý postřeh. Mluvit o svých problémech nebo jít na terapii ne kvůli sobě, ale pro své blízké. Ať mě tu mají v pořádku, ať jim nepřináším bolest, ale ať jsem jim oporou.
Právě. Sám kvůli sobě třeba své trápení nikomu nevyklopím. Raději se budu litovat nebo budu ukřivděný, nešťastný. Naštvaný, že mě ostatní někam tlačí. Ale když mě něco přesahuje, tak je to úplně jiná síla a energie. Když vím, že tu není všechno jen o mně, budu překračovat vnitřní bariéry daleko snáze.
Je to tvoje zkušenost z práce s klienty, nebo už něco takového vnímáš i u sebe?
Mluvím také z vlastní zkušenosti, i když ještě nejsem v tom kritickém věku. Vždycky jsem pádil jak v rychlíku, výkon za výkonem. Měl jsem pocit, že zvládnu vše, a byla pro mě výzva říci si o podporu. Pak jsem si vykloubil rameno, po čemž následovalo postupné léčení a sžívání se s novými limity. Zpomalení, které mě mnohému naučilo a v mnohém změnilo. Naučil jsem se konečně na některé věci vyprdnout. A řadě lidí jsem si náhle byl schopen říct o pomoc. Pak přišla moje žena Lucy a můj syn, to jsou dvě důležité stopky v mém životě. Vím, že tu nebudu napořád, proto je fajn být tu teď pro ně. Najednou můžu být i v práci nahraditelný a ani nemusím být tak důležitý, jak jsem to dřív potřeboval.
Zkusme to, co mi říkáš, shrnout do obecně platného doporučení.
Pokud si začneme více všímat podobných zastávek a uvědomění a zasadíme je tímto do našeho příběhu, pak budeme mít více potřebné síly i motivace hledat cestu ven, až nám poteče do bot a nebudeme vědět, co se sebou. A napadá mě ještě jeden apel. Nedávno jsem četl rozhovor Terezy Matějčkové s teoretikem médií Norbertem Bolzem, který tam řekl přímočaře a suše: ženy jsou průměrnější než muži. Nejdřív mě to nadzvedlo. Ale četl jsem dál a dostal se k pointě, že muži jsou zas mnohem častěji jak géniové, tak úplní idioti. A v průměru že jsou ženy rozumnější, rozvážnější a inteligentnější. Ta provokativní slova ukazují na něco důležitého. Průměrnost je nadmíru potřebná. Ve zmíněném příkladu se Zuzanou Čaputovou si ona sama dovolila být průměrná, udržitelná, nejít přes sebe. Držet se průměrnosti může být totiž velmi neprůměrné a silné – držet střed, když vše ostatní tlačí do extrému. To je můj druhý apel: nebojme se být průměrní.
Podívejme se na typický obraz fajn chlapa. Je vyrovnaný, umí pobavit, věci se mu daří, má přirozenou autoritu, negativní energii si odventiluje sportem…
Vidíš a já mám chuť kontrovat symbolem ze své praxe, který se kolem mne zas a znovu objevuje – obraz zlomeného nenávistného muže, který si stěžuje na všechno a všechny, nic pro něj není dobře, lituje se, je ukřivděný, a kdyby mohl a uměl, tak by neustále plakal. A mnohdy nesnáší děti a má odpor ke všemu novému. Kde se to zlomí, že z jednoho obrazu se překlopíme do druhého? To, co často z pozice mužů vyčítáme ženám, že si stěžují, občas se litují či pláčou, jsou vlastně velmi dobré zvládací mechanismy na zvýšenou zátěž, když je čas od času užijeme. Být soucitný k sobě i okolí je důležitá dovednost, která nám umožní sáhnout po zdrojích. Mluvit o sobě, zastavit se na kafe s přáteli, zajít na psychoterapii. Tohle jsou věci, které ten fajn chlapík v prvním obrazu obvykle nedělá. A pak mu to může v budoucnu chybět.
Zastavme se u té terapie. Všude se mluví o tom, že je to dnes téměř nedostupná služba.
Terapie je nedostupná sektorově. Třeba pro děti. Nebo regionálně, například v Karlovarském kraji. Jinak je jí v posledních pár letech všude habaděj a muž kolem čtyřicítky či padesátky, pokud se bude snažit, si terapeuta nebo terapeutku najde do týdne. Od svých klientů ale vím, jak si cestu k pomoci muži umí zkomplikovat a prodloužit: terapie je nedostupná, kamarádi by mne nevyslechli, rodina mě nepochopí, práci změnit nemůžu a tak dál. V takovém klubku sebelítosti se moc změn udělat nedá. Tím se ještě jednou vracím k tvé úvodní otázce, co bych poradil chlapům: zaměřte se na svá alibi. Zkoumejte je – proč něco nejde, proč něco nesmím, nezvládnu. Přemýšlejte, co vám pomůže tyhle zavřené dveře otevřít, všechny tyhle závory prolomit.
Když se slabost nepřipouští
Když jsem popisoval ten obraz ideálního muže, měl jsem před očima mediální obraz nedávno zesnulého Radka Ptáčka. Když dobrovolně odešel ze života, překvapila mě míra nepochopení profese psychologa a psychoterapeuta. Někteří kamarádi se mě ptali: Jak se něco takového může stát? Psycholog a sebevražda? Jak chce pomáhat druhým, když nepomůže ani sobě? Viděli to dokonce jako zpochybnění pověsti celé profese. Snažil jsem se vysvětlit, že psychologové mají odborné znalosti a dovednosti, které jim umožňují pomáhat druhým, ale v životě se potýkají se stejnými problémy jako ostatní lidé…
Ano, je to zvláštní, jako kdyby psychoterapeuti či psychiatři nebyli lidé, kteří mají také svá životní zápolení. A jako kdyby to, že dělají danou profesi, nutně vedlo k tomu, že nebudou procházet životními krizemi, se kterými si nebudou vědět rady. Ale vím, že když jsem psychologii začínal studovat, párkrát jsem se sám pozastavil nad tím, jak to, že dlouholetý psychoterapeut kontaktuje terapeutickou službu nebo krizovou linku. Nebo skončí na hospitalizaci. Dokonce mi to přišlo jako slabošství či selhání. Pak jsem si uvědomil, jaké nepochopení to prozrazovalo, a za své představy jsem se styděl. Dnes už mi to přijde jen úsměvné.
Jak bys tedy sám na podobné dotazy reagoval?
Myslím, že to zachycuje důležitý rozměr, který možná smrt někoho takto viditelného přinesla. Prostředí zdravotnictví, psychoterapie, psychiatrie může být v mnohém velmi hierarchické, statusové, kompetitivní… Kdybych to zjednodušil, slabost se tu neodpouští. A tak je jednodušší uzavřít se do vlastní masky, bubliny – a nepřipustit si něco včas. Dokážu si představit mnoho důvodů a cest, které nakonec mohly vést k jeho smrti. Přijde mi ale důležité tuto diskusi dále nerozvíjet, protože v takovém individuálním případu nikdy nepostihneme, zvláště takto od stolu, co vlastně k události vedlo. Je to černá skříňka, ke které nemáme přístup.
Ale přemýšlet o tom můžeme…
Ano, je potřeba podobné situace v obecnější rovině mapovat a interpretovat. Co možná vede lidi v podobné situaci, že si sáhnou na život? Ve své praxi často říkám klientům, kteří si zpracovávají traumatickou zkušenost či velmi bolestivé vzpomínky a prožitky, že byť je jim nyní hůře, je důležité, že si teď dávají prostor, kapacitu i čas těmto tížím čelit. Byť je to teď bolestivé, jdete cestou odvahy. To, že teď svému trápení čelíte, je podstatné. Nedostihne vás následně za deset, dvacet let, kdy problém může narůst do zničujících rozměrů a vy už nemusíte mít kapacitu to ustát. A třeba si sáhnete na život. Nevím, jestli Radek Ptáček zhmotnil tento případ. Nicméně nese se to celým tímto rozhovorem – že včas nezačneme brzdit. V určitém věku najednou nemáme nástroje, abychom s tím rozjetým vehiklem uhnuli, i když jasně vidíme zeď, proti které se řítíme.
Co bys tedy vzkázal mému kamarádovi, který „neví, co si o tom myslet, ale ví, že jeho důvěrou v psychologii a psychoterapii to otřáslo“?
Že jde o situaci, kdy se mýtus setká s realitou. Celebrita vynáší odpadky. Herec má život, který vůbec nesouvisí s jeho rolemi. Politik je člověk a baví se s lidmi. Psychoterapeut má duševní obtíže. Tento šok je reflexí mýtů, které si do psychoterapie či psychiatrie vkládáme. A je prospěšné tento mýtus rozbíjet. Někdy nám totiž maska odbornosti zakryje reálnou lidskou tvář. Terapeut pomáhá klientovi porozumět jeho vlastní realitě a může být úlevné vědět, že realita terapeuta není až tak vzdálená od té klientovy. Dává to naší profesi lidskost a hloubku. Není ku prospěchu věci, aby si naši klienti mysleli, že koukneme a víme, co mají a nemají dělat, aby bylo zase dobře. Terapie je společné hledání, při kterém klientovi pomáháme objevit způsoby, jak žít spokojenější a naplněnější život.
