Zkuste takový pokus. Vezměte si některou zprávu z minulého týdne. Třeba: „Klokani se domluvili s prasaty a liškou. Vykopali si tunel ze zoo.“ Nebo: „Policie vyšetřuje případ kolegy, který udělal kariéru s falešným maturitním vysvědčením.“ Případně: „Pražští politici z ODS a TOP 09 odvolali šéfa Dopravního podniku.“ Ano?

A teď se zkuste u každé jednotlivé zprávy rozhodnout, jakou ve vás vyvolala emoci. Udělala vám radost? Nebo vás naopak rozzlobila? Vyvolala ve vás smutek? Pobavila vás? Nebo vyděsila? Byla pro vás nějakým způsobem inspirující? Případně byste řekli, že vás nechala naprosto klidnými?

Psychologové tvrdí, že lze popsat několik druhů základních emocí. Takže které jste cítili po přečtení zmíněných zpráv?

Bývalý šéf zpravodajství a moderátor TV Nova Pavel Zuna kdysi tvrdil, že emoce jsou nejlepšími „nosiči informací“. Můžeme nad tím ohrnovat nos a tvrdit, že to je premisa bulvární žurnalistiky. Ale nenechme se mýlit, ta to jen se svými křičícími titulky, citoslovci, expresívními výrazy a „zvířátky na konec“ dělá prvoplánovitěji než média ostatní. Bez emocí to neumějí ani New York Times.

Otázka zní, jaké emoce mají média vyvolávat. Fungují lépe, když nás rozzlobí a vystraší, anebo pobaví a potěší? A můžou či mají to novináři nějak ovlivňovat? Je jasné, že do určité míry tyto emoce kopírují události. Když propukne nějaká válka nebo dojde k přírodní katastrofě, je jasné, že převládnou emoce negativní. Když slavíme svátky nebo naši sportovci sbírají medaile, dostaneme větší „zásah“ emocemi pozitivními.

Autoři experimentu soudí, že už samotná čtenářská „sebeanalýza“ umožní zaujmout ke zpravodajství racionálnější vztah.

Zajímavým experimentem je v tomto ohledu filipínský webový projekt zvaný Rappler. Ten je v zásadě běžným zpravodajským serverem, ke každé zprávě na internetu však připojuje „měřič nálady“. Čtenář si může vybrat a „kliknout“ na jednu z osmi emocí, které po přečtení cítí. Výsledky jsou pozoruhodné. A to z několika důvodů.

Například tytéž zprávy vyvolávají mnohdy protichůdné pocity. Ne vždy, je jasné, že zpráva o ničivých povodních většinu lidí rozesmutní, některé vystraší a asi nikoho nepobaví. Ale komplikované to začne být třeba u politiky. Tam jedna informace může některé lidi rozčílit a jiné potěšit, případně pobavit anebo v mezním případě i vyděsit.

Rappler vyhodnocuje skóre u každého článku, ale pak i v kontextu celého dne. Takže víme, které dny jsou čtenáři serveru šťastnější, a kdy naopak smutnější. A lze to vzít i z opačného konce. Cítíte se zrovna nějak špatně a nechcete si kazit náladu špatnými zprávami? Na Rappleru je můžete preventivně odfiltrovat.

Autoři experimentu soudí, že už samotná čtenářská „sebeanalýza“ (jak se cítím?, je mi z toho spíš smutno, anebo jsem rozzlobený?) umožní zaujmout ke zpravodajství racionálnější vztah. Když známe své emoce, můžeme je snadněji „odstínit“ a dát větší prostor mozku.

V posledních několika dnech jsem se přistihl, že o svých emocích přemýšlím i při čtení či sledování běžného zpravodajství, kde žádná tlačítka ani jiné „hromosvody“ na emoce nejsou.

No nevím, jak moc to tak opravdu je, ale v posledních několika dnech jsem se přistihl, že o svých emocích přemýšlím i při čtení či sledování běžného zpravodajství, kde žádná tlačítka ani jiné „hromosvody“ na emoce nejsou. Když nic jiného, je to hra, která „konzumaci“ zpráv činí zajímavější.

To se potvrdilo i Rappleru. Za měsíc existence téměř dohonil v návštěvnosti hlavního zpravodajského konkurenta. A slaví úspěchy na sociálních sítích, zejména na Facebooku. Ostatně byl to Facebook, který nás naučil používat tlačítko „líbí se mi“. A Rappler udělal jen to, že k němu přidal ještě sedm tlačítek dalších.

Zkusí něco takového i ostatní? V současné krizi, kdy většině médií klesá počet čtenářů i příjmy od inzerentů, je každý pokus dobrý.

Otázka k diskusi: Jaké pocity ve vás obvykle vyvolává čtení Psychologie.cz?

Článek vyšel v týdeníku Reflex. http://twitter.com/cermak