Scéna z partnerského života dnešních třicátníků: společně sedí u kuchyňského stolu – ona vyrábí panenku z ovčí vlny, on popíjí lahvové pivo. Ona mluví o tom, že neví, jestli jít na kurz afrického tance nebo na tantru pro ženy, on mlčí, občas přikývne a hledí kamsi do vesmíru.

Jak vyrovnat tu nerovnováhu? Dejte muži něco na čtení! Ale zase ne jen tak něco…

Ženy nad třicet se zpravidla spontánně zajímají o zdravou stravu, cvičí jógu, chodí na různé semináře osobního rozvoje. Je to fenomén, který zkarikoval Michal Viewegh ve svém románu Biomanželka. Nečetl jsem ho, vím to jen z rozhovoru v rozhlase. Zato jsem přečetl pár knih pro muže.

A také jsem se mnohokrát přesvědčil, že zájem o svoji roli, identitu, podstatu (vyberte si, jak libo) u mužů často nespustí extatický taneční zážitek, ale tiché přemítání nad textem.

Byl to i můj případ. Dobře si vybavuji jemné chvění při četbě Železného Jana. I když jsem autorovi úplně nerozuměl, tušil jsem, že s ním si doplňuji potřebné vzdělání o mužském světě. A dostal jsem chuť si je dál rozšiřovat. Tak jsem zorganizoval workshop pro muže…

Nabídka tzv. mužské literatury je dnes už docela široká, do češtiny byla přeložena asi desítka titulů. Chci zde představit tři favority veřejného mínění podle umístění v anketě na webu Ligy otevřených mužů. A zmíním i pár dalších knih včetně jednoho černého koně.

Kniha o mužství: důvěryhodná příručka

Zdá se, že nejpopulárnější je u nás Mužství, v novém vydání pak Kniha o mužství australského terapeuta Steva Biddulpha. Podle mě je to dobrá příručka: na začátku kapitoly citát, pak problém, řešení, eventuálně malý dotazník a na konci shrnutí v bodech. Například v 11. kapitole šest dobrých důvodů pro práci:

• být nezávislým,
• živit rodinu,
• vytvářet pracovní místa,
• radit druhým a učit je,
• využít svůj talent,
• měnit svět.

Biddulph má dar působit jako přirozená autorita. Navíc je i dobrým vypravěčem.

Pevná struktura, která volně kopíruje běh života muže, neobtěžuje. Biddulph má dar působit jako přirozená autorita. Navíc je i dobrým vypravěčem – text průběžně prokládá silnými příběhy ze svého života a praxe. Například o tom, jak otec třicet let držel před synem tajemství, proč nevzal lákavou nabídku (majitel firmy byl hazardní hráč), než se ho syn zeptal… Biddulphovi věřím a rád ho doporučuji svým klientům i v mužských skupinách.

Železný Jan: básnivý slabikář

Jiný styl má zmíněný Železný Jan, nazývaný někdy biblí mužského hnutí. Strukturu mu dává košatá pohádka bratří Grimmů, kterou volně interpretuje a komentuje Robert Bly, což je… básník.

Čtenář se ocitá v proudu symbolů, myšlenek, odkazů na mýty i statistiky.

Takže se čtenář ocitá v proudu symbolů, myšlenek, odkazů na mýty i statistiky. Bly například dokáže na několika stránkách asociovat tradici afrických kmenů, ruskou pohádku, příběh o Percivalovi, svatého Jiřího, Bushe, Lincolna a báseň Roberta Frosta.

Plout po této iracionální řece je hodně napínavé. Mimoto v ní čtenář narazí na ostrůvky velmi jasných zpráv, nejznámější je asi apel na návrat k divému muži. Železný Jan je estétský opus, nicméně podle mne patří do povinné mužské literatury.

Cesta pravého muže: kázající pseudo‑guru

Novým hitem je Cesta pravého muže od Davida Deidy. Kniha aspiruje na duchovního průvodce a podle toho je i koncipována: obsahuje 51 kapitol, které se, jinak to nevidím, žánrově nejvíc podobají kázání. Autor píše skoro pořád v druhé osobě množného čísla a používá rozkazovací způsob, což působí mravokárně, i když s ním souhlasíte: „Buďte se svou ženou a dětmi bez kompromisů a zmatku.“

Deida v knize zamlčuje, že vlastně učí tantru.

Mimoto je zde jeden velký rozpor: první část s názvem Cesta muže zdůrazňuje myšlenku, že muž má dát svému poslání přednost před vztahem, zbylých sedm částí ovšem pojednává o vztahu k ženám, zejména pak z hlediska sexuality. Deida totiž v knize (narozdíl od svého webu) zamlčuje, že vlastně učí tantru. Mě tento typický pseudo‑guru, který neuvádí reálné příklady, cituje jen sám sebe a dělá si patent na mužský ideál (prý zná „pravého muže“), nebere.

Každému podle jeho gusta

Spirituální pohled na mužský život je určitě potřebný. Kdo o něj stojí, ať si přečte Pozor, srdce muže! od Johna Eldredge nebo Cestu divokého muže, respektive Stát se moudrým mužem, které napsal františkánský bouřlivák Richard Rohr ve spolupráci s Josephem Martosem. Křesťanský kontext všech těchto titulů může trochu rušit, ale čtenář se každopádně dostane pod (u křesťanů asi spíš nad) hladinu všedního dne.

Religiózně neutrální, a přitom také dost spirituální je Král, válečník, kouzelník, milovník, kterou napsali Robert Moore a Douglas Gillette; jejich popis mužských archetypů je plastický, srozumitelný, motivující.

A teď ten černý kůň: Chybějící otec, chybující syn. Guy Corneau uvěřitelně kombinuje osobní zkušenost, teoretické úvahy, mužské příběhy i transpersonální stránku. Zaměřuje se na strach z intimity a potlačenou agresivitu, které jsou podle něj hlavními překážkami zralého mužství.

Existuje jistě více knih, které mohou v muži probudit zdravý zájem o sebe. Někdo nechce číst příručky ani spirituální pojednání a osloví ho spíš literární příběh: Doppler (Erlend Loe), Cesta nebo Hranice (Cormac McCarthy), Zeptej se táty (Jan Balabán) anebo, proč ne, i ten Román pro muže (Michal Viewegh).

Kromě toho máme v době, kdy není mnoho času či vůle číst, po ruce silné příběhy filmové: 127 hodin, Gran Torino, Je třeba zabít Sekala, Mrtvý muž, Údolí včel, Útěk do divočiny, Zlomené květiny…

Kniha může pohnout mužem. Nejen když překročil třicítku a straší ho Kristova léta. Třeba se mu zrovna narodilo dítě, má krizi středního věku anebo se prostě v života běhu sám zastavil. Panenku z ovčí vlny v důsledku toho čtení asi vyrábět nezačne a patrně se hned nepřihlásí na workshop, ani ten mužský. Hlavně že se dostane do kontaktu se sebou – se svými zraněními i potřebami. Konečně.

Otázky k diskusi: Může kniha člověku opravdu „změnit život“? Kterou z vašich oblíbených doporučíte ostatním?