Stáli jsme se sklenkami vína na terase chalupy, zhluboka dýchali horský vzduch a mlčky hleděli na nebe, po deštivém dni najednou čisté, plné hvězd. Náhle se noc rozzářila. Jedna hvězda spadla. Jinak, než to znám. Bylo to tak blízko! Zdálo se, jako by zhasla pár desítek metrů nad protějším lesem.

I když to byl jen mžik, něco jsem si přál. Zvyk z dětství. Podíval jsem se na kamaráda Romana, ten s přehnaně vyděšeným výrazem hleděl na mě a vysokým hlasem to shrnul za nás oba: „Ty vole, co to bylo?!“

Když jsme probrali pravděpodobnou příčinu jedinečného nebeského úkazu, podělil jsem se s kamarádem o svoji teorii, proč se přání, v duchu vyslovená, když padá hvězda, člověku obvykle splní.

Majerova teorie jednoho cíle

Jak často se díváte na noční nebe? A jak dlouho takový pohled trvá? Já párkrát do roka, dohromady tak… čtyřicet minut? Ale vždycky mě to dostane.

Začnu přemýšlet, někdy i nahlas, když je kolem publikum. O tom, jak z úlomků asteroidem zasažené Země vznikl Měsíc, jak jím způsobený příliv a odliv pomohl životu z oceánu na souš…

Když mě někdo nezastaví, následují laické, ale o to ambicióznější teorie o vzniku, podstatě a smyslu světa a člověka v něm. Osmiletý syn to naposledy utnul slovy: „Pojďte dovnitř, už to na něj zase přišlo.“

Zkrátka díváte se zase jednou na nebe a máte to štěstí, že zrovna zahlédnete meteor. Během toho titěrného okamžiku, kdy na nebi zazáří, kdy nám hlavou proběhne myšlenka „něco si přej“ a kdy je po všem, musíme vyslovit tu modlitbičku k padajícímu kameni.

Nikdy jsem nepřemýšlel dopředu, co bych si mohl přát. Ta situace je jedinečná tím, že nás vždycky překvapí. Naše mysl nám nabídne jednu myšlenku. Obvykle splnitelnou, aby příležitost získat podporu celého vesmíru nepromarnila. Tato blesková analýza priorit ukazuje, co z realistických přání či cílů je pro nás v danou chvíli nejdůležitější.

Že se nám přání splní, není žádná magie ani kvantová fyzika. Když si něco tak moc přejeme, jdeme za tím.

Věřte svým přáním

Psychologové si před časem na jedné americké univerzitě zahráli na pohádku o zlaté rybce. Každý účastník na pohled nevinného experimentu uvedl tři přání. Předtím jim udělali osobnostní testy. Vzešlo z toho pár zajímavých postřehů, například:

• Muži nejčastěji vyslovují přání týkající se sexu a moci.
• Ženy si přejí hlavně štěstí, chtějí lépe vypadat a být zdravé.
• Extroverti si nejvíc přejí štěstí, pozitivní prožitky a častěji myslí na štěstí druhých.

Pro mě nejzajímavější poznatek: lidé, kteří nejvíc věřili, že se jim jejich přání naplní, byli ti, kteří před zahájením experimentu uvedli, že jsou se svým životem spokojeni.

Přemýšlejte o téhle zákonitosti. Jsou spokojeni se svým životem a věří, že se jim jejich přání splní. Co to znamená? Věřte svým přáním? Nebo spíš přejte si to, čemu se dá věřit?

A je tahle rada k něčemu, když to tak nemáte? Když prostě spokojení nejste a to, co byste chtěli, stejně není dostupné?

Zpátky ke hvězdám

Ale nejsme tady od toho, abychom interpretovali poznatky amerických vědců. Vraťme se k naší Teorii.

Řekli jsme si, že za svými sny, za představami, jak se má náš život vyvíjet a naplňovat, nějak podvědomě jdeme. Někdy se loudáme, někdy bloudíme, někdy si ve škarpě u cesty namlouváme, že už jsme cíle dosáhli. Jak poznáme, že nejdeme správně?

Jednoduše. Není nám dobře. Bývá nám smutno. Řveme na děti. Blbě jíme. Pijeme. Kouříme. Litujeme se. Onanujeme častěji než dřív. Špatně spíme. Něco z toho.

Chováme se jako nějací lovci Perseid. Ráno si přejeme to, v poledne tamto. A večer nechceme to z rána a chceme to, co jsme měli včera.

Hledáme úlevu, podléháme nutkavému chování, abychom si aspoň na chvilku udělali dobře. Protože celkově nám dobře není. Nelíbí se nám cesta, po které jdeme.

Že tak žije většina lidí? Že musí? Že i vy musíte? To je mi líto.

Kdybyste nemuseli, poprosil bych vás, abyste si dneska našli chvilku, kdy se můžete zastavit a v klidu přemýšlet, jestli jdete tam, kde si přejete být. A když to nepůjde vymyslet rozumem, abyste se třeba začali častěji dívat na noční nebe. Jen tak. Třeba přiletí hvězda a posvítí vám na cestu.

Jak překročit fázi okouzlení myšlenkou a opravdu s něčím důležitým pohnout: Nakopnout nestačí