„Můj přítel mi říká, musíš mít přece nějaký svůj cíl, kam směřuješ. Jenže já nevím, jakou mám vizi. Nejde mi nic takového vymyslet.“ Tohle mi nejistě říká slečna, která se živí na volné noze, maluje, nedávno šla sama do Santiaga. Má kamarády, dětskou radost z maličkostí, zájem sama o sebe. Ale nemá vizi a cíl. Totiž, ji samotnou netrápí, že neví, kudy její život poplyne. Je na to zvědavá. Ale má neurčitý pocit, že by ji to trápit mělo. Bývala jsem mohla odpovědět něco inteligentního. Místo toho jsem poněkud vypadla z terapeutické role a vyhrkla: „A to se musí?“