Byla bych moc ráda, kdybych mohla napsat, že moje setkání se sektou skončilo narozením syna, jehož otce jsem potkala právě díky Mesiášovi. Tak jednoduché to ale bohužel nebylo. Pojďme raději začít od samého začátku…

V roce 1993, kdy jsem si přečetla knížku od „Jediného Pravého Mesiáše na světě“, mi bylo 20 let. Byla jsem průměrná mladá žena té doby. Měla jsem za sebou střední školu a nějaký ten měsíc jsem už pracovala jako sekretářka na vysoké škole, mezi profesory. Úžasné prostředí! K profesorům jsem vzhlížela a hltala každé jejich slovo.

Protože jsem si nerozuměla s matkou a otčímem, odstěhovala jsem se od nich hned po maturitě na kolej, kterou mi vysoká škola poskytla. Měla jsem dvě výborné kamarádky a mladší sestru, která mě milovala. S klukem, s nímž jsme se od mých necelých patnácti let průběžně scházeli a rozcházeli, vztah definitivně skončil. Našel si jinou a tu si po krátké známosti vzal.

Sama se sebou jsem byla spokojená. Rozuměla jsem sama sobě, považovala jsem se za hezkou, milou, oblíbenou ženu a okolí mi tuto moji domněnku potvrzovalo. Někde v hloubi duše byla moje povaha o něco složitější a temnější. To se projevovalo tím, že jsem po hlubších vztazích s lidmi po čase „dupala“, přetrhávala pomyslná pouta a ani jsem nevěděla proč.

Měla jsem za sebou dětství a mládí v materialistické, neharmonické rodině, tak zřejmě i proto mě velmi přitahovalo vše kolem mystiky, esoteriky, náboženství. Hodně jsem četla a hodně jsem „filozofovala“. Mým životním cílem bylo přijít životu na kloub. Pochopit, jak to tu na Zemi funguje. Ať se život jasně vyjádří a já pak budu pokorně šlapat jako hodinky. Také jsem toužila najít si toho nejúžasnějšího muže na světě a mít s ním děti. Chtěla jsem lásku hlubokou, osudovou… něco jako Guinevere a Lancelot, Helena a Paris. Se svým budoucím vyvoleným jsem hodlala žít do nejdelší smrti…

Poselství od Mesiáše

Mesiášova knížka mě oslovila. Byla přísná, jasná, bylo v ní popsané, co přesně je Dobro a co přesně je Zlo. Jak má vypadat dobrý člověk. Co přesně má dělat. A dělat měl to, že se měl ozvat Mesiášovi a jeho ženě. A měl je milovat, uznávat, následovat a pomáhat jim v jejich urputném boji proti Zlu. Pak pro našince mohla přijít i odměna – posmrtný život v Ráji.

Cosi se mi na knížce nepozdávalo, a tak jsem našemu vzácnému Mesiášovi napsala krátký dopis s dotazy. Z rychlé zpáteční odpovědi jsem se dozvěděla, že jsem děsný sobec a mám se ozvat, až budu chtít Mesiášovi sloužit. A to se mi vážně nechtělo. Knížku jsem dala k ledu a pomaličku na ni zapomínala.

Málem bych i zapomněla, kdyby mi jednoho podzimního dne nepřišla od Mesiáše další jím sepsaná knížka. S lístečkem, na němž bylo napsáno, že ji mám zaplatit. Zaplatila jsem a k tomu ještě přidala tisícovku, protože Mesiáš v knížce psal, že jeho rodina trpí hlady. Tisícovka byla to pravé zaklínadlo, a tak mě Mesiáš na oplátku pozval k nim domů na návštěvu.

Jela jsem docela nerada. Nakoupila jsem pár dárečků – tušila jsem, že tím přivodím pěknou atmosféru. Když jsem našla Mesiášův dům, zazvonila jsem na zvonek. Otevřít mi přišla paní Mesiášová. Tenkrát byla asi tak třicetiletá, usmívala se, ale hned jsem si všimla, že nevypadá úplně tak, jak měla správná žena podle jejich popisu v knize vypadat: měla obarvené vlasy a asi 15 kilo nadváhu.

Sám Mesiáš na mě zapůsobil o trošku hůř. Měl křečovitý úsměv ve tváři a na sobě dámskou mikinu. Hezky mě přivítali, usadili mě v obýváku a oznámili mi několik věcí: Pokud se chci dostat do Nebe, tak se musím přestěhovat do jejich blízkosti, začít žít podle jejich rad. Musím jim důvěřovat, protože mají neomylný cit. Musím je mít za vzory.

Pak mi také sdělili, že jejich jasnovidec, nejčistší to člověk mezi námi špinavými, se na mě jasnovidně díval. A moje astrální barva je občas pět procent fialová, což je docela dobré, ale někdy 40 procent kalně žlutá. A to je špatné. Tak ať se prostě správně rozhodnu, co udělám, jde mi o život. Hlavně ten věčný. Nebe, peklo, ráj, kam tě duše daj… A já se rozhodla. Mučení v pekle nesnesu! Potlačila jsem tedy zvláštní dojmy z návštěvy i knížek a do blízkosti Mesiáše jsem se přestěhovala.

Setkání s vyvolenými

Přestěhovala jsem se během krátké doby do domku, kde už bydleli dva mladí pánové, skoro stejně staří jako já. Chtělo by se mi dát jim legrační fiktivní jména Čuk a Gek, ale s ohledem na to, že s jedním z nich mám nakonec děti, vyberu tradičnější česká jména Pat a Mat. Sekta fungovala už půl roku a oba kluci v ní byli od samého začátku, byli tedy ve všem zběhlí. Hned první večer jsme se posadili a povídali jsme skoro do rána. Bývala jsem tenkrát ještě veselá, bezprostřední holka a měla jsem ráda legraci, tak jsem na sebe povyprávěla všechno možné.

Druhý den, když jsem si pěkně vybalovala věci, přijeli mladí pánové z pracovní schůzky od Mesiášových. Přijeli s vážnou, ustaranou tváří. Měli mi říct drsný vzkaz. Řekli totiž Mesiášovým, jaký mají ze mě dojem (Mat dobrý, Pat špatný) a co všechno jsem vyprávěla. A Mesiášovi usoudili, že jsem na tom hodně špatně. Nejvíc vadí, že jsem ráda četla knížky od temných autorů, z kterých se paní Mesiášové zvedá žaludek, a nestydím se za to. Že jsem se ráda prolévala lihovinami v pěkném baru na koleji a v opilosti jsem na stole tančívala kankán a připadá mi to jako legrace. A že stále piju dvě kávy denně, i když to Mesiáš zakázal. A dodali, že za týden bude velký Sraz, kde se dozvím od jasnovidce podrobnosti o sobě.

Sraz byl zajímavý. Poprvé jsem na něm viděla všechny členy komunity. Bylo zde pár rodin s dětmi, pár starších i mladých lidí a vesměs se všichni tvářili tak nějak ustaraně. V jedné chvíli jsem z rohu místnosti zaslechla zvýšený hlas Mesiášové, která někomu důrazně říkala, že její dcery jsou skutečné princezny a že se k nim tak každý z nás musí chovat. Také jsem zaslechla Mesiáše, jak jedné pobledlé paní říkal, že jsou její děti hnusný zrůdičky, že si ani neumějí hrát a že se to musí naučit od jeho dcery. Dva pánové staršího věku se v ústraní bavili o tom, že se táhne prodej jistého domu, z něhož mají přijít všechny peníze Mesiášovým, a že se pan Mesiáš zlobí, že se to ještě nepovedlo…

Pro mě osobně měl být dnešní den významný, měla jsem se setkat s jasnovidcem. Moji kamarádi Pat a Mat mi řekli, že je to úžasný člověk, že do každého naprosto vidí a že má ty nejmodřejší oči na světě. Po chvíli si pro mě došel sám Mesiáš, že mě jasnovidci představí. Šla jsem za ním do kuchyně a tam jsme se potkali. Přede mnou stál asi padesátiletý, vyzáblý muž s asketickým výrazem v obličeji. Podívali jsme se na sebe a při pohledu na něj ve mně zatrnulo. Nikdy do té doby se mi nestalo, že bych od někoho cítila, že jsem mu tak silně nesympatická. Chtělo se mi brečet, na něco takového jsem nebyla připravená.

Seznamování trvalo krátce, už se muselo běžet do obýváku, kde začínalo oficiální setkání všech členů. Na tomto setkání se mimo jiné všichni členové dozvěděli svoje minulé životy. Kromě mě a Mata. Prý máme těžké karmy a andělé nechtějí, abychom to teď věděli. Po setkání jsme se s oběma pány odebrali do našeho domku. Pat byl veselý: dozvěděl se, že v minulém životě žil v době Ježíše a byl jeho příznivec, což je dnes palec nahoru, já a Mat v náladě skleslé. Asi také díky tomu jsme k sobě brzy tak nějak přilnuli. Oba jsme byli nejhorší. U něj bylo jasné proč. Byl intelektuál, vzdělanec, používal cizí slova, a to se podle učení Mesiáše považovalo za obludnost. Proč já, ví jen Bůh.

Partnerství na přání

Podobných srazů jsme zažili ještě několik. Na některých byli oficiálně vyhozeni někteří členové komunity. V komunitě se totiž jasnovidně měřila procenta důvěry v Mesiáše i Mesiášovou a bylo nutné mít neochvějně 100 procent. Také se měřila barva aury, nesměla být kalně žlutá. Kdo selhával, ten šel. Samozřejmě bez majetku a peněz, to už patřilo Mesiášovým. A taky proč by si to brali zpět. Věděli, co je čeká. Brzká smrt, pak hned peklo a rozklad… Noční můra všech. Všichni na smrt trpělivě čekali, protože od Mesiáše věděli, že sebevražda by byl ještě větší prohřešek a pád do ještě drsnějšího pekla…

Při jednom ze Setkání řekl Mesiáš Matovi, že si se svou ženou myslí, že bychom my dva spolu měli být. Mat tedy přišel za mnou, rozpačitě zamrkal a řekl: „Nechceš bejt moje žena? Mesiášovi to doporučujou.“ A já chtěla. Byl mi sympatický, byl hodný a věřila jsem, že když to doporučujou Mesiášovi, musí naše partnerství dobře dopadnout.

Přemýšlela jsem, komu jinému na světě andělé asi tak pozastavili menstruaci jako karmální trest, ale dál jsem v úvahách nešla. Radši nic neřešit, neptat se, odrazilo by se to na procentech důvěry.

Začali jsme spolu tedy žít a naplňovat všechny požadavky našich Mesiášů, mezi něž patřil i ten, že se každý má snažit mít děti, protože je zapotřebí, aby se na Zemi vtělily lepší duše. Hned první měsíc našeho soužití jsme se obrátili na Mesiáše se zprávou, že jsem – podle onoho všem známého poznávacího znamení – těhotná. Mesiáš nám poblahopřál a řekl, že jedeme k jasnovidci, aby řekl podrobnosti. Doktoři byli Zlo, za kterým se chodit nesmělo.

Přijeli jsme k jasnovidci. Přezíravě se na nás podíval a řekl: „Těhotenství? Ani náhodou! Teď už můžu říct, že váš minulý život je ten, že jste způsobila smrt vlastnímu dítěti a tohle je za to váš karmální trest! Dokud se neočistíte, dítě mít nebudete!“ Oba jsme zprávu s překvapením přijali. Často jsem pak přemýšlela, komu jinému na světě andělé asi tak pozastavili menstruaci jako karmální trest, ale dál jsem v úvahách nešla. Radši nic neřešit, neptat se, odrazilo by se to na procentech důvěry.

Postupem času moje břicho rostlo, což byl důkaz toho, jak se neměním k lepšímu, ba právě naopak. V břiše jsem prý měla nádor, který se zvětšoval. Nebohý Mat byl přes všechnu snahu stále intelektuál. Snažil se polepšit. Chtěl se přeměnit z intelektuála na pěstitele. Říkal mi: „Budu pěstovat hrášek, ten je potřebnej, a hlavně se na tom nedá nic zkazit.“ Jenže i příroda se proti němu spikla, hrášek mu v květináči chcípl a to musel na jednom Srazu popravdě přiznat.

Byli jsme tedy stále nejhorší a vzájemně jsme si to vyčítali. Že se neměníme, že jsme špatní… vzdálili jsme se sobě navzájem úplně. A tak se stalo, co se stát muselo. Po několika měsících nás Mesiáš s Mesiášovou poslali pryč. Po té zprávě já chtěla spáchat sebevraždu, ale Mat mě přemlouval: „Nedělej to, Bůh se třeba smiluje, někde se to přeci píše, že je milostivej…“

Huso pitomá, budeš rodit!

Vydali jsme se tedy domů. Jediní, koho jsme oslovili, byli Matovi rodiče. Tito vzdělaní, inteligentní lidé nám poskytli byt k užívání, přičemž sami bydleli v nedalekém rodinném domku. Při prvním setkání jsme jim oznámili, že jsem karmálně nemocná a že brzy umřeme. Přešli to mlčky. Až za pár dnů, když už jsme byli zabydlení v jejich bytě, Matova maminka rázně zazvonila u dveří, já jí otevřela a ona mi bez servítků řekla: „Jsi husa pitomá! Vůbec nejsi nemocná, jsi normálně těhotná! Jdi prosím tě k doktorovi, budeš brzy rodit!“

Zapůsobilo to na mě a k doktorovi jsme se spolu s Matem vydali. „Ano, jste těhotná, budete rodit každým dnem,“ řekla mi příjemná doktorka. Řekla to opatrně, se soucitem – zřejmě vycítila, že jsem ve stavu nejen jiném, ale i jakémsi podivném…

Zpráva to pro mě byla úžasná. Měla jsem ohromnou radost a spolu s radostí přišlo také poznání, že celá ta záležitost se sektou, karmou a smrtí byla kravina. Jen zlý sen. Vždyť se ve všem pletli! Bude se žít! Mat, který odmítal zradit Mesiáše byť jen myšlenkou, to ale viděl jinak. „Asi při porodu umřeš,“ rozplakal se.

Jedenáct dnů nato se nám narodil synek. Byla jsem štěstím bez sebe. Celého jsem si jej prohlédla, byl tak krásný a zdravý! Mat se nejdřív zadíval na synkovy uši, protože podle Mesiášů jen uši ukážou, jakou úroveň má duše v tělíčku vtělená… no a ty jediné za moc nestály.

Vážení čtenáři, byla bych moc ráda, kdybych mohla napsat, že tahle roční epizodka v sektě narozením našeho syna skončila. Dobře a nadobro. Ale to by byla pohádka! Sekta si nás zanedlouho znovu našla a já se z ní zcela vyvázala až o mnoho let později. Mezitím jsem stihla za podobně praštěných okolností porodit druhé dítě, rozejít se s Matem, být svědkem toho, jak se pravidla v sektě mění podle potřeby Mesiášových a jejich dětí, jak s lidmi zamává strach, fanatismus, pocit vyvolenosti… a protože Mesiášům jde o peníze až v první řadě, jak je všeobecně známo, stihla jsem se i pořádně zadlužit. O tom všem ale napíšu příště: Mesiáš 2.0

Kristina, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Pište na mail redakce@psychologie.cz