Mladý muž mluvil ke staršímu polohlasem, ale velice zřetelně. A dlouho. Stále dokola opakoval totéž, hodinu a půl. Občas položil druhému muži ruku na rameno, několikrát se oba zvedli a šli společně na toaletu.

Hašteřivý Péťa, chvílemi plačtivý a chvílemi bojovný, se nakonec opravdu s nikým až do zavíračky nepopral. Neformální krizová intervence byla úspěšná. A já se bavil, protože jsem právě listoval knížkou Fuck it: The Ultimate Spiritual Way. Názornější ukázku praktického uplatnění myšlenky, kterou publikace přináší, bych si nevymyslel.

Využití v managementu

Manuál, jehož titul by se dal přeložit mnoha způsoby, ale ani jeden by nebyl slušný ani výstižný (teď koukám, že už vyšel český překlad s názvem Kašli na to! Uleví se ti. Klení a rezignace jako cesta k osvícení.), nenapsal žádný psycholog ani duchovní guru, ale bavič John C. Parkin.

Parkin rozpracoval prostý postřeh, že pojem „fuck it“, díky populární kultuře známý v celém západním světě, dokonale vystihuje mantru východních učení: člověk má věci nechat plynout, neulpívat na ničem, netrápit se minulostí ani budoucností. Prostě se vykašlat na cokoli, co by ho mohlo tížit.

Je to vlastně jen chytlavý vtip. Když si knížku projdete, zjistíte, že pointy napasované na různé životní situace jsou předvídatelné a na jedno brdo. Pozoruhodné ovšem je, že ve své jednoduché, jednořádkové podobě to docela dobře funguje.

Když jsem princip „duchovní cesty The Fuck It Way“ před časem popsal kolegovi Honzovi Smetánkovi, bylo to jen pro pobavení. Pak nám ale tahle „manažerská metoda“ usnadnila řadu rozhodnutí. Začala fungovat jako heslo, které na povel kolektivně uvolňuje úzce zaměřenou pozornost a za problémem udělá tečku v podobě smajlíka. Klíčové slovo, které v sobě obsahuje otázky:

  • je vůbec nutné se tím zabývat?
  • stane se něco, když o tom teď přestaneme mluvit a už se k tomu nebudeme vracet?
  • nemáme na programu důležitější témata?

A zároveň nabízí odpovědi:

  • jo, nechme to plavat
  • jestli si to zaslouží naši pozornost, tak se to samo časem připomene
  • pojďme se už bavit o něčem, co nás baví

Podmíněný reflex

Narodil jsem se jako rozebírač. Kdykoli někdo moje slova nebo chování interpretoval odlišně od toho, jak jsem to viděl z mé perspektivy já, snažil jsem se vždycky věci vysvětlit. Byl jsem přesvědčený, že nedorozumění se musí aktivně uvádět na pravou míru. A že to tak dělám správně.

Prvotní podnět byl mnohdy malicherný, zato následná vysvětlovačka občas přerostla do monumentálních rozměrů. Doma, v práci, v mailové korespondenci, v internetové diskusi.

Jsou to tak dva roky, co jsem si připustil, že to tak úplně dobře nedělám. Pobavil jsem se o tom s kamarádem psychologem. Trochu se mi vyjasnilo. Přečetl jsem si na to téma pár knížek. Po teoretické stránce jsem se už cítil tak připravený, že bych si troufal radit druhým. V praxi jsem se přesto v kritických momentech nedokázal zachovat tak, jak bych si přál.

A přichází očekávaný závěr: ano, ona magická formulka funguje i v partnerské komunikaci. Pro vztah dvou lidí nejde udělat víc než zůstávat v klidu. Neobtěžovat sebe ani druhého pochybami, znepokojivými otázkami nebo nejapnými poznámkami.

Člověk dospívá tehdy, když začne lásku dávat, místo aby ji vyžadoval, říkal hezky jeden guru s pošramocenou pověstí. A já si říkám: prostě buď milej a nerej.

Jazykový koutek
Anglické „fuck it“ se dá přeložit i slušně: nech to být, jdi od toho, kašli na to, nech to plavat. Decentní vyjádření ovšem neobsahuje úlevnou a zcela zásadní sémantickou složku mnoha jadrnějších variant, které uvolňují stres a přinášejí okamžitou úlevu.
Při vzteku, zuřivosti či beznaději pomáhají uvolnit napětí slova obsahující explozivy, tedy hlásky, při nichž vzduch z plic na zlomek sekundy zadržíme, než exploduje například ve výrazné P nebo K. Úlevnou roli hraje v češtině také vibrující hláska R.
Tip: Najděte česká slova, jež obsahují právě tyto souhlásky, a zkuste si je několikrát nahlas zopakovat v situaci, kdy budete cítit psychické napětí.

Mít to v hlavě srovnané je jedna věc. Ovládnout zažité modely chování, když nastane krizová situace, je věc jiná. Vnitřní pokyn „fuck it!“ dokáže vyvolat nově nacvičenou reakci naší mysli, podobně jako I. P. Pavlov dokázal přimět pokusné psy, aby po zaznění signálu začali slintat.

This is the end...

Podle Parkina je velmi očistné udělat občas definitivní tlustou čáru za aktivitou, která nás netěší, třebaže jde o zdánlivě nemyslitelný zásadní krok. To mohu potvrdit, mám s tím bohaté zkušenosti. Skoro bych řekl, že jsem v této oblasti průkopníkem.

Příklady z vlastního života už raději nechám stranou. Vzorovou ukázkou je ale scéna ze životopisného filmu The Doors, v níž zpěvák Jim Morrison náhle ukončuje studium filmové akademie. Poté, co mu spolužáci během semináře strhali jeho krátký art film, řekl jen: „Končím.“ A šel dělat něco úplně jiného.

Máte teď nutkání napsat do diskuse komentář typu „tak nevím, jestli se mám smát, nebo brečet“? Nechte to plavat. Nebo ukažte, co jste se dnes naučili nového.

Jan Majer