Dveře do pokojíčku se neprodyšně uzavírají, při pokusu o pohlazení se odtáhnou, komunikace se stává poněkud jednostrannou a nezřídka připomíná výslech. Puberta je tady.
Milujeme je. Ještě než se narodí, spřádáme sny o jejich budoucnosti, promítáme do nich svoje touhy, dušujeme se, že budeme těmi nejúžasnějšími rodiči. Budeme kamarády s přirozenou autoritou, budeme je moudře kormidlovat na jejich cestě životem a přitom jim ponecháme svobodu. Budeme chápaví, tolerantní, trpěliví. To dobré převezmeme od našich rodičů, ale jejich chyby opakovat nebudeme.
A ono to dokonce vypadá, že se to podaří. Jsou tak báječné! Jejich první úsměv, otázky proč to a proč tamto, rozechvělý stisk malé ručičky první školní den, oči, kterýma nás hledají na sportovních zápasech a recitačních soutěžích. Neumělým písmem vykroužené pozdravy z letních táborů, pýcha, že už umějí plavat, jezdit na kole, lyžovat. Mazlí se s námi a chlapácky pošťuchují, vyprávějí nám, smějou se a chtějí být s námi… A pak se něco stane.
Dveře do pokojíčku se neprodyšně uzavírají, při pokusu o pohlazení se odtáhnou, komunikace se stává poněkud jednostrannou a nezřídka připomíná výslech. Pokud dotazy (Jak ses měl? Co jste dělali? Líbí se ti to?) proniknou přes hradbu sluchátek nebo počítačových her, odpovědi na ně už nejsou ani holé věty: hm, nic, nevím. Signalizují, že nastává období, které bude teprve tou pravou zkouškou rodičovství.
Ze zahraničí jsem si přivezla povzbuzení pro koučování dětských skupin i teenagerů, s kolegy jsme vytvořili workshopy, spolupracuji se školami.
Puberta zaklepala i na naše dveře. V létě se můj dvanáctiletý syn vrátil z prázdnin a pronesl jednoduchou větu věštící velké změny: už nejsem dítě. V podstatě mi tím říkal: Chci už od tebe jiný přístup, nejsem jako můj malý bratr, mám jiné zájmy, mám jiné potřeby, mám rozum, jsem samostatný, mám kámoše, chci svůj život – rozuměj život, kde už nejsi čtyřiadvacet hodin denně, mami. Rozuměla jsem velmi dobře a vlastně se i docela těšila. Mám přeci nástroj, jak novou situaci zvládnout. Jsem kouč.
Ze zahraničí jsem si přivezla povzbuzení pro koučování dětských skupin i teenagerů, s kolegy jsme vytvořili workshopy, spolupracuji se školami. A teď to konečně zúročím i ve vlastní rodině. Všechno má ale svá plus a minus. To minus bylo, že jsem velmi brzy narazila na pravdivost rčení o kovářově kobyle. Plus, že pro všechny ostatní to opravdu funguje.
Proč koučovat teenagery?
Koučování je metoda, která podporuje klienty na cestě k jejich snům. Vede je obdobím změn, umožňuje vnímat situaci z různých perspektiv, pomáhá nacházet vlastní efektivní řešení. Je to také proces učení. Učení o nás, o našich reakcích, obavách, blocích, o našem fungování v životě. Osobní kouč pracuje podobně jako ten sportovní, jenom se soustředí na úspěšné zvládnutí „hry života“.
A o tom, jaký bude náš život, se rozhoduje i během dospívání. Je to příležitost vybudovat si zdravé sebevědomí, systém hodnot, ověřit úspěšné vzorce chování. Nezřídka, třeba i vinou problematické komunikace a mylného vyhodnocení reakcí rodičů, procházejí mladí lidé tímhle obdobím s pocitem nejistoty, necítí oporu, jsou zranitelní a citliví k nepochopení, odmítnutí, zesměšnění. Do života si pak odnesou návyky a bloky, kterých se jednou budou složitě zbavovat. A proto využití služby kouče jako průvodce tímhle obdobím zmatků může být pro budoucí úspěšný a šťastný život opravdu neocenitelným krokem.
Možnosti jsou různé – individuální koučování, workshopy, rodinné koučování. Na základě poptávky jsem začala koučovat malé skupiny kamarádů, kteří chtějí mluvit o stejném tématu, trápí je podobný problém. Koučové dnes v zahraničí běžně spolupracují se školami. A také u nás se z iniciativy ICF ČR dostává koučování k různým skupinám mladých lidí a jejich vychovatelů, učitelů, rodičů. Ta možnost tu je, stačí po ní jen sáhnout.
V dalších dílech série se budeme věnovat komunikaci s dospívajícími dětmi.
