Když jsme nemocní, můžeme hledat pomoc u lékaře, u léků, u přátel, v moudrých knihách. Bylo by ale velmi neprozíravé přehlížet osobní rozměr informace, kterou nám naše nemoc dává.

Jsem lékárník a 22 let jsem pracoval v lékárně. Denně jsem rozmlouval s nemocnými lidmi, vnímal jsem jejich potíže a snažil jsem se jim pomoci.

Za tu dobu jsem prodělal vývoj od vystrašeného absolventa vysoké školy, jemuž se zdá, že nastudované teoretické znalosti mají jen pramálo společného s každodenní prací v lékárně a který trpí stálými obavami, aby něco nezkazil, až po zralého lékárníka. Tehdy mě už jen máloco překvapilo, ale zároveň jsem dospěl k názoru, že moje práce pomáhá nemocným jen málo.

Nakonec jsem se dostal do obtížně řešitelného vnitřního konfliktu mezi loajalitou ke svému zaměstnavateli a svým svědomím. Moje výplata pocházela ze zisku lékárny a ten se generuje z množství vydaných přípravků. A já přitom čím dál častěji viděl, že lidé, kteří přicházejí, nepotřebují užívat žádné léky. Potřebují něco docela jiného.

Co by jim doopravdy pomohlo? Kdyby zahlédli, že nemoc není jen nesmyslné zlo náhodně na ně seslané, ale že je to volání po změně.

Svůj konflikt jsem vyřešil výpovědí z pracovního poměru. Tento článek je pokusem stručně a srozumitelně předat to, co jsem se za dobu své praxe naučil.

Nemoc chápu jako něco špatného, tragického a život mrzačícího až tehdy, pokud kvůli ní přestaneme naslouchat svému svědomí, pokud si začneme omlouvat nehezké jednání.

Co mi nemoc dává?

Jestli někdo čeká, že se tady dozví recept na zdravý život, musím ho zklamat. Nic takového nikdy nefungovalo a ani fungovat nemůže. Kdo to slibuje, je šejdíř, který chce využít vaší slabosti. Jestli mne něco rozčiluje, tak jsou to reklamy na nejrůznější léčivé přípravky, kterými jsou zaplavována média.

Vnímám jejich nestydatě promyšlenou konstrukci, která se pokouší strefit do citlivého místa nemocí oslabeného člověka. Jejich cílem není pomoci, ale vydělat peníze. Nemocný, který se tím nechá obalamutit, pak plýtvá svou omezenou životní i finanční energií na nesmysly místo toho, aby se vážně zabýval tím, co nemoc do jeho života přináší.

Nemoc je pouhá informace. Problémem bývá, že je to informace nevyžádaná, nechtěná a přináší trápení. Pokud onemocníme, naší první touhou je co nejrychleji se nemoci zbavit, být opět zdravý. To je naprosto přirozené. Méně prozíravě se ale jeví snaha zbavit se informace.

Pokud se rozhodneme hledat pomoc ve zdravotnickém systému, je nutné zachovat si vlastní zdravý rozum a sám nést zodpovědnost za své zdraví.

Informace, kterou nám přináší nemoc, potřebuje, abychom ji vnímali a pochopili. Často s ní musíme nějakou dobu pobývat, srůstat, měnit se pod jejím tlakem. To se nám ale vůbec nechce. Máme přece své životní plány, svůj program, svou hypotéku, své zdroje potěšení, své právo na štěstí a nenecháme si do toho od nikoho a od ničeho mluvit.

I když ale budeme sebevíce odhodláni informační hodnotě nemoci porozumět, stále to může být velmi obtížné. Taková informace může zpochybňovat samotné základy naší osobnosti, naše nejhlubší zdroje bezpečí, může mít potenciál rozmetat naši psychiku na kousky. Zde je pak nezbytná pomoc jiného člověka – přítele, psychoterapeuta.

Nemoc patří k životu

Mým ideálem není život ve věčném zdraví, ale život, ve kterém má i nemoc své místo a smysl. Nemoc chápu jako něco špatného, tragického a život mrzačícího až tehdy, pokud kvůli ní přestaneme naslouchat svému svědomí, pokud si začneme omlouvat nehezké jednání.

Nevěřím v zásadní důležitost tak zvaného zdravého životního stylu. Snadněji onemocníme kvůli nedostatku životního smyslu nežli kvůli nedostatku vitamínů.

Svůj život jsme prohráli a jsme skutečně těžce nemocní, vedeme‑li vnitřní monolog ve stylu: „Já mám tu obrovskou smůlu, že jsem nemocný, a proto se musím starat především sám o sebe. Nějaké morální a ušlechtilé chování, to si mohou dovolit ti zdraví, kteří takovou smůlu nemají.“

Nevěřím v zásadní důležitost tak zvaného zdravého životního stylu. Jednak není vůbec jisté, jak by měl vlastně vypadat, protože doporučení se každou chvíli mění, ale hlavně – důležitější než co jíme a zda cvičíme je to, zda máme významnější životní program než jen „co nejvíce se bavit, co nejméně se trápit“. Snadněji onemocníme kvůli nedostatku životního smyslu nežli kvůli nedostatku vitamínů.

To neznamená, že naprosto odmítám užívání jakéhokoliv léčivého přípravku nebo využívání služeb našeho zdravotnictví. Třebaže jsem často skeptický, pokud jde o jejich účinnost, je jistě možné vyzkoušet různé přípravky, ale vždy s vědomím, že to není to hlavní a nejdůležitější, co je třeba udělat. Pokud se rozhodneme hledat pomoc ve zdravotnickém systému, je nutné zachovat si vlastní zdravý rozum a sám nést zodpovědnost za své zdraví.

Nejlepšího výsledku se nedobereme tak, že se staneme pouze poslušnou a pasivní figurkou, která jen nechává dělat doktory jejich práci. Medicína dokáže velmi pomoci, ale také hodně uškodit. Znám lékaře, kteří svou praxí každodenně dokazují neuvěřitelnou odolnost a regenerační schopnost lidského organismu. Jejich pacienti nepřežívají díky jejich péči, ale spíše navzdory ní.

Závěrem bych chtěl připomenout, že jsme bytosti smrtelné a že se tedy všichni jednou dostaneme do bodu, kdy nám již nebude pomoci. Je dobré si tuto skutečnost občas uvědomit a pokusit se podívat na náš život oním závěrečným bilancujícím pohledem. Pokud dokážeme žít život, jehož smysl není narušen ani smrtí, pak zjišťujeme, že zdraví a nemoc ztrácejí svoji palčivost a přehnanou důležitost a my se stáváme svobodnější, vyrovnanější a spokojenější.