Vcházím do vagonu a usedám na jedno z mnoha prázdných míst. Naproti v uličce si do další prázdné čtyřsedačky přisedá muž kolem čtyřicítky se zhruba tříletým klučíkem. „Tati, tati, a co to je?“ Chlapec ukazuje na reklamní leták a čeká na odpověď, které se mu ale nedostane. Muž žmoulá v ruce plechovku piva a blaženě se usmívá s respirátorem staženým na bradě. Přestože se ho snažím nesledovat, stále směrem k němu pokukuji. On si toho všimne, ale nedaří se mu navázat oční kontakt. Nemůže zafixovat.
Tenhle a jemu podobně nepřítomné pohledy znám. Dle mého odhadu má mezi dvěma a třemi promile. Najednou vytáhne z kapsy telefon, vytáčí číslo a dává hlasitý odposlech. „Co? Kde seš? Přijdeš si pro nás? Ti říkám, smrdím!“ Svírá se mi hrdlo a hruď. Přepadá mne náhlá lítost. Za všechny zúčastněné, nejvíce však za toho nejmenšího. Pozoruji chlapce, pozoruji muže a nakonec pozoruji i své myšlenky, kterých mám v hlavě přehršel.
Závislí na alkoholu jsou doslova oběťmi onoho tekutého krále. Jako kdyby je, snad nevědomky, přivábil do své zlaté klece, ze které nemohou ven i přesto, že by nakonec chtěli – oni sami a ještě více jejich bližní. Závislost je strašidelná, především svou všude a stále přítomnou mocí a destruktivitou.
Ztělesněná zoufalost
Téměř všichni závislí s abstinenčními příznaky se mi na akutním lůžku v prvních letech psychiatrické praxe zdáli jako koncentrovaná ztělesněná zoufalost. Kvůli projevům odvykacího stavu, od tělesných, jako jsou celotělový třes, pocení, zvracení, arytmie, epileptické záchvaty či minerálový rozvrat, po ty psychické, které ač neviditelnější, o to jsou zákeřnější.
Úzkost, napětí, neklid, lítost, depresivní propady, nihilismus, sebevražedné myšlenky, zrakové halucinace, deliria… A to vše JEN kvůli nedostatku oné sloučeniny vodíku, kyslíku a uhlíku. Někteří z nich trávili dlouhé dny na izolaci a jen díky kurtům se „neroztekli“ po jejích zdech. Ano, tak krutá je jeho nadvláda. Jenže tím to vše nekončilo. Ba naopak.
Často jsem si říkala, jaká vnitřní muka musí závislý zakoušet po tom, co projde očistcem léčebny. Protože – hra přece nekončí, naopak většinou přitvrzuje. Hlásí se bažení. Problémy se spaním. Strach z budoucna. Z recidivy. Ze ztráty kontroly. Ze selhání. Z reakcí okolí. Ze sociální izolace. Ze sebe!
A co ta nenasytná, věčně hladová úzkost, kterou nejde ničím utišit? Je jako černá díra, ve které mizí všechny prostředky a snaha o ztišení. Čím to je? Kde se bere? Proč ji někdo má a alkohol k mírnění nevyhledává, zatímco jiný by byl schopen na její ukojení vypít litr vodky na ex? Kolik lidí posedávajících po večerech v hospodách tam sedí jen proto, aby ji rozpustili v pár půllitrech piva?
Může za to přísný otec? Vzpomínky na věčně opilou matku? Hádky s manželkou či despotický vedoucí? A co vše tolerující společnost? Jak se bránit pokušení, když hned po propuštění z léčebny uvidíte tramvaj s obří reklamou na vodku. V každých potravinách musíte minout regály plné lahví vína a rumu. Přijdete do společnosti a na uvítanou dostanete přípitek šampaňským. A co geny? Geny za to přece také můžou!
Pojďme společně hledat viníka u sklenky vína…
My psychiatři vidíme střípky mozaiky utrápených životů pod JEHO nadvládou. Ten mnohem větší a drsnější boj se odehrává mimo zdi psychiatrických nemocnic a ordinací. Pokud nám dotyčný nedorazí k plánované kontrole, tušíme průšvih. To pravé drama je totiž tam venku. Vlastně ne. Ono je uvnitř. Uvnitř každého, kdo závislosti propadl. A současně uvnitř každé rodiny, do které tento nepřítel nezvaně vstoupil.
Alkohol přijde a sebere všechno, na čem vám kdy záleželo a co vás kdy v životě udělalo šťastnými. Zničí vám játra, žaludek, srdce, mozek, vztahy, vezme majetek… Nakonec vám zbyde igelitka z Kauflandu, špinavé trenky a prázdná lahev rumu. Rodiny alkoholiků pláčou, prosí, vyhazují věci z domu, platí nemalé sumy za soukromá léčebná zařízení, dělají zkrátka cokoliv pro to, „aby se jejich nejmilejší vyléčil/a“. Jenže nic z toho nepomáhá.
Jak z toho tedy ven?
Co už víc udělat? Co pomůže? Z mého pohledu tři věci.
Pravda. Dokud si dotyčný nesáhne na samé dno a nepřizná si pravdu – svou absolutní bezmoc, nelze mu žádnou z forem pomoci nabízet. Dokud člověk není sám k sobě upřímný, nesklopí hlavu a neuzná, že situaci už dále sám nezvládne, nikdo mu pomoci nedokáže. Ruku na srdce: přiznat si svou bezmoc vyžaduje spoustu odvahy a sebereflexe. Jen s upřímností k sobě samému lze pevně zakotvit vnitřní přesvědčení a najít odvahu k žití bez alkoholu.
Víra. Léčba závislosti jde často ruku v ruce s duchovním probuzením. Věř a víra tvá tě vyléčí. Jak praví bible – v životě nás nepotká zkouška nad lidské síly. Bůh nedopustí, abychom byli podrobeni zkoušce, kterou bychom nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou nám připraví i východisko a dá nám sílu, abychom mohli obstát. Důvěřujme mu! Naděje zde je. Světlo na konci tunelu nalezneme s jistotou, jen je třeba vědět, že ne vždy jsme schopni ho vidět už od začátku. Je třeba vytrvat, důvěřovat a být k sobě upřímní.
V neposlední řadě by byla nasnadě změna nastavení společnosti a zprovoznění tak dlouho slibovaných regulací. Pokud jsme legislativně a společensky schopni netolerovat jiné drogy, nemůžeme dále zavírat oči před alkoholem. Není přece možné, aby člověk na pokraji delirentního stavu dostal pivo v kdejaké putyce.
Nedovolme, aby nás pohltil strach. Nedovolme, aby nás či naše milované pohltila závislost. Nedovolme, aby se naše děti a děti našich dětí jednou nedočkaly odpovědi ze stejného důvodu jako chlapec z vlaku.
