Před pár dny jsem byla na pravidelné gynekologické prohlídce u nové lékařky. Součástí byl i stěr z děložního čípku na test rakoviny. „Paní doktorko, letos poprvé ten test bude dávat aspoň trochu smysl,“ povídám. Paní doktorka zcela nepřekvapivě nechápala. „No,“ pokusila jsem se to trochu vysvětlit, „já totiž sex provozuju teprve několik měsíců.“ Za měsíc mi bude třiatřicet. Byla jsem panna do dvaatřiceti.

Uznávám, že je to divné – ve světě, kde i ‑náctileté hvězdy sociálních sítí vystrkují kdeco. A bude to ještě divnější: našla jsem si totiž partnera, který je o tři roky mladší a poprvé se miloval se mnou. Takže byl panicem do třiceti. Musím ale podotknout, že ani jeden jsme cíleně nehledali někoho nepolíbeného. Prostě se to stalo.

Jak se to tak člověku přihodí? Už od mala jsem byla dost introvertní typ, který si s vrstevníky moc nerozuměl, kolektivů jsem se spíš stranila. Pocházím také z rodinného prostředí, které je dost studené a spíš své členy shazovalo.

Vzpomínám si třeba na nějakou slohovou úlohu ze sedmé třídy základní školy, kde jsme měli psát cosi o budoucnosti, a já se už tam zmínila, že si nejspíš nikdy nikoho nenajdu. Paní učitelka se nad tím tehdy pozastavila, když jsem úlohu předčítala třídě. Už tehdy jsem byla přesvědčená o tom, že jsem tlustá, hloupá, ošklivá a nudná. A že o mě nikdo stát nebude.

Ve vlastní realitě

A tak jsem si žila ve své virtuální realitě, bydlela u rodičů v malé vesnici, realizovala se studiem a prací… Vystudovala jsem dvě vysoké školy, našla si práci, která mě bavila a v níž jsem se realizovala i sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně, nikam do společnosti jsem moc nechodila, a přitom jsem se stále podivovala tomu, že ve své izolovanosti žádné volné muže přiměřeného věku nepotkávám.

Vzpomínám si, jak jednou rodičům přijelo na návštěvu jakési vzdálené příbuzenstvo z Ukrajiny – dva muži středního věku – a jeden z nich mi tenkrát anglicko‑rusky naznačoval, že odtamtud musím vypadnout pryč. Mně ovšem trvalo ještě pár let, než jsem ho poslechla.

Vzhledem k tomu, o čem jsem byla přesvědčená, není divu, že se o mě nikdo, ale skutečně nikdo nezajímal. Nikdy jsem nebyla pozvaná do kina nebo na kafe ani nic podobného. Občas mě přepadaly černé chvilky, kdy jsem si zoufala a nechápala, proč se mi „to“, tím myslím partnerský vztah, ještě nestalo, ale většinou jsem byla vlastně spokojená. Rozhodně jsem se tím nijak dramaticky neužírala.

Začala jsem se poprvé v životě cítit na vztah připravená. A tak jsem začala hledat – ne proto, že bych toužila lásku dostávat, ale proto, že jsem toužila lásku dávat.

Dál jsem pracovala, nakonec jsem se odstěhovala i od rodičů blíž k většímu městu do vlastního bytu, takže jsem teď vlastně žila úplně sama, život mi poklidně plynul mezi prsty. Ale přesto, když mi bylo 31, dospěla jsem rozumově k přesvědčení, že jestli nějaký vztah chci mít, asi pro to budu muset udělat.

Po důkladném rozmyšlení jsem oslovila jednoho kamaráda, zda by jako nechtěl… Byl to gentleman, a tak mě odmítnul velice zdvořile. A já mu za to odmítnutí budu až do smrti vděčná, neboť ve mně vyvolalo něco, co se poslední dobou tak trochu vznešeně označuje jako psychospirituální krize. A ta všechno změnila.

Ven z bubliny

Konečně jsem pochopila, že moje omezující přesvědčení o sobě samé jsou mylná a že jsou mým vlastním vězením. Pochopila jsem, že se nejdřív musím mít ráda sama, a že pokud si sebe sama nevážím já, těžko si najdu partnera, který si mě vážit bude. Používám slovo „pochopila“, ale zdaleka nešlo jen o intelektuální proces, byla to naprostá změna prožívání.

Ještě jednu věc mi totiž ta krize dala – otevřela mi srdce. Nemám pro to vhodnějších slov, je to pro mne naprosto nepopsatelný zážitek, který, mám‑li se to alespoň trochu pokusit přiblížit, ve mně probudil touhu dávat lásku. Začala jsem se poprvé v životě cítit na vztah připravená. A tak jsem začala hledat – ne proto, že bych toužila lásku dostávat, ale proto, že jsem toužila lásku dávat.

Ovšem jelikož se v mém okolí pořád žádní volní mužové přijatelného věku nevyskytovali, rozhodla jsem se to zkusit na seznamce. Mé zkušenosti s muži byly do té doby nulové. Bez přehánění. Netajila jsem se tím. Muži ze seznamky tím byli často zaskočení a dávali to otevřeně najevo, setkala jsem se i s tím, že prý nemám na seznamovacím trhu co nabídnout, když neumím uspokojit muže…

O pár měsíců a tisíc světelných let dál jsem byla jiný člověk. Seznamka mě – často za velké, ale zřejmě nezbytné bolesti – naučila, jak rozeznat, co vlastně chci a co nechci. O mužích jsem toho najednou věděla hodně. Za těch deset měsíců na seznamce jsem přišla do kontaktu s asi sto padesáti z nich. Na schůzce jsem byla asi se třiceti.

A když už jsem to chtěla skoro vzdát, když už jsem se dokázala zbavit lpění na výsledku a začala jsem si ten kontakt prostě užívat, tak jsem ho našla: muže svého života. Úžasného, laskavého, otevřeného… Samozřejmě byl jiný, než jsem si představovala, ale já už jsem naštěstí dokázala neudělat tu chybu, že by mě to odradilo.

Vztahově nepolíbení

V době, kdy jsme se s mým partnerem potkali, měl za sebou také osobnostní krizi. Bylo mu skoro třicet a taky za sebou žádný vztah neměl. Bylo to vlastně docela legrační, když si dva třicátníci domlouvali v parku svou první pusu v životě. Máme s partnerem vztah plný mnoha poprvé.

Možná je to divné, ale jelikož jsme už dospělí, jsme schopni si ta poprvé mnohem vědoměji užít, než když nám bylo patnáct. Tehdy jsme se totiž ani potkat nemohli, byli jsme jiní lidé… až teď to bylo možné. A máme nádherný láskyplný, naplňující, vědomý vztah, který je tím nejbezpečnějším místem na světě a kde můžeme být sami sebou a jsme přijímáni.

Je to skutečně tak výjimečné, začínat se vztahy ve třiceti? Možná je takových kolem víc, než bychom si mysleli.

Dřív jsem i litovala, že žádné zkušenosti nemám, a připadala jsem si divná. Teď už nelituju. Jaké zkušenosti by to asi byly, když by nejspíš byly s nevhodným partnerem? Stály by za to? Když jsem si nevážila sebe sama já, těžko bych měla partnera, který by si mě vážil…

Možná ta moje samota byla vlastně jen obranný mechanismus a ochránila mě před mnoha zraněními… A kdybych chtěla, na seznamce jsem si mohla spoustu zkušeností, zejména těch sexuálních, zařídit poměrně snadno. Ale to jsem nechtěla. Nikoho za to neodsuzuju, ale já to nedokážu.

Z dnešního pohledu zkrátka všechno to čekání stálo rozhodně za to. Dokážu si i představit, že budu mít jen jednoho partnera na celý život, vlastně mi taková představa přijde velice milá, i když je dneska taky dost divná. Dneska se přece nosí žít naplno, užít si, co to dá…

Nebo ne? Je to skutečně tak výjimečné, začínat se vztahy ve třiceti? Zamysleli jsme se nad tím a uvědomili si, že dohromady známe tři další lidi stejného věku, kteří taky nikdy s nikým nechodili. Možná je takových kolem víc, než bychom si mysleli. Domnívám se, že nebýt té mé osobnostní krize, byla bych i já možná stále sama – a nebo v nějakém nezdravém partnerství. A proč?

Možná bych podlehla tlaku okolí na to, že je přece normální, když všichni nějaký vztah mají. Nad kvalitou takových vztahů se už nikdo nepozastavuje… a přitom je to jinak.

Řekl to hezky Lukáš Dastlík na své přednášce pro podzimní Festival psychologie 2014, mohu‑li ho po paměti volně parafrázovat – prostě žijte podle sebe, a jednou potkáte někoho, s kým vám bude hezky, o nic jiného nejde. Jestli ho najdete v patnácti nebo v padesáti, je fuk.

Soňa, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz