Jednoho dne jsem si usmyslela, že uskutečním poutní cestu. Těžko říct, jak mě to napadlo a proč už mě ten nápad nepustil. Ale stalo se. Začala jsem šlapat a nepřestala jsem s tím dalších pět týdnů. Za těch 900 kilometrů jsem se naučila mnoho věcí, z nichž většina je poměrně nepředatelných. Ale s některými z nich bych to chtěla aspoň zkusit.

Svatojakubská cesta je název pro síť stezek, které vedou do španělského poutního města Santiago de Compostela. Poutníci se tam vydávali už ve středověku. Dnes tam lidé míří z nejrůznějších důvodů. Většinou chtějí vymyslet, co mají dělat se svým životem, někdy jdou pouť pro někoho, koho ztratili, jindy mají spirituální a náboženské důvody. A někteří zkrátka mají náladu na dlouhou procházku. 

Slyšela jsem o pánovi, který na Svatojakubské cestě strávil rok svého života. Rozvedl se. A pak vyrazil z Francie, došel do Santiaga, vrátil se autobusem do Francie a šel znovu. A takto to udělal asi šestkrát po sobě. Potkala jsem lidi, kteří šlapali z Bruselu, z Maastrichtu, z Augsburgu, dokonce z Budapešti.

Když člověk poslouchá jejich příběhy, čte nápisy, které poutníci nechávají na zdech, a sám sleduje, co že se mu to všechno cestou děje, občas mu z toho vyjde nějaké moudro, které stojí za zaznamenání.

1. Když jdete peklem, nezastavujte.

Případně – tak, jak jsem to slyšela v originále – if you are going through Hell, keep walking. Když věci začnou být těžké, je snadné začít panikařit, couvat, vracet se k nefunkčnímu, zastavit se a nechat se zaplavit strachem před tím pohnout se z místa, protože jít kamkoliv znamená jít do neznáma. Ale pravda je, že když člověk pokračuje dál, může být relativně v klidu, protože je jisté, že přes těžkosti se časem dostane a bude zase líp.

Cesta přes Španělsko byla kouzelná metafora. Občas bylo třeba překonat nějaký těžký terén, hory, nebo naopak vyprahlou pustinu pod pražícím sluncem. A jednomu se tudy jít doopravdy nechtělo. A každý to někdy chtěl zabalit a sednout si na zem a už neudělat dopředu ani krok. Jenomže každý rozumný člověk si dokáže uvědomit, že je to hloupost. Protože každá krajina se časem změní. A v životě je to podobně. I kdyby se nezměnily vnější okolnosti, změníte se uvnitř.

2. Jakmile si přestanete dělat starosti, věci se začnou řešit samy.

Toto mi řekl poslední večer maďarský pilot, kterého v jeho patnácti letech vyhodil otec z domu, přišel o oba rodiče, pět let strávil v Británii a za tu dobu stihl být barmanem, uklízečem, au‑pair, manažerem velké firmy, řidičem náklaďáku a námořníkem. Málem umřel při nouzovém přistání. Potkala jsem ho dvanáct dní poté, co dorazil k Atlantiku po čtyřech tisících ušlých kilometrech a více než sto třiceti dnech na cestě. Když tuto větu slyšíte od někoho takového, tak nějak přestane znít lacině.

„Přestat si dělat starosti“ samozřejmě neznamená být pasivní a nechat všechno být. Samozřejmě je potřeba udělat to, co člověku v danou chvíli připadá správné, i s tím rizikem, že se může mýlit a další den by mohl mít více informací a vyhodnotit situaci jinak. Ale jakmile uděláte, co v danou chvíli můžete, další starosti nemají cenu, protože víc už není ve vašich rukou. Musíte zkrátka počkat, co se stane dál. 

Člověk je na svůj život v zásadě sám, a není vyhnutí před tím, aby sám také dělal všechna zásadní rozhodnutí týkající se jeho života. 

A k tomu mi ten pilot řekl: „Mám pocit, že Vesmír, Bůh, nebo jakkoliv to nazveš, tě podporuje, ale jen dokud jsi upřímná a děláš to nejlepší, co je v tvých silách.“ Je pravda, že když se člověk tak nějak optimisticky spolehne na to, že se věci už nějak vyvrbí, uklidní se, uvolní se mu kapacita podívat se na ně s odstupem a je mnohem schopnější cokoliv skutečně vyřešit. Nehledě na to, že ono to skutečně většinou funguje, pokud to chcete vidět. Nakonec i všechno zlé bývá pro něco dobré, a i vaše chyby vás zavedou k věcem, za které budete později vděční a které byste bez svých chyb minuli.

3. Někdy až tak nezáleží na tom, co právě děláte, ale kým při tom jste.

Můj kamarád chtěl na pouti přijít na to, co by tak asi měl dělat. Nepřišel na to. Ale když se vrátil domů, došel právě k tomuto. Vlastně nemusí být nejdůležitější, zda bude holič, doktor nebo profesionální fotograf. Důležité je, kým bude – protože podle toho se bude chovat ke všem, které při své práci potká, a také se podle toho bude ke své práci stavět.

4. V životě to je, jako když v letadle poklesne tlak v kabině. Nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě, pak pomozte ostatním.

Sami pro sebe jsme – a měli bychom být – ty nejdůležitější osoby na světě. Z poměrně altruistických důvodů. Když se nepostaráte o sebe a necháte se zničit, už nebudete nikomu k ničemu užiteční. Největší kapacitu pomáhat druhým mají lidé, kteří jsou sami spokojení. Lidé mají velmi silnou tendenci přebírat zodpovědnost za druhé, protože je to jednodušší, než převzít zodpovědnost sami za sebe.

Zdá se to ušlechtilé. Ale ve skutečnosti to bývá často jen únik před faktem, který je ve svých důsledcích skutečně děsivý pro kohokoliv, kdo se nad tím důkladně zamyslí: Člověk je na svůj život v zásadě sám, a není vyhnutí před tím, aby sám také dělal všechna zásadní rozhodnutí týkající se jeho života.

5. Obklopujte se pozitivními lidmi. A věřte, že cizí lidé jsou vesměs přátelé, které ještě neznáte.

Ano, člověk je na svůj život v zásadě sám. A ne, nikdy na svůj život sám není. Obvykle když na mě cestou padaly splíny, objevil se někdo, kdo mi pomohl. Také jsem se několikrát objevila já pro někoho jiného, na koho právě padal splín.

První týden jsem se po večerech vždy potkala s nejbizarnější skupinou lidí, kterou bych si dokázala představit. Figuroval tam korejský Američan, který právě po jedenácti letech opustil kněžský seminář a rozhodl se zkusit žít mimo zdi kláštera. Dále devatenáctiletý Brit, hippie, vegan, freegan, volnomyšlenkář a student filozofie, který nesnášel elektrické přístroje a moderní techniku a neustále kouřil trávu. Pak australský elektroinženýr, rezervovaná lotyšská ajťačka, čínská investorka, slečna z Irska, která pracuje s autistickými dětmi a v životě nespala mimo budovu. A já.

Stále nemohu uvěřit, jak se z tak různých lidí stanou dobří přátelé, kteří jsou schopní se tolerovat, obohacovat a smát se spolu k slzám. Asi proto, že i když se zdá, že ten a onen nemají nic společného, základní lidská zkušenost je univerzální. Číňana, Čecha i Němce trápí láska, touha po svobodě a úvahy o tom, co tak se sebou dělat; všichni máme své sny, své nejistoty, svou křehkost i neuvěřitelnou lidskou sílu a nezdolnost.

A součástí toho „dát sobě onu kyslíkovou masku“, postarat se sám o sebe, je i nebát se přijmout pomoc a podporu od ostatních, nebo o ni požádat, když je to potřeba. Součástí lidské univerzálnosti je totiž i to, že každý je rád někomu užitečný. A vztahy s druhými jsou tím, co vytváří náš lidský svět.

Mohla bych tu na vás nahrnout ještě několik desítek mouder z cest: 

• že složitější cesta bývá zábavnější
• že strach zničí mnohem víc snů než selhání
• že je úžasné dát si ráno kávu, k obědu sníst teplé jídlo a večer jít spát do postele, kde kromě vás nic jiného nežije
• že zdravé paty se přeceňují a že když máte puchýř přes půl chodidla, můžete ho pojmenovat například Konrád.

Ale na to už třeba přijdete sami, až na vás jednou přijde touha udělat něco podobně praštěného…