Kdykoli vidím otce, pohádáme se. Uvažuji, že se s ním přestanu stýkat.

23. července Rodina a děti

děti, komunikace, rodiče, rodina, spory, stáří, vztahy

Je mi šestatřicet, tátovi šedesát. Žádná návštěva neproběhne v klidu, i když bychom asi oba chtěli. Vždycky se chytneme. Mámu to trápí, moji manželku taky, tátovo chování nesnáší. I když se snažím, nejsem schopen se hádkám s otcem vyhnout. Žiju pěkný život, ale táta pokaždé nad něčím znechuceně kroutí hlavou, ať jde o změnu mého zaměstnání (polepšil jsem si) nebo o výchovu dětí. Všechno špatně. Vždycky mě to rozzuří. Přitom táta nebyl rozhodně ideální otec, nemá mi co radit. Několikrát rodinu opustil, má nemanželské dítě. Mám si ho víc držet od těla? Přiznám se, že si mnohokrát říkám, že by bylo nejlepší kontakty úplně ukončit. Nebo je tenhle stav normální a mám pracovat na tom, abych při dalším setkání nevybuchl? Ale jak?

Dušan, 23. července

4 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Odpověď odborníka

František Matuška

Tohle je veliké téma - OTEC a SYN a jejich cesta od sebe, k sobě, spolu... Že se ženy umí trápit tím, jak muži - často velmi vytrvale, někdy až zarputile, více či méně dynamicky - dokáží dojednávat a diskutovat o tom, jak dělat to či ono, to je také dosti častým dokreslením takových příběhů.

Váš otec je sám

Váš otec udělal (dokázal) během svého života mnohé, je s podivem, že, když se ho snažíte přiblížit, vybíráte pro ilustraci jen takové jeho činy, které se mu buď tak úplně nezdařily nebo - což by bylo ještě povážlivější - takové otcovy činy, jimž pramálo rozumíte, možná tak pramálo, jako pramálo víte o tom, co a jak ho vedlo jeho životem.

Z vašeho popisu na mne dýchla rozhořčenost nad tátovými počiny, ať již těmi historickými, tak i těmi současnými. Říkám si, jak je asi člověku, který žije tak sám (byť ve společenství, obklopený rodinou), jako váš otec. Jeho jednání všichni kolem posuzují a hodnotí a málokdo se zajímá o to, co vlastně cítí, co si myslí o světě a o vás, o svých blízkých, z jakých životních zkušeností (a že jich ve svých šedesáti letech má, mohl by vyprávět) vychází, když říká to či ono. Zajímá to někoho? Zajímá ON ještě někoho?

Zdá se mi, že má pro vás, jakožto svého syna, hodně intimních chlapských sdělení, jen mám trochu starost, zda se k nim pro všelijaké malicherné roztržky společně někdy dostanete.

Mluvte spolu

Možná byste si tátovi o jeho odkaz uměl říct. Nebude to snadné a budete muset i vy použít zase svoji osobní a životní zkušenost, abyste objevil způsob, jak to udělat, jak překročit lety zajeté cesty vašich dosavadních komunikačních obyčejů, které vás oba tak často stavěly spíše proti sobě nežli sobě - jako muž muži - bok po boku.

Co máte společné? Za čím společně s otcem jdete - byť po cestách o jednu generaci vzdálených? Přemýšlejte, myslím, že máte nad čím. A mluvte s ním a zajímejte se o něho tak, abyste později nemusel litovat toho, že jste si to, co jste potřeboval, nestihli říct. A až se potkáte, až spolu dokážete, to, co jste spolu dokázat chtěli, napište mi o tom. Těším se, bude to veliké. Neříkám světové, říkám jen veliké. Pro vás, možná pro vás oba.

Držím Vám palce a říkám vám tak, jak říkává v podobných situacích můj táta: Posertěpes, ty to zvládneš!

+3 trefné

Komentáře 2

Ester Danelová: Pane Matuška, Vaše odpověď mě rozhořčila. Se svými dedukcemi zacházíte podle mě dost daleko. Co v otázce Vás vedlo k závěru, že Dušanův otec žije obklopen lidmi a přece sám, je posuzován a nikoho snad už ani nezajímá?

Verbalizovaný životní odkaz, schopnost promluvit si o věcech za věcmi, to je pro některé zapeklité rodinné situace hudba vzdálené budoucnosti. Příčí se mi klást před veškeré Dušany světa na počkání tak velké úkoly. Úkoly mají být kompatibilní s cíli.

Přišlo by mi lepší doptat se, o co vlastně jde. Je cílem zlepšit vztah s otcem, nebo jen přežít návštěvy tak, aby z toho máma i žena nebyly vždy zklamané? Jde o to opravdu si promluvit, nebo o to se jenom nepohádat? Jde Dušanovi o otcovo uznání a přijetí ("všechno špatně"), nebo o jeho vlastní sebekontrolu ("vždy mě to rozzuří"), nebo o pocit despektu k někomu, koho bychom si chtěli vážit ("nemá mi co radit, nebyl ideální")? Proč hádat, co Dušan potřebuje, když se můžeme zeptat?

Možná otec nechápe, že Dušan nestojí o jeho rady. Možná ho to štve a pak provokuje. A možná, že tedy není Dušanův úkol, říkat si o otcovo poselství. Proč by měl? Někteří otcové zkrátka nejsou schopni dělat potřebné krůčky vedoucí k intimitě a blízkosti. K čemu pak velká slova a rady?

Je snadné dělat velké dedukce a někomu na základě několika vět z nichž ty poslední naznačují vícero dost odlišných cest poradit třeba životní kvest za poselstvím otců nebo naopak ignoraci. Pak už ale zbývá jenom doufat, že se podobnými radami nikdo neřídí

napsáno 26. července reagovat +13 trefné

+13

Amad: syn má možná touhu poprat s životem sám jako samostatný muž a chce získat životní moudrost skrze přímou zkušenost, nikoli skrze slovní rady a
otcovy odsuzující komentáře bere jako nevyžádané rady, které většinou nebývají pociťovány jako pomoc

mnoho psychologů má na to názor, že by se měl syn naučit žít, tak aby žil ne podle toho, co si o něm myslí druzí, ale aby žil tak, aby měl sám ze sebe dobrý pocit, aby dokázal žít čestný život sám ze sebe a kvli sobě, ne proto, aby že mu to druzí schvalují.

neberte to jako opozici...
naznačujete patrně nějaké hluboké mysterium vyléčení vztahu s otcem a odpuštěním,
naznačujete, že když se syn bude na otcovo jednání jen dívat, tj. bude jej vidět, ale zamezí svým proti-reakcím, nejlépe když dočasně potlačí i silné objevivší se pocity,
tak že postupně začne vidět příčiny otcova jednání a pozná, že s ním vůbec nesouvisejí, ale že jsou to volání o pomoc zraněné duše

v podstatě jsem jen chtěl říct, jestli by ten článek nemoh být napsán tak, aby byl čitelný i pro mladé a rozladěné duše, nejen pro vnitřně srovnané psychoanalytiky

zatím mi článek připadá asi tak, jako kdyby nějaký duchovní praktik poradil silně hmotně založenému člověku v momentální krizi, že "je to jednoduché, že stačí nelpět na hmotě, nelpět a nemít žádná svá osobní přání".
i kdyby ten praktik měl snad svatou pravdu, ten člověk nebude tušit, o čem vlastně mluví, nebo se dokonce vydá na životní stezku někoho jiného

napsáno 24. července reagovat +6 trefné