Jsem babičkou čtyř vnoučat – osm, čtyři a dva roky, nejmenšímu jsou 2 měsíce. Včera mi dcera svěřila, že poslední narozené dítě má s jiným mužem. Manželovi to řekla, prý mezi nimi nenastal konflikt, takže spolu oba muže seznámila. Všichni tři se dohodli, že nejmladší dítě bude mít dva tatínky. Původní rodina prý zůstane zachována s tím, že dcera plánuje každý druhý víkend trávit s dítětem a jeho biologickým otcem, protože ten má o dítě zájem a bude uveden i v rodném listu dítěte.
Mám strach, že takováhle situace vyvolá obrovský chaos jak u nejmenšího – nemanželského dítěte, tak i v ostatních třech dětech. Je vůbec možné, aby dítě říkalo dvěma mužům „tati“? Řekla jsem dceři, že bych na jejím místě vyhledala radu u dětského psychologa, abych co nejmíň poškodila zdravý vývoj všech svých dětí, a ona souhlasila. Přesto prosím o váš názor. Nechci zde líčit svoje pocity ani řešit vztah dcery se dvěma muži. Jde mi o psychické zdraví mých vnoučat.
Hana, 57 let
Názor odborníka
Vážená paní Hano,
každá nová, neodzkoušená životní situace přináší také nárůst nejistoty, někdy úzkosti a strachu. Model rodiny, na kterém se vaše dcera shodla se svými partnery, by se za takový nejistý a neodzkoušený podnik dal považovat. Na druhou stranu každý život, i ten zdánlivě normální, běžný či průměrný, je jedinečný. K rodinnému životu – stejně jako k výchově dětí – nemáme standardizované manuály.
Při práci s rodinami v obdobných situacích považuji dohodu mezi rodiči za klíč ke spokojenému dítěti. I v situacích, kdy se mi rodičovská řešení s ohledem na zájem dítěte příliš nepozdávají, zůstávám u dohody rodičů, kterou respektuji.
Co mohu nabídnout, a to jste také vy dceři doporučila, je promluvit si s odborníkem – dětským psychologem nebo psychoterapeutem. Dostatečně zkušený odborník může rodičům zpřístupnit a zpřehlednit dětský pohled na událost a dění, které ji doprovází. Může rodiče učinit citlivějšími k dítěti a jeho specificky odlišnému vnímání a prožívání neobvyklého uspořádání péče.
Na rodičích potom zůstává rozhodnutí, zda a jakým způsobem tento nově nabytý vhled zužitkují v řešení neobvyklé rodinné konstelace a v jednání s dítětem.
Rodiče, dítě i celá rodina se budou nadále vyvíjet. Budou přicházet další události, které budou testovat stabilitu a odolnost tohoto neobvyklého rodinného uspořádání. Proto je docela možné, že bude třeba hledat oporu nebo radu průběžně. Přál bych vaší dceři, aby se jí podařilo navázat spolupráci s kolegou, vůči němuž by pojala dostatečnou důvěru a který by byl ochoten a schopen jí tento druh průběžné spolupráce poskytnout.
Za výbornou považuji vaši poznámku týkající se zbývajících dětí v rodině. Zaujetí aktuálním problémem v rodině někdy skutečně odvede pozornost rodičů od ostatních důležitých starostí. Nepochybuji, že by se i o dalších dětech v rodině mělo přemýšlet a hovořit ať už doma, nebo na návštěvě u odborníka.
Závěrem bych si dovolil odbočku k vaší dceři, matce dětí. Domnívám se, že situace, do které se nyní dostala, a způsob jejího řešení může být i pro ni zátěží, kterou by mohla promýšlet a postupně vstřebávat pod psychoterapeutickým vedením. Zde už se ale pohybuji v problematické oblasti nevyžádaných rad, se kterými je třeba zacházet obezřetně.
A konečně poslední poznámka. Na konci svého dopisu píšete, že nechcete „líčit svoje pocity ani řešit vztah dcery se dvěma muži“. Když naslouchám klientům v psychoterapii, větu takto vyslovenou bych vzal jako upozornění, že klient o něčem potřebuje hovořit, ale není si jistý nebo se obává, zda může. Myslím, že by i pro vás mohlo být užitečné si o vašich starostech popovídat.
S pozdravem
Petr Sakař
Pomohl vám článek?
