Dobrý den,
mám problém. Jsem nerozhodná, bez sebevědomí, neumím řešit problémy. Od každého problému uteču. Strašně se bojím být samostatná.
Je mi už 34 let a stále bydlím s rodiči. Nejsem zvyklá nic řešit, a když musím, je to špatně a složitě. Před ostatními se cítím méněcenná, pořád se s nimi srovnávám. Velice se obdivuji jejich samostatnosti, ale já nic takového nedokážu. Cítím, že se od nich oddaluji čím dál víc. Jsem samotářka, nemám moc kamarádů.
Už 2× jsem se pokusila o sebevraždu jako útěk před situacemi, které mě stresovaly. Už několikrát jsem byla v péči psychologů a psychiatrů. Jenže jsem nedůsledná, vždycky, když se mi ulevilo, jsem od problému jsem utekla, dál nic neřešila, přestala jsem k odborníkům docházet. Vždycky mě něco vystresuje (zkoušky, představa stěhování, hypotéky apod..), pak od problému uteču, uleví se mi, ale při dalším problému je vše zpět a mé špatné stavy se zhoršují čím dál víc.
Cítím se víc a víc zahnaná do kouta. Zapomínám. Nemám se ráda, opovrhuji sama sebou. Neumím si poradit, očekávám pořád rady od ostatních a unavuji je svými problémy. V práci se nedokážu soustředit, dělám chyby, mám strach, že mě vyhodí. Pořád přemýšlím nad svými problémy, motá se mi to v hlavě. Hlavně ráno je to nejhorší. Neumím se rozhodnout, svá rozhodnutí měním podle nálady, nad vším moc přemýšlím a nevím si rady, jak z toho ven.
Připadám si jako malé děcko. Vše se s věkem zhoršuje. Jde to změnit?
Pepusa
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dopis i za důvěru. Váš dotaz je jeden z těch, které vlastně do internetové poradny nepatří. Začnu proto přímo radou, kterou bych jinak psal (až po nějakém povídání) na konec své úvahy. Udělejte to, co vám už několikrát ulevilo a vraťte se do péče psychologů a psychiatrů. (Tedy, asi by stačil jeden od každé profese…) A tentokrát v té péči zůstaňte trochu déle.
To, co se vám děje, má své důvody a příčiny, ale o těch se mohu jen dohadovat. Ty důvody leží v minulosti a o té nic nevím. Co je ale zjevně součástí vaší přítomnosti, jsou bludné kruhy, v nichž se pohybujete. Své problémy neřešíte, ale utíkáte od nich. Když se takto zbavíte palčivosti problému, uleví se vám. To je pozitivní krátkodobý efekt. Když je vám těžko, útěk vždy pomůže. Efekt je vyzkoušen a zaručen.
Jenže zázraky se nedějí a každá mince má dvě strany. Druhou stranou vašeho zázračného řešení problémů (rozumějte vyhýbání se jim) je, že kvůli tomu nemáte možnost se přesvědčit o tom, že byste ten problém dokázala vyřešit. Píšete o svém nízkém sebevědomí. (Co přesně se za tím skrývá, to teď ponechme stranou…) S každým vyhnutím se problému si věříte méně a méně a vaše sebevědomí se o kousek sníží. A protože příští problém vás zastihne s o trochu nižším sebevědomím a většími pochybnostmi o sobě samé. Takže šance, že se problému vyhnete, je zase o trochu větší. Tak se tedy vyhnete a uleví se vám. A zase si o kousek snížíte to sebevědomí. A tak pořád dokola…
Stejný bludný kruh by se asi dal najít v tom, jak (ne)navazujete přátelství. A ještě i pár dalších.
K tomu všemu se připojují výčitky nad tím, že si neumíte poradit, nad tím, že ostatní unavujete, nad tím, že chybujete… A protože nemáte žádné zážitky, které by tyto výčitky vyvracely, tak se tyhle výčitky a pochybnosti pomalu mění v subjektivně pravdivá tvrzení. A vy se vezete na spirálovém tobogánu, který se pořád zrychluje a zrychluje, a který se jmenuje deprese. Co taky jiného, když člověk uvěří tomu, že je k ničemu?
Skončím stejně, jako jsem začal. Vraťte se do péče psychiatra a psychologa.
Držím vám palce,
Pavel Král
