Porozumění může pro každého znamenat něco jiného. Většina lidí si je spojuje se souhlasem s druhými – máme představu, že rozumíme druhému, protože si umíme představit, co prožívá. Taky jsme to zažili. Nebo alespoň něco podobného. To však k porozumění není vůbec nutné. A bylo by příliš omezující, kdyby to nutné bylo, protože bychom většině lidí neporozuměli nikdy.

Naše příběhy mohou být podobné, ale jejich prožívání a to, co je v nich pro nás důležité, se liší. Porozumět někomu můžeme i tehdy, pokud s ním nesouhlasíme a nikdy jsme nezažili to, o čem hovoří. Porozumíme tomu, co je pro něj důležité, na základě toho, co říká. Chápeme, jak přemýšlí a proč dělá to, co dělá. To je opravdové porozumění.

Není to porovnání našeho příběhu s příběhy druhých. Protože ty můžou být podobné, nikdy však nejsou stejně vnímané. A právě to je cesta k nedorozuměním – na základě toho, co je důležité pro nás, hodnotit zkušenosti ostatních a ani se nezamyslet nad tím, jak to oni opravdu mají.

Chci ti dát dárek

Kamarádka si už léta přeje k Vánocům praktické věci do kuchyně. Jenomže podle jejích blízkých to není vhodný dárek. Vánoční dárek by měl podle nich být něco, co je speciální. Něco, co si ona jen tak nekoupí. Co na tom, že ona by o praktické věci stála.

Ty něco chceš, jenže JÁ si myslím, že by to mělo být jinak, tak to tak bude. JÁ ti nebudu dávat něco, co by ti udělalo radost, pokud JÁ si myslím, že je to podřadné a styděl bych se za sebe, že ti to dávám. Poznáváte se? Někdo si něco přeje a vy to vyhodnotíte podle svého a vysvětlíte mu, že to mu nedáte, protože se to podle vás nehodí.

Někdo si něco přeje, a my mu nesplníme jeho přání, protože podle sebe a svých přesvědčení vyhodnotíme, co by pro NĚJ bylo „lepší a vhodnější“. Pro koho je to lepší a vhodnější? O koho jde? O něj, nebo o nás? Chceme druhému udělat radost, nebo nám jde o nás a to, jak budeme před „druhými“ vypadat?

Opravdového porozumění můžeme dosáhnout pouze tehdy, když posloucháme a klademe otázky. Pokud se zajímáme a jsme zvědaví.

Pokud byste se zeptali lidí kolem vás, jestli dárky radši dávají, nebo dostávají, možná by většina z nich odpověděla, že je radši dávají. Možná právě proto, že to dělají pro sebe. Chtějí udělat druhému a tím pádem sobě radost z toho, že někoho obdarovali. JÁ chci udělat radost tobě. JÁ jsem ten, kdo něco chce… např. aby ses ty radoval. A ty se hlavně raduj, protože jinak budu zklamaný. I tak to může vypadat. Byli jste někdy zklamaní, pokud někdo neprojevil radost z dárku, který jste mu dali?

Možná vy jste také neprojevili radost, kterou kdosi očekával. Protože jste prostě neměli radost, tak ji přece nebudete předstírat. Můžete ocenit snahu druhého. Potěšit jej, protože vám na něm záleží. Nechat spát na chvíli své „ale mně se to nelíbí, tak přece nebudu lhát“ a místo toho ocenit druhého. Udělat mu radost tím, o co opravdu stojí, po čem touží. Odložit své JÁ a myslet v první řadě na druhé. Nebo si myslíte, že byste zradili sami sebe?

Nechte se pozvat do cizího světa

A jak to vypadá u vašeho vánočního stolu? Jak probíhají rozhovory? A to nejen o Vánocích. Někdo něco řekne, vypráví svůj příběh, vy připojíte svůj? Všimli jste si někdy, jak málo se ptáme? Jak můžeme někomu porozumět, pokud neklademe otázky a nezajímáme se?

Porovnáváme příběhy druhých se svým a radíme. Předkládáme své názory a hodnocení. Co takhle se ptát? Zajímat se, nehodnotit. Nedávat najevo svůj souhlas nebo nesouhlas, ale zjišťovat nejdříve, co vlastně ten druhý chce říct. Co je pro něj důležité. Dát stranou JÁ a pouze naslouchat. Uvědomili jste si, jak často někomu říkáte svůj názor bez toho, aby se vás na něj zeptal?

A pokud s druhými nesouhlasíme, většinou téměř hned poté, co nám řeknou svůj názor, se vnitřně vzbouříme a vysvětlujeme, že nic nepochopili, že je to celé přece úplně jinak. Předkládáme argumenty, abychom je přesvědčili o naší „pravdě“, která je sice pouze subjektivní, ale co na tom.

Překračujeme hranice svého komfortu, když si nesouhlas nebo svůj příběh necháme pro sebe.

Jak můžeme porozumět, pokud neposloucháme. Pokud jenom čekáme na to, aby druhý udělal krátkou pauzu ve své řeči, nebo mu do ní prostě skočíme, a začneme oponovat a vyjadřovat svůj nesouhlas. Nemluvě o tom, že bychom mohli také přehodnotit svůj názor na základě toho, co on říká. To totiž chceme od něj, tak proč to sami neděláme? Pokud nesouhlasíme, uzavřeme se a přestáváme přijímat a se zájmem naslouchat a uvažovat nad tím, co druhý říká.

Opravdového porozumění můžeme dosáhnout pouze tehdy, když posloucháme a klademe otázky. Pokud se zajímáme a jsme zvědaví. Když nehodnotíme a neposuzujeme to, co slyšíme. Porozumění není souhlas s druhým. U porozumění jde o to obout si na chvíli boty druhého a podívat se na svět z jeho perspektivy. Bez hodnocení toho, co vidíme. Bez snahy změnit jej k obrazu svému.

Pokud hodnotíte a posuzujete, vytváříte rozdíly a bariéry. Většinou při diskusích dochází k prezentaci postojů, příběhu, odlišných nebo podobných. Chybí naslouchání, hlubší zájem a respekt vůči druhému. Akceptace rozdílného názoru.

Porozumění spočívá v překonání našeho ega, které neustále říká JÁ. V překročení hranic jistého komfortu, kdy si svůj nesouhlas či vlastní příběh necháte pro sebe. Kdy nevyjadřujete sebe, ale dáváte prostor druhému, aby mohl on vyjádřit to, co chce. Jde o otevření se a zájem i o odlišný názor. Kdy s druhým nemusíte souhlasit, ale přesto si ho vyslechnete a zajímáte se, proč takový názor vůbec má. A to je snad to nejtěžší. Ponechat druhým jejich názor, který je odlišný, a otevřít se mu. Neměnit je k obrazu svému a pouze jim naslouchat.

Osamělost je základní lidskou zkušeností. Jsme sami od chvíle, kdy nás oddělili od matky: Ještě jednou zažít blízkost