Agresivní, nekomunikativní partner: Jak jinak vypustit tuto energii?

Dobrý den,

s partnerem jsem dva roky a stejně dlouho spolu i bydlíme. Je mi 27 let, jemu o dva roky více. V tomto vztahu mě velice tíží dvě věci, které spolu zřejmě částečně souvisejí. Pokusím se je popsat.

1) Partner je absolutně nekomunikativní. Ještě nikdy jsem ve vztahu nezažila, že by někdo měl takovou averzi k obyčejnému povídání, jako má on. Absolutně odmítá jakoukoliv komunikaci o své rodině, o svých pocitech a podobně. Ze začátku jsem to tak nevnímala. Za prvé asi svou roli sehrály růžové brýle a za druhé se to tak neprojevovalo. Asi hrálo roli i to, že se mě snažil okouzlit - opustila jsem kvůli němu předešlého přítele.

Ale nyní mi to už skutečně vadí. Zajímavé je, že když jsme mimo byt, tak se občas rozpovídá. O práci, o svých přátelích, někdy i o zážitcích z osobního života. Ale ve všední den to obvykle vypadá tak, že přijdu domů, on se dívá na televizi nebo poslouchá hudbu a žádná velká rozprava se nekoná. Já zrovna nejsem typ, který by stále potřeboval řešit, ale přece jenom, když člověk přijde z práce domů, tak chce slyšet něco víc než „Jak bylo v práci?“ a  „Dobrý“.

Když mu to řeknu, tak argumentuje tím, že se v práci namluví dost. Je pravda, že když jsme třeba na dovolené nebo někde o víkendu, tak se většinou rozmluví a je to fajn. Ale na dovolenou jezdí člověk třikrát do roka.

2) Druhý problém považuji za ještě horší. A sice - přítel vykazuje známky agrese. Ať už při řízení, když se doma něco rozbije, když mu něco nejde apod.

Tyto projevy bych ještě zkousla, to mi nijak neubližuje. Ovšem začíná mě trochu děsit jeho chování ke mně. Neustále vyhledává záminky, aby mohl nějak svou agresi ventilovat a aby to nebylo příliš nápadné.

Abych to vysvětlila. On si racionálně dokáže říct, že bít ženy se nesmí a že by z mé strany následoval rozchod, ale strašně rád by agresivní byl a nějakým způsobem to ze sebe dostal. Řeší to tedy tím, že mě třeba z legrace plácne a tak dále. Fyzicky mi zatím nikdy neublížil, ale já už tohle poznám a je to vyčerpávající. Neustále musím být ve střehu, bránit si své území. Vím, že jakmile bych jednou povolila, tak se vezu.

Když řeknu třikrát, aby toho nechal a on pořád provokuje, tak mě to pak už skutečně vytočí a pomalu jsem agresivní taky. Je to začarovaný kruh. A hlavně je to skutečně vyčerpávající. Další věc je, že mám takové ošklivé podezření, že ho otec v dětství asi dost bil. On ten jeho otec je vůbec takové monstrum, bil i jeho matku a ta se s ním rozvedla.

Takže bych se nedivila, kdyby i přítel, když byl malý, byl týrán. Nebo minimálně se u nich s tělesnými tresty nikdy nešetřilo. Je to hrozné, myslím, že to na něm zanechalo následky právě v tom, že on sám je teď agresivní. Já mu to říkám, že je agresor, ale on dělá, že to neslyší. Podle mě si je částečně schopen uvědomit, že má problém. Hrozné je, že ho neřeší.

Dá se toto nějak řešit? Snažím se neustupovat, ale jak říkám, je to věčný boj.

Děkuji.