Bez zaměstnání se cítím zbytečná: Smyslem života není jen práce.

8. listopadu 2011 Práce a kariéra

práce, sebevědomí, sebevražda, zaměstnání

Dobrý den,

jsem částečně invalidní a kvůli krizi jsem přišla o práci. Mám zdravotní omezení, nic moc vzdělání a práce se mi hledá těžko. Při posledním pohovoru mi bylo řečeno, že v databázi zájemců o práci mají dost zdravých lidí.

Umíte si představit, jak mé již tak malé sebevědomí kleslo na minimum. Nemám vlastní rodinu a bez práce se cítím zbytečná. Někdy přemýšlím o sebevraždě a nemám odvahu hledat dál.

Denisa, 8. listopadu 2011

18 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Barbora Petránková

Dobrý den, Deniso.

Předem bych chtěla ocenit vaši odvahu svěřit se s tím, co vás tíží.

Píšete, že jste částečně invalidní a současná krize vás připravila o zaměstnání. Díky zdravotnímu omezení a velké konkurenci uchazečů o práci je teď těžké najít jiné místo. Věřím, že je to velmi nepříjemná a tíživá situace. Sama mluvíte dokonce o myšlenkách vzít si život. Těžko se vám hledá smysl dalšího žití.

Bojovat s tak tísnivými pocity musí být velmi vyčerpávající. Obzvlášť jste-li na to sama. Navíc chování, se kterým jste se setkala při posledním pohovoru, bych označila za velmi hrubé a neetické. Doporučila bych vám obrátit se v této věci například na občanskou poradnu, kde můžete získat informace a podporu k tomu, jak se podobným útokům bránit.

Říkám si, co by vám kromě zaměstnání a rodiny mohlo dodat odvahu a vyléčit ten pocit zbytečnosti, o kterém píšete? Jaké další věci hrají ve vašem životě roli? Máte nějaké koníčky, záliby? Jsou okolo vás lidé, kterým se můžete svěřit?

Také píšete, že máte „nic moc vzdělání“. Je pro vás otázka zaměstnání spojená s finanční tísní, nebo spíš potřebou smysluplného naplnění času? Přemýšlím, jestli by vás a vaší odvahu k dalším životním krokům mohla podpořit například možnost rekvalifikace nebo jiné varianty v oblasti doplnění vzdělání.

Nevím, nakolik věříte rčení „sdílená starost, poloviční starost“. Dokážu si ale představit, že by vás ve vaší nelehké situaci podpořilo bezpečné prostředí terapeutického setkávání. Ať v individuální či skupinové podobě.

Na závěr musím přiznat, že hodně přemýšlím, co byste teď vlastně nejvíc potřebovala. Možná i proto se to tu hemží hlavně otázkami a netroufám si nabízet vám více konkrétnějších rad. Nerada bych jen fantazírovala. Určitě by bylo dobré popovídat si o vaší situaci osobně.

Přeji sílu a odvahu do dalších dnů.

Barbora Petránková

+3 trefné

Komentáře 9

Ja: A tohle je t(y)picka situace, ktera ukazuje 'hloubku a povrchnost a meze' psychologie Ty 'rady' jsou na nic a je z nich citit, ze nikdo z onech radcu takovou zivotni situaci nemusel resit Poslal bych Vas vsechny do valky, psycholousi aby jste zazili na vlastni kuzi, co je to zivot, co je a neni dulezite a jak melke je to vase filozofovani od stolu Zlobim se, zlobim se jak na tomhle svete je mozne se vzajemne ohlupovat Ja jsem byl ve valce - vim o cem je rec Je to hezkych par let, ale je to porad tady Nikdy uz to nebude jako predtim Kdo zazil, vi

napsáno 2. ledna reagovat +11 trefné

+11

Ja: PS: http://youtu.be/4SCgdkfRHvs

napsáno 2. ledna reagovat +0 trefné

Lenka: Tak to, co Vám řekl ten poslední personalista je na pováženou! Při svém temperamentu, bych řekla něco dost peprného!! V jedné knížce jsem četla, že každý člověk žije proto, aby se z něj poučil. Život, který nese tíživé situace je vlastně pro člověka takovou velkou zkouškou. Překonáváním obtíží se člověk stává silnějším, odolnějším a tím se mu i zvyšuje sebedůvěra. Tím Vás chci podpořit k tomu, abyste našla zbytek síly v sobě. Přece máte na to povznést se nad těmi necitlivými troubami a nepříznivým osudem. Nezáleží na tom, jaké karty nám osud nadělil, ale jak hrajeme! Tohle nejsou plané řeši, jsem melancholická a přecitlivělá duše a kolikrát jsem dost na dně...ale vždy si pak řeknu: Tohle je můj život a nikdo nemá právo mi ničit můj dobrý pocit z mého bytí!. Jsem studentka a zrovna jsem dneska řešila úplně samou situaci, chci práci, chci se odstěhovat od rodičů a cítím se ménecénně, že třeba ostatní lidé v mnohem mladším věku jsou schopni žít sami! Ale rozhodla jsem se, že nebudu trucovat a že to té realitě nandám!! Některé věci v realitě nejdou změnit, ale určitě jde změnit postoj a pohled na život...to se pak žije mnohem lépe. Držím Vám moc palce a věřte mi, že světlo na konci tunelu se vždy objeví :)))

napsáno 12. listopadu 2011 reagovat +2 trefné

Karel: A což třeba přes sociálku najít nějaký rekvalifikační kurz a doplnit své "nic moc" vzdělání? Karel

napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +4 trefné

Lenka: A co když vám na dotaz na rekval.kurz řeknou na pracovním úřadě že ať si ho zaplatíte sama, nebo že jedině když vám práci dopředu slíbí nějaký váš známý...jenže který když žádného dobrého známého podnikatele nemáte? Připadne mi že se snažili z toho "vykroutit".

napsáno 10. dubna reagovat +0 trefné

Milena: Milá Deniso, dovedu si představit, jak Vám asi tak je...byla jsem taky dlouho bez práce. Zároveň bych Vás chtěla povzbudit, Vaše situace je těžká, ale ne beznadějná. Hlavu vzhůru. Je to možná klišé, ale vždycky se dá něco dělat. Mám kamaráda, od narození postižený, ochrnutý na půl těla, má sice plný inv. důchod, ale velmi malý. Jelikož si rád dopřává, nestačil mu. Začal prodávat drogerii zn. Eurona, jestli Vám to něco říká. Sice velmi špatně chodí, ale daří se, už proto, že hodně lidí oceňuje jeho zájem nesedět doma a nefňukat. Koukala byste, jak mezi lidma pookřál, je spokojenější než spousta zdravých lidí. Co třeba zkusit něco podobného? Je jedno co, možností je přece dost, lnepotřebujete žádný vstupní kapitál a lidé často rádi podpoří člověka v nouzi, který se snaží pomoct si sám a je aktivní.

napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +7 trefné

Jana: dobrá rada, taky přeju Denise ať neháže flintu do žita a jedná...osobně jsem zhnusena z toho, jak se náš stát "stará" o postižené,nebo jinak znevýhodněné lidi.

napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +5 trefné

Jana: Jak hledat práci, těžko dávat nějaké specifické "rady", když neznáme podrobnosti. Například jaké máte zdravotní omezení, slyšela jsem, že nemoc je šance pro naši pomoc, lze to vyložit různě. Můžete se angažovat např. v možnosti pracovního uplatnění pro lidi jako jste vy - což je pro začátek asi trochu troufalé:)
Obecně si myslím, že naši pomoc - jakoukoliv potřebuje spousta lidí, ale třeba ani nejsou slyšet např. nemocní a staří lidé.
Další obecný poznatek...neklesat na mysli a chodit mezi lidi.
Jak se prodat a prezentovat na pohovorech je kapitola sama pro sebe.
Co by mimojiné napsal doktor Honzák: nemáte depresi?
Přeji víru v lepší zítřky.

napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +2 trefné

Jana: Milá Deniso,
troufnu si říci, že Vašim pocitům rozumím.Člověk potřebuje někam patřit, cítit se užitečný, potřebný, být oceněn. A práce hraje pro někoho menší a pro jiného zásadní roli. Někde jsem četla, nevim přesně, ale něco ve smyslu....že pravý smysl života je "služba" ostatním.
Život je dar a musíte to tak brát, už jenom Vaše existence má svůj význam, třeba tím co řeknete, můžete ovlivnit spoustu věcí atd.
Tím že nemáte vlastní rodinu, potřebnou podporu atd.. je pro Vás situace hůře snesitelná. Asi musíte brát sílu sama ze sebe, určitě už jste v životě zvládla spoustu věcí:)to si uvědomte, pak že i tato nepříjemná situace jednou pomine. Dám Vám první motivační krok: musíte a budete věřit a vědět, že si práci najdete.

napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +5 trefné