Chování mého psychoterapeuta: Jsou tu dvě věci, které se stát neměly.

Dobrý den,

hodně jsem přemýšlel, co vám mám odpovědět. První reakcí na to, co ve svém dotazu píšete, by mohla být zdrcující kritika vašeho psychologa. Ale myslím, že bez znalosti jeho pohledu na věc, by to nebylo fér. Pokusím se tedy spíše vyjádřit ke všem vašim námitkám v obecné rovině.

Jakkoli to bude možná znít zvláštně, s psychoterapií je to jako s kteroukoli jinou službou. Než samotná terapie vůbec začne, je třeba, aby se terapeut s klientem domluvili, co klient očekává, co mu dotyčný terapeut může poskytnout, jak dlouho to bude trvat, kolik to bude stát, jaké jsou možné komplikace, jakou metodou se bude pracovat, jaký je cíl a jak se pozná, že ho bylo dosaženo. Dále, zda jsou nějaké překážky, pro něž by klient měl raději vyhledat jiného terapeuta, zda a jakým způsobem bude vedena dokumentace o terapii, zda terapeut může použít (anonymně) váš příběh pro nějakou publikaci či přednášku... Taková dohoda má v různých terapeutických směrech různou podobu a obsah, ale v nějaké formě by uskutečněna být měla.

A nyní konkrétněji k vašemu příběhu. První otázkou je, zda je v pořádku, aby se psycholog, s nímž se znáte z nějakých kurzů, stal vaším terapeutem. Etika psychoterapie zpravidla vyžaduje, aby mezi terapeutem a klientem nebyl jiný vztah než terapeutický. To neznamená, že to není možné, ale myslím si, že by to mělo být zmíněno v úvodní dohodě. Nevím, o jakých kurzech je zde řeč, ale dovedu si představit situace, kdy kombinace rolí lektora a psychologa může být problematická.

Dále se zmiňujete o tom, že jste hovořila jen vy. Zde bychom asi potřebovali znát názor vašeho psychologa, zda vám nějakou zpětnou vazbu (byť třeba neverbální) poskytoval. To, co popisujete, může být terapeutickým záměrem. Existují totiž teorie, které tvrdí, že každý člověk cestu ze svých potíží v podstatě zná a úkolem terapeuta je dovést ho k tomu, aby ji v sobě objevil. Způsobů takového vedení je řada a toto může být jeden z nich.

To, že jste se cítila stále hůř, může být normální. Během terapeutických sezení je totiž vaše pozornost obrácena k potížím, které vás trápí a je jasné, že pokud se člověk soustředí výhradně na své trápení, těžko mu bude lépe. (Je to jako s trháním zubu. Pokud vás bolí zub tak moc, že je třeba ho vytrhnout, bude jeho trhání a následné hojení bolet ještě více.) Navíc zde předpokládám, že vaše osobní krize stále trvala. Opět se ale vracím k úvodní dohodě: přechodné zhoršení během terapie je něco, na co byste měla být zpočátku upozorněna.

Není mi úplně jasné, jak je to s těmi šesti sezeními a očekáváním zlepšení – a hlavně s otázkou, co s tím. Nemohu se ubránit dojmu, že jste si vzájemně neujasnili očekávání a nabídku. Netuším, proč byste (v případě krize) nemohla očekávat zlepšení během šesti sezení a zároveň si dovedu představit situaci, kdy zlepšení nepřijde ani po dvaceti sezeních. Na základě toho, co píšete, si myslím, že jste se nedohodli na tom, zda vaše spolupráce má být krizovou intervencí, psychoterapií nebo poradenstvím. To jsou tři zcela odlišné disciplíny (služby) a každá z nich má jiné využití, průběh a rozložení aktivity klienta a terapeuta. Popis rozdílů mezi nimi přesahuje formát této poradny, ale pokud mluvíme o psychoterapii, není na rady klientovi, co má dělat, prostor. Pokud o poradenství, tam by nějaká rada měla zaznít zcela určitě.

Pokud jde o diskusi nad tím, zda podnikání nebo dítě, k tomu bych se vyjadřoval velmi nerad. V obecné rovině již nic nového neřeknu a pro konkrétní odpověď nemám dost informací.

Jsou dvě věci, které dle mého názoru nebyly v pořádku zcela určitě. První z nich je manželka ukončující sezení. A druhou pak váš příběh sdělovaný před vámi posluchačům kurzu. Ne, že by to nešlo. Umím si představit situaci, kdy by to mohlo klientovi i prospět a je možné, že tím byl sledován nějaký terapeutický cíl. Ale buď jste na něčem takovém měli být domluveni předem, nebo jste se k tomu tématu měli alespoň vrátit bezprostředně poté na sezení.

Na závěr bych rád řekl, že všechny profesní sdružení psychologů i psychoterapeutů mají své etické kodexy a komise, jež bdí nad jejich dodržováním. V případě, že se domníváte, že jednání vašeho psychologa bylo porušení takového etického kodexu, obraťte se na příslušnou etickou komisi.

Byl bych nerad, kdybyste měla mít negativní pohled na psychologii jako obor. A na závěr bych pro vás měl jednu radu. Pokud někdy v budoucnu ještě vyhledáte podobnou pomoc, trvejte na dohodě, jejíž obsah jsem popsal na začátku tohoto příspěvku.

S pozdravem,

Pavel Král