Dítě otravně kňourá. Jak ho zlozvyku zbavit?

16. června 2010 Rodina a děti

děti, chování, rodiče, rodina, výchova, zlozvyky

Synovi jsou čtyři a v posledních měsících velmi často „kňourá“. Říkáme mu: Mluv, řekni co chceš, uděláme to. On ale plačtivě cosi mumlá, často neví, co chce. Denně takto prokňourá i několik hodin, občas padne i pár na zadek, když nás z toho už bolí hlava. Jinak je veselý, mluví i artikuluje výborně, vyrůstá v harmonickém prostředí. Staršímu bratrovi je už patnáct, oba se ale mají moc rádi. Jak syna zbavit tohoto obtěžujícího návyku?

Ivana, 16. června 2010

25 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

František Matuška

Že si čtyřleté dítě občas zakňourá bych považoval za docela normální. Možná tu a tam potřebuje upozornit „svoje dospěláky“, že je malý, že prostě jejich tempu a tempu doby nestačí, získat trochu pozornosti, prostě svým dětským chováním zavolat na mámu či někoho jiného z blízkých.

No a když by to přeci jen přesahovalo pro vás, rodiče, únosnou mez, mohly by být k užitku tzv. paradoxní reakce, které berou dítěti „vítr z plachet“. Jednou z takových reakcí je ocenění: Ty ale krásně kňouráš, zakňourej mi ještě! ... Jo, to bylo taky moc hezký, ještě! ... Hezký! A neuměl bys to ještě trochu víc nahlas? Nebo trochu delší zakňourání?" Nebo „A zkoušel jsi někdy kňourat takhle?“ Maminka předvede jiný typ kňourání. Prostě si spolu a s tím kňouráním tak trochu pohrát a během té hry případně nabídnout pozornosti dítěte přesměrování na jiné podněty, na jinou činnost.

Pokud by přeci jen ani tyto - možná trochu zvláštní - návody nepomohly, pak by to asi chtělo nějakou tu konzultaci u zkušeného rodinného psychoterapeuta, který

a) nebude z dítěte dělat „dítě psychicky nezralé či nemocné“ (vnímám jako významný úkol pro rodiče uchránit své děti přede všemi „děti patologizujícími profesionály“

b) pomůže vám najít co nejjednodušší recept na společnou změnu, uskutečněnou někdy i takovými cestami, jež všechny zúčastněné baví a při kterých se i něco společně naučí.

Výše uvedené rady a doporučení berte, prosím, s rezervou. Jste dobrá a starostlivá máma, která se zajímá o svého syna, zná ho nejlépe, jak ho kdo znát může. Stejně tak znáte velmi dobře i prostředí vaší rodiny a tak - možná s podněty výše napsanými - můžete přemýšlet o tom, co vaše situace opravdu potřebuje.

Přeji hodně úspěchů a budu rád, když nám i našim čtenářům třeba s odstupem času napíšete, jak se Vám podažilo společně si zakňourat naposledy.

+18 trefné

Komentáře 3

Petr: Mám doma taky ukňouránka. Vím, že to dělají aspoň občas všechny děti, ale zkrátka pozoruji, že ten náš to dělá mnohem častěji, než ostatní.
Zajímalo by mě, jestli jste došli k nějakému řešení co se týká toho psychoterapeuta.

napsáno 11. ledna reagovat +0 trefné

Zuzana Rajtmajerová: Dobrý den,
děkuji za radu, i naše 5-letá dcera poslední dobou kňourá.
Podle vysvětlení pana Matušky to zřejmě mohu přičíst našemu dlouhému stěhování. Byli jsme ve dvou bytech, kdy jeden byl skoro prázdný a druhý plný krabic :-(

Už se těším na její "Mamíí, ne-o-pič-se po mně!"

napsáno 2. srpna 2010 reagovat +3 trefné

Jindra Stárková: To znám a v odpovědi pana Matouška jsem si vzpomněla na situace před 25 lety. Na horách při lyžovačce ještě nebyl takový komfort, jaký známe dnes. Po celém odpoledni lyžování jsme unavení museli nějak dojít k zaparkovanému auto. A byl mráz a vítr.
Můj čtyřletý syn naříkal, že je mu moc zima, že už nemůže a mrzly mu slzy na tváři. Zvolila jsem přesně tu taktiku, kterou autor odpovědi doporučuje.
Já jsem si tedy mlela svou:"Taky je ti Kubo takové horko? já jsem celá zpocená.kdyby aspoň trochu zafoukalo. Asi jsem se měla míň obléknout. No, to jsou vedra ...".
Kluk se nakonec začal smát a alespoň mu nemrzly na tváři slzy.
Musím ale dodat - když dnes vidím v lyžařských střediscích, jakou péči a pohodu mají malé děti při výuce lyžování, jsem dojatá a je mi líto, v jak drsných podmínkách jsme naše děti učili lyžovat.

napsáno 16. června 2010 reagovat +4 trefné