Dva roky jsem nevylezl z bytu.

Dobrý den!

Především děkuji, že se svěřujete s tak velkou těžkostí a nesmírně oceňuji, že se snažíte najít cestu: bojujete dál a nevzdáváte se.

Při čtení vašeho dotazu jsem si nejdřív říkala, že to musí být těžké a že si to jen těžko dokážu představit. Pak jsem ale uvažovala nad tím, že ve vašem životě přece jsou situace, které jste nějak zvládnul: říkáte, že jste dokonce chodil do školy a do práce a jsou lidé, se kterými se možná nebojíte být: vaši rodiče, doktoři, kterým jste se s nějakou důvěrou svěřil a vlastně i teď – i když takto virtuálně, se nebojíte toho, kdo vám napíše odpověď. Nebojíte se pohledu druhých na vaši situaci.

Přemýšlela jsem, co vám v této internetové poradně mohu nabídnout: říkáte si o radu, jak zlehčit svou situaci a hledáte něco, co by vám pomohlo. Vaše trápení bych vám jistě doporučila řešit s odborníkem: najít si psychoterapeuta, který vám bude vyhovovat a společně se vám bude dařit utvářet váš život postupně k lepšímu. A že to lze, o tom jsem přesvědčená, i když vás tato obtíž provází od školky a i když jste se už velmi snažil zbavit se jí. Existují totiž různé formy terapie a různí terapeuti: máte zkušenost, že expozice nepomáhají, ale v terapii se dá dělat spousta dalších věcí, které by pomáhat mohly.

Kdybychom se sešli tváří v tvář, moc bych se vás chtěla zeptat, jak jste zvládl dojít životem až sem: Co máte v životě za radosti? Čím se vlastně zabýváte, v čem jste dobrý, čemu se věnujete? Pak jsem v souvislosti s tím přemýšlela, v jakých situacích byste asi nejvíc ocenil, kdyby se vám začalo dařit své trápení opouštět: Jaké místo ve vašem životě tedy toto trápení zaujímá? Hraje hlavní roli, protože toužíte s lidmi být a cítit se s nimi dobře? Nebo vás spíše zajímají jiné věci a tohle vám vadí proto, že je mnoho situací, kdy se lidem nevyhnete, a ty vám přinášejí nepříjemné stavy?

A další věc: Jsou situace, kdy vás to netrápí, kdy se necítíte zoufalý, jak píšete, a na místě strachu (jestli ho tak můžu nazvat), který popisujete, je něco jiného? Říkám si, když vás to trápí od školky: měl jste kolem sebe někdy nějaké lidi, se kterými jste se cítil jinak, než jak to popisujete ve svém dotazu? Měl jste vedle sebe nějakého člověka, se kterým to bylo jiné? A jakou zkušenost jste s ním tedy udělal? A také: jak si vlastně představujete, že by váš život mohl bez tohoto trápení vypadat? Co by bylo jinak - váš vztah k lidem, nebo i vaše představy o budoucnosti, přání, sny, to, co sám k sobě cítíte, co si myslíte o životě a o světě...? 

Musím se vám přiznat: svůj příběh jste popsal velmi barvitě a tak živým slohem, že mě napadá spousta dalších otázek – více než když odpovídám na jiné dotazy. Přemýšlela jsem tedy nad tím, jak jste mě dokázal do komunikace doslova vtáhnout a zaujmout mě: na určité rovině tedy s druhými komunikovat umíte a to velmi dobře. Není důvod myslet si, že psaní musí být jediná situace, ve které to kdy zvládnete. Mé otázky mohou být začátky pro různé dialogy s různými lidmi, které by vám mohly přinést to, co hledáte. Jsou to ale skutečně jen začátky a já vám moc přeji, abyste je dokázal rozvinout v užitečné rozhovory, třeba s odborníkem, a našel cestu, jak se se svým trápením rozloučit.

Věřím, že je to možné.