Emoční závislost: Učte se starat o své „závislé vnitřní dítě“.

Milá Pavlíno.

Začnu určitou zpětnou vazbou - uvědomuji si, že víc než u jiných dotazů zde cítím vlastní ostych psát nějaká vážná prohlášení – zkouším si představit, kdo jste, co vše jste zažila. Z několika střípků, které jste uvedla – chodíte na terapii už sedm let, což ve vašem věku není vůbec běžné. Byla jste v léčebně kvůli vztahu s učitelkou (co si pod tím představit? deprese? úzkosti? nechuť žít, pokus o sebevraždu?) – mám dojem nějaké velké zátěže a křehkosti.

Na druhou stranu vnímám (také nějak víc než to u sebe znám) jakousi potřebu jasného vymezení hranic a určité jednoznačnosti – možná je to reakce na to téma závislosti, na kterou se lze dívat také tak, že závislost znamená nedržení si svých hranic, nemožnost fungovat samostatně. Protože vás víc neznám, je možné, že se vůbec nestrefím do frekvence, na které nyní jste a že má slova nevyznějí citlivě.

Dalším terapeutickým pokušením je myslet si, že po letech, co chodíte na terapii, vám já jednou odpovědí mohu dát něco, co ostatní terapeuti nedokázali. Kdybych si byl jistý (nebo byl více odvážný), že se nebudete cítit odmítnutá, napsal bych jen to, že si myslím, že je nejlepší „jen“ vše dál probírat se svou terapeutkou. Alespoň více objasním, proč to tak vidím. Rozumím tomu, že člověk hledá všechny cesty, které by mu mohly pomoci a není-li v terapii (i v životě) 100% všechno podle představ, má tendenci se poohlížet jinde.

Na druhou stranu si myslím, že je často přebíhání a hledání dalších nových impulzů a nových terapeutů vyloženě neproduktivní. Dáváte pak energii na různá místa, chybí určitý fokus a nejednotnost terapeutického světa spíše ztěžuje možnost jít jednou zvolenou cestou tak, abyste došla co nejdále. Líbí se mi metafora, kterou vnesl do terapie C.G.Jung, když vnímal, že terapeutický proces je podobný středověké alchymii – terapie je jako alchymická baňka, kam je třeba vhodit všechny ingredience života a pak nastávají procesy různého tříbení, bublání, přeměny, vše v baňce vře a je pod určitým napětím. Pokud se do baňky něco nedostane nebo něco z ní unikne, je to většinou v neprospěch výsledku.

Proto většina terapeutů tak dbá na to, aby byly v terapii jasné hranice a aby se mluvilo o všem, co se v terapii děje – také co se tam nedostává a co z terapie uniká. Když budete hledat (v této fázi, kdy víte, že práce s terapeutkou se jinak daří) další názory psychologů „co máte dělat“, jen snižujete šanci, že proces v baňce proběhne, jak má. Co znamená vaše hledání odpovědi z hlediska vaší terapie? Ví vaše terapeutka, že píšete tento dotaz? A co to znamená z hlediska tématu závislosti? Hledáte nějaký „lék“, který vám pomůže odstranit závislost?

První moje odpověď „co máte dělat“ je z tohoto hlediska tedy taková: nedělejte nic dalšího, nic jiného, jen vydržte napětí „v baňce“. Mluvte o tom všem se svou terapeutkou, jestli je toho na vás moc, co potřebujete v každou danou chvíli, jak je náročné zvládat frustraci, když nemáte hned zázračnou odpověď. Tím vším se vlastně učíte nebýt závislá – verbalizujete své potřeby, říkáte si o pomoc, kterou někdy přijmete zvenku, jindy si jí dáte sama, nemusíte být emočně naplněna, ale už se necítíte odmítaná (jako ve vztahu s učitelkou, kdy jste na odmítnutí, resp. její hranice reagovala zřejmě pocitem křivdy).

Ať to, čemu říkáte závislost, vědomě více vstoupí do terapie. Jakmile se protne ten příběh z vašeho života „tam vně“ (matka, sestra, učitelka, …) s tím, jak prožíváte váš vztah s terapeutkou, je největší šance na změnu. Pak se propracovává závislost v „tady a teď“ a můžete se posunout dál. Není to snadné popsat jednoduše. V gestalt terapii je heslo „kdo se chce hnout z místa, ať zůstane stát“. Je třeba se zastavit, vidět, kde teď stojím a učit se ptát. Některé otázky problém spíše fixují, jiné umožňují pohyb a hledání, čili cestu k cíli.

Najděte správné otázky. Pokuste se změnit svůj postoj k závislosti. Neptejte se druhých, co máte dělat (to je vlastně také „závislá otázka“ – někdo vám má dát odpověď, takže odpověď opět nezávisí na vás samé). Najděte jiný druh otázek – spíše typu jak se o sebe postarat a pečovat, jak naplnit své potřeby, jak k tomu můžu využívat zdrojů, které mám, jak posilovat i svou nezávislou část apod. S terapeutkou by vám to mohlo jít určitě snáze.

Přesto, že si myslím, že je důležité znát odpovědi na proč a chápat souvislosti věcí. Zde mi přijde primárním tématem, jak na vaše pocity reagujete, jak se o ně, resp. o sebe staráte, jak s nimi zacházíte. Proč mohou chvíli zůstat stranou. V zacházení s emocemi může pomoci např. práce s „vnitřním dítětem“ – centrem emocí v nás, které ukazuje, co se v nás děje, co potřebujeme, po čem toužíme. Zkoušíme tomuto dítěti porozumět, odpovědět na jeho potřebu, utišit ho, uklidnit, dát mu bezpečí – jakmile se tenhle proces zvnitřní, tzn. jsem sám sobě laskavým rodičem, můžu se posunout dál, do nezávislosti na druhých. Jinak stále potřebuji od ostatních potvrzení, bezpečí, péči. Není třeba (a ani to podle mě nelze) být zcela nezávislý, ale naučit se umět být sám za sebe, sám se sebou – být i závislý i nezávislý, obojí v relativní, nikoli absolutní míře.

Závislost je první stádium a zkušenost dítěte. Zná jí každý, nejde ji přeskočit. Závislost většinou trvá, když není možné jít dál, když dítě nedostane možnost se od matky (fyzicky, ale pak i emočně) vzdalovat, z různých důvodů zůstává blízko a je závislé. Proto cesta není závislost odříznout, ale nějak ji naplnit, proměnit. Učitelka asi symbolizuje něco z mámy, něco z osoby, po které toužíte. Reálně jí však být nemůže, podle mě nemůže naplnit vaše potřeby. Možná i proto pak cítíte zlobu, že mažete její maily – je to asi i pokus, jak vymazat závislost samu. Ale význam této učitelky je v tom, že díky ní můžete vidět, co potřebujete. Zkuste přijmout fakt, že jste také „závislá“ – je to výchozí bod, na který je třeba se naučit reagovat – péčí místo zlobou a agresí. Opět velké téma – a velká naděje – pro vaši terapii.

Připadá mi, že často je problém či diagnóza jakousi tajemnou bytostí, která nás chytí za ruku a dovede nás do terapie či na jiné místo, kde více poznáme svou duši. Terapie podle mě není jen operační stůl na odstraňování potíží. Skrz svou závislost můžete objevit v terapii i v životě úplně něco jiného, cenného a nečekaného. Jeden klient mi nedávno řekl, že si v průběhu terapie uvědomuje, že začíná vnímat svět úplně jinak, hlouběji, jako by slyšel v běžných věcech symfonii. Myslím, že je to krásná metafora.

Závislost možná není jen problém, který se má řešit, ale tajemství, které zve do hloubky. Možná se promění, ale také vás něco učí. Nepřeslechněte tento hlas, neposílejte ho pryč, dokud vám neprozradí, co vám chce ukázat. I když je to zatím spojeno s trápením...

Držím palce, přeju hodně síly. A. Borecký