Hnusím se sama sobě: Kam chcete ve vztahu k sobě samotné dojít?

Dobrý den, Olgo,

děkuji vám, že jste se odvážila o svých pocitech a myšlenkách mluvit. „Mít je v hlavě“ je jedna věc, ale dokázat je zformulovat a dát na papír si vyžaduje kus odvahy.

Při čtení vašeho příběhu jsem uvnitř cítila tíhu. Myslím, že si vyžaduje velkou vnitřní sílu, dokázat žít s pocity, které popisujete. Napsala jste, že si připadáte ošklivá a hnusíte se sama sobě. A že jste z toho často zoufalá a brečíte, při pohledu do zrcadla máte chuť rozdrápat si obličej. Chce se mi říct, že podobné pocity nejsou žádná banalita. Píšete, že vzhled není to nejdůležitější na světě. To však ještě neznamená, že není důležitý a nemůžeme se kvůli němu trápit. Chápu, že je pro vás těžké, když si připadáte ošklivá a také vím, že s podobnými pocity nejste sama.

Dotkla se mě vaše slova o studu a ponížení v druhé části vašeho příběhu. Rozumím tomu tak, že vaše pocity kladou mezi vás a lidi kolem bariéru. Vzhled pak přestává být jenom vzhledem, může se stát překážkou ve vztazích nebo i v jejich navazování.

Představa, že jste byla šťastná jen když jste trpěla mentální anorexií, mě na chvíli zarazila a rozesmutnila. Ale pak se ve mně probudila moje zkoumavost a říkám si, jestli právě tam nehledat odpovědi. Nemyslím tím, že by vědomý útěk do mentální anorexie byl onou správnou odpovědí. Ale možná, že si díky své zkušenosti dovedete zformulovat nějaké otázky, které vás k odpovědi dovedou.

Představuji si, jak by taková otázka mohla znít. Sama u sebe bych začala třeba takhle: Co to bylo, co mě tehdy v patnácti dělalo šťastnější? Co mi můj tehdejší stav nebo přístup k sobě samé umožňoval a dovoloval? A jak jsem k němu vůbec došla? Co jsem začala dělat? Proč vlastně? Jak jsem se u toho cítila?

Může být hodně těžké si podobné otázky klást a zodpovídat. Jsme naučeni přemýšlet vždy znova podobným způsobem. To nám po většinu času velmi ulehčuje život (nemusíme už znova vymýšlet jak na to, když se ráno chystáme do práce a podobně), ale někdy také bere inspiraci a schopnost nalézat nové způsoby, jak sami se sebou o věcech mluvíme, jak je svým vnitřním zrakem vidíme. Pokud se vám stane, že si hodně rychle a jasně odpovíte na některou z otázek, zkuste ji vzít jako výzvu a sama sebe se ptát, jestli je to opravdu ono – a jestli je to všechno.

Moc bych vám přála, abyste si časem dokázala zformulovat nejen to, co se dělo kdysi v patnácti, ale také to, jak byste to chtěla mít dnes. Jaký chcete mít vztah sama k sobě a ke svému vzhledu? Co chcete a potřebujete ve vztazích s druhými lidmi?

Představuji si, že jsou věci, které potřebujete – a které je pro vás těžké získat, třeba právě kvůli vašemu vidění sebe sama. Věřím také, že věci, jak je ve svém životě máme uspořádané, včetně vztahu sami k sobě, dávaly kdysi v minulosti velký smysl a byly nejlepší cestou, jak jsme se dovedli přizpůsobit podmínkám, ve kterých jsme se ocitli.

Autory svých činů a myšlenek jsme nakonec my sami. A to mi dává naději, že budete mít sílu zjistit, kam chcete ve vztahu k sobě samotné dojít a s podporou svých blízkých tam také dojít. Máte ve svém životě někoho, komu byste se mohla svěřit a kdo by vám mohl pomoci zkoumat, co si přejete a podpořit vás v nalezení způsobu, jak na to?

Pokud to tak je, ráda bych vás v tom podpořila. A zároveň to není jediná možná cesta. Jestli budete mít zájem, ráda vám pomohu najít ve vašem okolí dostupného odborníka nebo skupinu lidí, o které byste se mohla opřít.

S pozdravem,

Ester Danelová